Laudatio při předání ceny F.X.Šaldy Miloslavu Topinkovi
07. května 2009 14:28
Kniha Miloslava Topinky Hadí kámen (Host, Brno) nám říká, že co se týče poezie, nejsou nám nic platná taková estetická kritéria a vědecké formalizované postupy, které „zbaběle kastrují nebezpečné síly umění“ (jak říká G. Bataille). Miloslav Topinka ve svých esejích, skicách , úvahách a rozhovorech o poezii spojuje poezii s krajností. S krajností vidění a extrémem řeči - s překračováním, přemísťováním a formováním nikoli jen nějaké dílčí věci, ale základní lidské zkušenosti se světem. Topinkovy eseje nesou tento - zdánlivě tak všední - patos poezie a patos řeči o poezii. Vycházejí z otevřenosti k neznámému, k tajemství.
Eseje, články, skici v knize Hadí kámen jsou datovány léty 1966-2006. Pramení v polemické atmosféře časopisů, v nichž tehdy Miloslav Topinka publikoval, zejména v Orientaci a v Sešitech, v jejichž redakci za šéfredaktora Petra Kabeše také působil. Sešity pro literaturu a diskusi s naprostou samozřejmostí pěstovaly překračování uměleckých oborů, druhů a žánrů (zabývaly se filmem, literaturou, divadlem, fotografií, výtvarným uměním, happeningy, hudbou, performancí, experimentálním uměním), stejně jako překračovaly společenská i erotická tabu (vzpomeme-li na práce Jiřího Gruši anebo Jaroslava Kořána).
Miloslav Topinka tehdy odmítl představu poezie jako krásného zpěvu. V eseji Hadí kámen cituje z Léona Bloy: „Čas pitomých něžností minul“. A postupně v textech, které ovšem už byly spíše samomluvou, předvedl poezii jako riskantní zkušenost průrvy, rozvírání nového vidění - a nikoli jako něco, co sceluje, harmonizuje, zahlazuje jizvy. Topinkovy úvahy o poezii jsou založeny hluboko v tradici nebezpečných sil umění: v tradici extatiků, básníků vidoucích. V díle Karla Hynka Máchy, Jeana Arthura Rimbauda (o němž vydal Topinka monografii), Gérarda de Nerval, Františka Halase, Josefa Palivce, básníků Vysoké hry. V průzkumech vnímání a utváření řeči, gesta, hlasu, světla, čáry (jak svědčí například jeho rozhovory s Karlem Malichem). V díle básníků ruského zaumu i tragických dada-hráčů. V knize Miloslava Topinky Hadí kámen přerůstá pojem poezie do univerzálního dění: nejde tu ani o výklad ani o historii poezie. Ale o to, razit prostor, v němž se - s rizikem všech nejistot - ukazuje plnost i meze smyslu umění.
Marie Langerová
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha