„Kámo, četl jsi posledního Shteyngarta?“
29. července 2010 16:23
V devadesátých letech studoval Gary Shteyngart na Karlově Univerzitě. V roce 2004 se poprvé představil na Festivalu spisovatelů Praha. Bylo to dva roky poté, kdy vydal svůj slavný debut The Russian Debutante's Handbook (česky v roce 2007 pod titulem Příručka ruského debutanta). Gary Shteyngart se narodil v Leningradě v roce 1972 a v Americe se „prosadil" až k rozhovorům pro The New York Times. Vybíráme z jednoho z nich, který vznikl u příležitosti vydání románu „Super smutně pravdivá love story.“
Vzdělání jste získal na Oberlin College…
Absolvoval jsem svůj vlastní program - Garyho studia. To opravdu jde. Tehdy jsem začal psát první knihu a celý rukopis taky dokončil. Byl to takový blábol. Pořád jsem jím házel z okna svého bytu v Park Slope, kam jsem se nastěhoval po škole.
Váš nový román je vybroušenou parodií konzumní kultury. Odehrává se v blízké budoucnosti v New Yorku v době, kdy knihy zmizely, bohatí si mohou pořídit věčný život, podzemka nabízí sezení v business třídě a posledním módním hitem jsou průhledné džíny. Co pro Vás znamená slovo „dystopie“?
Moje prostřední jméno zní „dystopie“. Narodil jsem se v Sovětském svazu a pak jsme se přestěhovali do reaganovské Ameriky. Včas na to, abychom „Gippera“ (přezdívka prezidenta Reagana – pozn. překladatele) zažili.
Ve Vaší knize se z televize Fox News stala Fox Liberty Ultra.
Párkrát jsem se na Fox News díval. Ve srovnání se sovětským deníkem Pravda z někdejších dob jde o pěkný posun. Fox dodržuje stranickou linii, i když jí nevládne žádná strana.
A taky píšete o novinách New York Lifestyle Times. Proč jste přišel s takovým nemilým proroctvím?
Znamená to víc obchoďáků, víc módy a stylu a já tyhle věci prostě miluju. Opravdu si užívám přílohu o nemovitostech.
Ovlivnila Vás nějak kniha Fahrenheit 451 Raye Bradburyho, která také popisuje budoucnost bez knih?
Ano, samozřejmě. Myslím si, že právě toho se Bradbury bál. Nejen autoritativních režimů, ale i budoucnosti bez knih ve světě, kde lidé vlastně ani číst nechtějí.
Strach z konce čtení je dlouhodobá obava futuristů.
Možná se všichni pleteme. Třeba během deseti let nastane zvrat: každé dítě odhodí svůj iKindle a začne zuřivě číst. „Kámo, četl jsi posledního Turgeněva? Je to hustý. Tenhle frája je úplně ponořenej do tématu lásky a nevolnictví.“
To by bylo fajn.
Já už nevím jak číst. Přečtu si dvacet třicet slov v kuse a pak vytáhnu iPhone a pohladím ho a tulím se k němu.
Ticho je pryč.
Ticho bylo zničeno. A taky se přestalo naslouchat ostatním, snažit se poznat jak ostatní přemýšlí. Přestali jsme vstupovat do duší jiných lidí. Celá idea empatie je pryč. Jsme teď součástí velkého stroje a každou vteřinu musíme vyndat naše přístroje a přispět myšlenkou a názorem.
Kde teď žijí Vaši rodiče?
Jsou asi dvacet čtyři kilometrů na severovýchod ode mne. Oba jsou v důchodu. Můj otec byl inženýrem v Národní laboratoři v Brookhavenu.
Tu vlastní ministerstvo energetiky a zabývají se tam nukleární energií.
Je to mírumilovný chlapík. Moje matka pracovala ve Společnosti pro pomoc hebrejským imigrantům.
Napadá Vás něco v souvislosti se skupinou ruských špionů, které odhalila FBI?
Myslím, že jde o zbytky z dob, kdy Rusové věděli tak málo o Američanech. V době před YouTube bylo nemožné zjistit, co tyhle lidi roztáčí. Ale myslím, že dneska je velmi jednoduché zjistit, co pohání nás.
Co to je?
Strach. A hamburger.
Kde teď žijete?
Zrovna jsem si koupil byt na Manhattanu. Pohovor trval osm let. Stěhuju se do Gramercy Parku.
Chtěl byste pronést závěrečnou poznámku o stavu americké literatury?
Americká literatura je dobrá. Bylo by fajn, kdyby ji někdo četl.
New York Times (13. 7. 2010)
úryvek z rozhovoru přeložil Tomáš Rákos
Čtěte také: Gary Shteyngart: Mou vlastí jsou velkoměsta | Rozhovor s Garym Shteyngartem