Kunderova esejistická Setkání

V nové Kunderově eseji Setkání autor pokračuje ve zkoumání velkých děl literatury romanopisců: A. Franceho, F. Rabelaise, L. F. Célina, P. Rotha. Kundera nás prostřednictvím těchto děl přivádí k poznání, že kultura není kratochvílí, kultura nás zjevuje sobě samým.

Po Umění románu (1960), Zrazených testamentech (1992) a Oponě (2005) přichází Setkání. Čtenáři předchozích nerománových děl Milana Kundery vědí, že jeho cílem není psát o tom, co právě čte a koho obdivuje, přestože je jasné, že „obdivuje“ Becketta, Brocha, Ionesca a Malaparteho. Nejsou zde popisována ani slavná setkání, i když se mezi jeho přátele řadí René Depestre či Carlos Fuentes. I když se v textu objevují rozhovory s Danilou Kišem nebo Aragonem, nad čímž se jistě brzy rád pozastaví nejeden literární historik, nejsou Kunderovým signifikantním prvkem esejí.

Kdepak, předmětem této knihy je něco jiného. Esejistická část Kunderova díla je jedním z vrcholů trojúhelníku, těmi dalšími dvěma jsou jeho nekompromisně koherentní romány od Žertu po Nevědomost a dále to, na čem práce romanopisce spočívá: neutuchávající, všudypřítomné, prvotní tázání po existenci nekonkrétního jedince postaveného na neurčité místo ve světě a v čase.

Setkání nezačíná romanopiscem, ale malířem Francisem Baconem a jeho bolestivými portréty. Na několika stránkách, které jsou zároveň klíčem k pochopení jeho pojetí „setkání“, zmiňuje jednu velice znepokojující vzpomínku. Jsme v Praze, píše se rok 1972, jedna mladá dívka, které si začala všímat policie, svěřuje Kunderovi své obavy. Muž tváří v tvář úzkosti, fyzicky vyjádřené potřebou odejít několikrát za sebou na toaletu (ne, autor před touto skutečností neuhýbá), bez vytáček přiznává své nutkání ji znásilnit (a ani před tím neuhýbá). Tato vzpomínka mu později pomůže lépe pochopit agresivní Baconovy obrazy a to, co nazývá „malířovým brutálním gestem“.

Kundera je člověk, který chápe prožívanou skutečnost vážně. A právě chápání této skutečnosti je pak zdrojem pro „setkávání" s uměleckým dílem, jinak je to jen ta kratochvíle. Z téhož důvodu bere vážně i umění. Umírající fena Célinova, smích Myškinův, sexualita z pohledu D. H. Lawrence nebo Philipa Rotha: to nejsou jen fikce spisovatelů, jsou to ta pověstná zrcadla svatého Pavla, ve kterých se vidíme takoví, jací jsme. Umění, aby našlo to, co se ukrývá hluboko v nás, bere za své ono „brutální Baconovo gesto“ – ničící a znovu oživující.

Není zde možné zmínit všechny cesty, na které nás uvádí tento úžasný exegeta podobající se romanopisci jako vejce vejci, ať už zmíníme meditaci nad skutečnými vztahy mezi pocity a brutalitou nebo jiný text o Věře Linhartové, další Češce žijící v Paříži a píšící francouzsky, který osvětluje kunderovské téma exilu, blízké tématu svobody.

Víme, že Kundera je plný paradoxů. Milovníci senzací si jistě na stránce 69 poznamenají, jak se Kundera přiznává, že od Solženicyna nečetl ani řádku. Objev hodný šťavnatých komentářů! Ale abychom pochopili toto přiznání, musíme k Anatolu Franceovi, autorovi dobře viděnému v dřívějších lidově-demokratických zřízeních, ale jehož Bohové žízní alespoň v několika případech dokázali úplně nabourat ducha totalitního režimu. Je to ten Anatole France, kterého surrealisté odsuzovali. A ti surrealisté, kterých si přitom Kundera váží – ovšem z jiných důvodů. Co s tím má společného Solženicyn? To je něco jiného. Jinde. Trochu složité, pravda. Ale nechte se autorem vést, nudit se nebudete ani chvíli, když vám bude vysvětlovat, proč jsou tyto komplikace zapotřebí. A proč nás odhalují nám samotným? Povede nás také na Antily, průsečík literatury orální i psané, který v Evropě leží u Boccaccia. To zní jak oduševnělá erudice. Ale opak je pravdou. A nejbezprostřednější události tím vycházejí na pravé světlo. (I když si toho nikdo nevšimne, samozřejmě…)

Autor: François Taillandier (z francouzštiny přeložil Denis Molčanov)
publikováno 19. března 2009 v Le Figaro Livre