Ladislav Šerý: Na hranicích nesdělitelnosti

Slova jsou fatálně oddělena od věcí, ale literatura většinou předstírá, že jedno nevylučuje druhé, že slova nesou a předávají alespoň přibližné významy, jež vytvářejí vyšší celky příběhu, smyslu, krásy. Vypověditelnost světa je základní iluze, do níž se člověk musí uchýlit, aby byl schopen pohlédnout do tváře osudu. Prvotní funkcí jazyka jakožto výboje energie živé hmoty, jež ze všech stran obklopená neživým světem a odhodlaně čelí nicotě, je budovat chýše a paláce ze slov, civilizovat mravy a podsouvat ideje, na jejichž základě může být tato energie usměrňována a organizována. Popis či reflexe námi zachytitelného a vnímatelného světa přináší úlevu z jeho relativní poznatelnosti, ale současně v nás posiluje tušení jeho odvrácených, nepojmenovatelných stránek. A právě jazyk má schopnost mediace mezi vypověditelným a nevypověditelným. Dokáže vypovídat sám o sobě, zbavit se své služebnosti, zakousnout se do vlastního ocasu a odhalovat rozpornost své (ne)samozřejmosti i (ne)samozřejmosti lidského vědomí. Od samého počátku vehementně buduje fikci smyslu, ale nakonec si čestně přiznává porážku a ztrácí se do nesdělitelnosti a nepoznatelnosti, stejně jako lidské bytí do zániku a smrti.

Róbert Gál už ve svých starších textech pochopil, že na kost obnažené aforistické vyjádření vytváří sémantické pole, do něhož se vedle silného poselství vejde i ticho, které je předjímá a následuje. Někdy tak lze na chvíli zachytit i mlčení věcí, které našemu světu pouze přihlížejí. Nyní se propracoval ke komplexnějšímu zkoumání oné unikavosti, která je základem našeho vztahu ke skutečnosti. Aforistický základ přetrvává, jen je formálně doveden do zahuštěné prózy, kterou bych nenazval experimentální, nýbrž marginální. Marginalita sugeruje pobyt na okraji: na okraji zájmu, na okraji jazyka, na okraji života, na periferii smyslu. Ale právě periferní vidění nám umožňuje zachytit věci i s jejich opomíjeným nebo sotva postřehnutelným okolím. Podobný způsob psaní se u moderních autorů marginální literatury (za všechny jmenujme Weinera, Becketta či Linhartovou) vyvíjí jako odraz pokračující utopizace světa, v němž každý topos ztrácí referenční platnost a periferie se tlačí do centra politiky, ekonomiky i myšlení.

Marginální literatura ale chce být a zůstává literaturou, přestože se ve své radikálnosti občas dostává na hranice artikulované řeči a přesahuje do křiku nebo rezignace na rozum. V tomto ohledu je Agnomie geniální název a současně vykřičník za celým dílem. Je to psaní v kruhu, v bludném kruhu jazyka, jehož samožerný patos nás od ničeho neuchrání, ale umožňuje hřebenovou túru, během níž může čtenář nahlížet do údolí zalitých světlem i temných jako noc. Myšlení v kruhu není bezvýchodné, v kruhu je plnost. Výchozí bod a bod návratu se protínají, možná o úroveň výš, možná o dvě. Hegelovská dialektika se pojí s mýtem o věčném návratu. Agnomie znamená popření a přesah gnómického (aforistického) vyjadřování a současně (jako jedna z příčin dyslexie) potíže s pojmenováním světa. Z agnómie vycházíme, do ní se vracíme, poučeni cestou, zkušeností slov. Gálův text je zvláštním způsobem vyrovnaný, není v něm frustrace ani depresívnost, spíše se setkáme s euforií, zejména z vnímání hudby. Zornův free-trash-jazz je mu přiznanou inspirací a je to znát i na střídmé rozvolněnosti textu a současně na jeho napětí a gradaci. Nuže, žádná beznaděj, ale ani naděje. Leda v psaní.

Plno slov, jistě. Samá slova. Co jste čekali? Tady se hledá domov, tady se staví dům z jazyka. Tady se hledá víra, buduje chrám. Vysoké se mísí s nízkým, banalita s filosofií, generační výpověď se sebestředností, mikropříběhy s neologismy. Motivy se prolínají, ale nejde o radostnou hru imaginace ani o automatické psaní. Realita je všudypřítomná a rozpíjí se do amalgamu viděného, slyšeného a tušeného. Jako všichni autoři marginální literatury, i Róbert Gál píše stále jednu knihu. Čtenář se v jeho textu musí pohybovat volně a současně obezřetně, významy vět a slov se zjevují a hned zase mizí, je třeba dávat pozor, nacházet souvislosti, přemýšlet. Není to lehké čtení, ale jeho vnitřní rytmus a až překvapující melodičnost je předurčují k hlasitému podání. Text expanduje na pódium, z filosofa a básníka se stává performer. Trhlinu mezi slovy a věcmi, mezi uměním a životem lze překlenout pouze osobním nasazením na hranicích nesdělitelnosti.

předmluva k českému překladu Agnomie