KACÍŘSTVÍ A REBELIE: VELKÉ VĚZENÍ

„Zahalte tělo každé dívky na vdávání. Učiňte ji neviditelnou. Udělejte z ní bytost slepější než slepou, zničte v ní vzpomínku na to, co je venku. A jestli umí psát? Bachaři těl beze slov – i když psané slovo uniká – mohou konečně zavřít v klidu oči, vždyť stačí, když vymažou okna, zavřou jedinou bránu neprodyšně a vztyčí zeď do nebe zaklenutou.“    (Assia Djebar)

Potřeba rebelie v našem světě se neomezuje jen na vzpouru individuality. Bouří se celá společenství naší sociálně nedospělé společnosti. Jsou místa na Zemi, kde žena nesmí bez vyzvání promluvit, natož aby do ruky brala tužku a papír. Assia Djebar, spisovatelka s arabsko-berberskými kořeny, kterou bude v červnu hostit mezinárodní Festival spisovatelů Praha, ve svém díle přináší svědectví právě o takových místech. Pocházející napůl z matriarchálně založené berberské rodové společnosti, napůl ze společnosti arabské, roli žen tradičně utlumující – od mala vnímající konflikt dvou kultur. Intenzita slov Assie Djebar tkví nejen v tom, že vyslovuje myšlenky tradičně zapovězené, ale že je říká nahlas. Píše francouzsky, podle vlastních scénářů natočila několik úspěšných filmových snímků, stala se první muslimskou ženou přijatou do Francouzské akademie, přednáší v New Yorku. Především je skvělou spisovatelkou. Sdělnost a obsahová hodnota jejího díla se snoubí s jejím ojedinělým stylem psaní. Ve svých prózách obratně, výjimečně krásným a přirozeně krystalizovaným jazykem, mísí data dokumentárního charakteru s niternou především ženskou výpovědí a reflexí současné společenské situace.

„Místo toho, aby svůj styl naplnila nejistým postavením podrobených, žijících v tenatech dvou protichůdných civilizací, studuje Assia Djebar kulturně-společenskou situaci, jejíž kořeny sahají do vzdálené minulosti a jejíž setrvačná síla má přesto strašlivé následky – totiž postavení ženy v islámských zemích, kterou později nazve jedním velkým vězením.“

„Dokumentární“ rozměr tvorby Assie Djebar zároveň zprostředkovává čtenáři zajímavý úhel pohledu a možného výkladu jednoho z nejpalčivějších problémů naší civilizace – pohledu velmi současného a zároveň univerzálního. Odhaluje dosud dosti opomíjené „vedlejší příznaky“ střetu kultur. Ukazuje, že vzorce chování a reakce celých etnik (menšinových i majoritních) se v průběhu věků nemění, naopak se opakují, a prohlubují tak propast arogance i vzájemné odmítání tradičních hodnot. Ukazuje, že cesta z bludného kruhu nemůže vést skrze nucenou asimilaci, ale naopak prostřednictvím vzájemného „tlumočení“ -  přiblížení a respektu.

Ale i v zemích, jako je naše, kde relativní svoboda slova nikomu neláme ruce, a střet kultur není tématem číslo jedna, vzniká potřeba zvednou hlas a revoltovat. Něco o tom ví i generace českých spisovatelek. Petra Hůlová, neúnavná bojovnice proti genderovým stereotypům, bohužel účast na letošním Festivalu musela odřeknout, revoltuje proti němu docela originálním způsobem - je totiž těhotná. Snad to bude holčička. Další úspěšnou autorkou, která se na Festivalu představí, je Radka Denemarková. Ani ta se nebojí promlčovaných či tabuizovaných témat. Naopak, hovoří o nich otevřeně a přímo. Už v její románové prvotině A já pořád, kdo to tluče, cítíme silnou potřebu autorky reflektovat postavení člověka v současné společnosti – leitmotivem jako by bylo vykořenění člověka v zápasu s vlastní a kolektivní pamětí – neustále přítomným stínem trauma česko-německých vztahů, zároveň rozpad moderní rodiny, nezahojené rány z dětství, zneužívání dětí, a role ženy, ilustrovaná dvěma protipóly – individualismem hraničícím s asocialitou a popřením vlastního já ve službě druhým. Vše uzavřené v příběhu divadelními kulisami. Také v následující knize Peníze pro Hitlera se ještě výrazněji rýsují charakteristické znaky autorčina stylu – rázná až bojovná argumentace, snaha o obnaženou existenciální výpověď a někdy až brutální líčení násilné reality. Radka Denemarková se ve svých knihách zabývá pamětí a „zfalšovanou historií“. V rozhovoru pro Festival spisovatelů Praha říká:

„Co se děje na rovině společnosti, děje se i v rovině osobní. Ještě jsem nepoznala nikoho, kdo by páchal zvěrstva, ráno vstal a řekl si: „Já jsem ale svině, musím se jít omluvit!“ Je strašné, když člověk vrůstá do společnosti a dostává od rodiny i ve škole balíčky předsudků a klišé. Proto si myslím, že věta „naděje je v mládi“ vůbec neplatí – ta by platila ve chvíli, kdy by děti vychovával někdo jiný, než jejich rodiče. Rodiče předávají jen své omezené vidění světa, otesávají děti do vlastní podoby, sdílejí s nimi své nenávisti, svou představu o historii. Problém s osobní historií je i ten, že člověk se vždycky chce vidět v lepším světle. To jsem zažila i s Penězi od Hitlera – všichni se chtějí vidět jako oběti. Všichni chtějí být hrdinové, ani dnes nikdo nepřizná svůj podíl viny a navíc všechno je zpolitizované. Má hrdinka v knize říká, že nechce být odškodněna jako židovka, nebo jako Němka, ale jako člověk, na kterém bylo spácháno bezpráví.“

(Citace: Assia Djebar, Fritz Peter Kirsch, Radka Denemarková)
Připravil Václav Kovář

PROGRAM ASSIE DJEBAR NA FESTIVALU SPISOVATELŮ PRAHA 2010

Úterý, 8. června

14.00 Autogramiáda v Big Ben Bookshop | Malá Štupartská 5, Praha 1



Středa, 9. června

17.00 Hovory: „Otroctví” | Americké centrum | Tržiště 13, Praha 1

Assia Djebar, Derek Walcott, John Wray 

Jan Švejnar (moderátor) v angličtině


19.30 Autorský večer:


Assia Djebar | John Wray | Iain Banks
 
ve francouzštině | tlumočení: česky | anglicky   

v angličtině | tlumočení: česky

PROGRAM RADKY DENEMARKOVÉ NA FESTIVALU SPISOVATELŮ PRAHA 2010

Sobota, 5. června

15.00 Autogramiáda v Big Ben Bookshop | Malá Štupartská 5, Praha 1

Pondělí, 7. června

17.00 Hovory:  “My” | Městská knihovna | Mariánské náměstí 98/1, Praha 1

Radka Denemarková, Michael Ajvaz, Róbert Gál

Miro Procházka (moderátor) v češtině

Úterý, 8. června

16.30 Autorské čtení | Nová scéna Národního divadla | Národní 4, Praha 1

Radka Denemarková, Róbert Gál