Korespondence dvou německých intelektuálů

Čím odlišnější jsou charaktery a talenty básníků, tím lépe pro vzájemnou korespondenci: toto pravidlo je přinejmenším platné od chvíle, kdy si dopisovali Schiller s Goethem. Proto se čtenáři mohou těšit na lidsky i politicky napínavou výpověď, která je dokladem komplikovaného přátelství dvou solitérů německé literatury. Teprve s odstupem času si uvědomujeme, o jak odlišné osobnosti se jedná: morálně přísný vypravěč a esteticky a politicky smýšlející umělec.

Co je vzájemně pojilo, byla právě samota individualistů. Ta umožnila vznik důvěrné blízkosti, která se projevila i ve vztahu jejich rodin. Nakonec se ale jejich charaktery ukázaly být příliš odlišnými a vše skončilo katastrofální krizí důvěry. Johnson v roce 1967 píše: „Otázka typu, zda si může uvědomovat cenu přátelství někdo, kdo lže, kdo klame, kdo nás využívá a zesměšňuje, se pro nás zdá být již jen sémantického významu.“

Jak mladí byli tehdy klasikové německé poválečné literatury! Ale jak dospělí, měřeno dnešními standarty, zároveň byli. V roce 1964, v době jejich největší náklonnosti, se Enzensberger plánoval odstěhovat z norského Tjome do Johnsonovi berlínské chaty. Poznali se však během konference Skupiny 47 v roce 1959 v Elmau. Tehdy pracoval Enzenberger na básních ze svazku Landessprache a již tenkrát byl známý díky své sbírce básní Verteidigung der Wölfe.  Johnsonovi, který se chvíli před tím přestěhoval z DDR do západního Berlína, vyšel román Mutmaßungen über Jakob, kterému Enzensberger věnoval jednu ze svých kritik.

Johnson započal korespondenci prosbou o Enzensbergerovu esej mapující jazyk Spieglu. Již v  prvních dopisech je zřejmá odlišnost jejich charakterů a také jejich spisovatelského základu. Johnson přechází k podstatě věcí bez ohledu na styl a kritizuje skutečnost, že Enzensberger na konci svého eseje něco pouze naznačí, nedovede ale již kritiku dovést do konce. Enzensberger sekunduje antagonismem k obecnému, protože právě ten vede často k předčasným závěrům.

První roky korespondence se nesly v duchu politicko-literárního odhodlání, které ztroskotalo s pokusem opustit Skupinu 47. Z počátku investovali oba hodně sil do přípravy literárního, německo-francouzského-italského časopisu, ve kterém měl Johnson figurovat v roli zodpovědného redaktora. Časopis však nepřekonalo své nulté vydání.

Některé z jejich nejhezčích a obsahově nejbohatších dopisů vznikly po tom, co v dubnu roku 1966 započal Johnson svůj dvouletý pobyt v USA. A přesto pak trvalo jen několik měsíců, než toto přátelství nevratně skončilo. Žádný čtenář nepřejde bez povšimnutí materiál dokumentující zánik jejich přátelství, neboť každý z předešlých dopisů dokazuje, jak velký význam muselo mít pro oba zúčastněné. Samotné útoky, které se od října roku 1966 snášely z New Yorku na Enzenbergerovu hlavu, lze možná vnímat jako zvláštní formu vyjádření vzájemných sympatií.

K důvodům, které vedly k náhlému zlomu v jejich vztahu, patřila i skutečnost, že Enzensberger opustil svou rodinu a navázal nový vztah, aniž by to Johnsonovy sdělil. Johnson, pro kterého bylo toho přátelství jednou ze dvou jeho rodin, musel toto tajnůstkářství chápat jako nejhorší podobu zrady důvěry. Teprve v té době se začíná objevovat v Johnsonových dopisech náznak zlomu způsobeného hlubokým zklamáním.

Všechny pokusy o porozumění dospěly ke svému konci, když se Johnson dozvěděl, že se Dagrun Enzensbergerová, které dal poté, co se rozešla se svým mužem, k dispozici svůj berlínský byt, stala společně s Enzensbergerým bratrem Ullrichem členy „Kommune I“ a jeho byt posloužil k organizování politických alotrií, což vyneslo Johnsona na přední stránky Berlínských novin.

Ještě v roce 1966 byl Johnson přesvědčen, že souborné vydání této korespondence vyžaduje přinejmenším dva svazky. Nakonec však zahrnuje tištěná korespondence pouze 161 dopisů, které tvoří okolo 200 stran textu.

Ernest Osterkamp pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, 23. října 2009

úryvek z článku přeložil Josef Zlamal

publikováno 11. listopadu