Junot Díaz: Když se zamilujete, je to napořád

Americký spisovatel s dominikánskými kořeny, který byl roku 2011 hostem Festivalu spisovatelů Praha, ji pojmenoval This Is How You Lose Her (Takhle ji ztrácíš) a literární kritika se opět předbíhá ve vymýšlení superlativů. „Úchvatné,“ píše kupříkladu spisovatel Ron Hansen v recenzi pro deník The Washington Post a dodává: „Kniha je vtipná svou sklíčeností, okouzlující svou bláznivostí a neodolatelná svou srdečnou touhou.“

Slovy chvály nešetří ani oceňovaná kritička Michiko Kakutani v recenzi pro The New York Times, která hned na počátku své kritiky připomíná, že „Junot Díaz má jeden z nejvýraznějších a nejpřitažlivějších literárních projevů na poli současné prózy“. Záhy také dodává, že na rozdíl od románu Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, za nějž Junot Díaz obdržel prestižní Pulitzerovu cenu, má jeho nejnovější sbírka už svou podstatou jiné vyznění: „This Is How You Lose Her  je miniaturistickým vystoupením – skromným, hudebně vystavěným riffem, který zpracovává variace na jediné hlavní téma: sukničkářství mladého Dominikánce a citové následky jeho chování.“

Autorovo zlobivé alter ego

Zmíněným mladým Dominikáncem je Junior, jenž je čtenářům dobře známý už z povídkové sbírky Drown (Utonutí) a coby jeden z vypravěčů se objevil i v románu Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. K milostnému životu dominikánského emigranta Juniora, kterého sám Díaz označuje za své hříšné alter ego, se autor vrací ve všech devíti povídkách ze sbírky This Is How You Lose Her. Věren své tradici mísí angličtinu se španělštinou a vytříbený jazyk univerzitního vzdělance s pouličním slangem a vulgarismy, aniž by to čtenáře, jak upozorňují jednotliví recenzenti, v nejmenším rušilo.

Díazova díla jsou také vyloženě napěchovaná nejrůznějšími pop-kulturními narážkami a autor si s nimi pomáhá i při popisu své nejnovější knihy. Když má kupříkladu definovat svůj vztah k Juniorovi, sahá k paralele s epizodou ze sci-fi seriálu Star Trek, v níž se členové posádky setkají tváří v tvář se svými zlými protipóly. „Ta epizoda se jmenuje Zrcadlo, zrcadlo (v originále ‚Mirror Mirror‘ – pozn. red.) a já si vždycky představuju Juniora jako hříšnou variantu mě samotnýho.“

Současně však nezapomíná dodat, že mezi ním a Juniorem je řada rozdílů. „Junior je mnohem větší extrém než já, oslnivější,“ popisuje, „oba jsme trýznění úplně jiným způsobem. A taky jsem mnohem větší optimista než on… Kdybych ho potkal ve skutečným životě, byl by to můj člověk a snažil bych se mu domluvit ohledně toho jeho neustálýho blbnutí.“

Devět variací na téma láska

This Is How You Lose Her obsahuje celkem devět povídek, které spojuje nejen postava Juniora, ale také téma lásky a fungování partnerských vztahů. Kdy se vůbec Junot Díaz začal zajímat o toto spíše dívčí téma?

„Byl jsem jedním z těch dětí, který si už od útlýho věku uvědomujou, že existuje určitý rozdělení vyprávění podle pohlaví. Věděl jsem, že milostný příběhy jsou údajně doménou dívek, zatímco dobrodružný příběhy doménou chlapců. Dneska už víme, že tohle je v podstatě lež. Navíc podobný hierarchický dělení významně potlačuje myšlení. Už jako dítě mě tak vždycky přitahovaly příběhy, který podle ostatních nebyly pro mě.“

I díky tomu, že láska je přirozeným těžištěm jeho díla, se na ni logicky koncentrují také dotazy novinářů. V závěrečné povídce „The Cheater’s Guide to Love“ (Nevěrníkův průvodce láskou) se však pokouší o nepřímou definici lásky i samotný autor, když píše: „The half-life of love is forever“, tedy ve volném překladu „Poločas rozpadu lásky je navždy.“ Trochu enigmatické větě se dostane určitého vysvětlení, zmíníme-li, že Díaz přirovnává pocit zlomeného srdce k radiaci. Třebaže radioaktivní odpad zakopeme hluboko pod zem a radiace s léty exponenciálně slábne, nikdy nevymizí úplně.

„Myslím, že člověk na to časem přijde – někdo na to možná přijde už jako mladej, někdo až v mnohem pokročilejším věku. Můžete ztrátu romanticky překonat a přitom se nikdy úplně neodmilovat. Když jsem byl mladší, neměl jsem nejmenší ponětí, že je něco takovýho možný. Vždycky jsem si myslel, že každý vztah nakonec skončí a vaše představy časem kapitulujou. Teď tvrdím, že pokud se skutečně do někoho zamilujete, stane se vám něco, co s vámi zůstane napořád.“

Když má Díaz tahle svá zjištění objasnit, nebojí se odhalit něco z vlastního soukromí: „Možná je to jen něco, co se týká pouze mý osoby. Každopádně když tu tak stojím a dívám se zpět na všechny mý vztahy, přesně takhle to vnímám. Začínám si uvědomovat, že je mezi nimi několik, které nikdy úplně nevymizely, ať už z mý hlavy nebo z mýho srdce. Prostě jsem je jen nějak překonal.“

Vzestup a pád dominikánského sukničkáře

Většina povídek z Díazovy nové sbírky není v pravém slova smyslu nová, neboť už vyšla v průběhu let v časopise The New Yorker. Teprve jejich zasazení do jediné knihy však zdůrazňuje Juniorovo postupné přehodnocování vlastních činů a v důsledku toho i osobnosti. „Junior na počátku knihy není ani zdaleka tím Juniorem na jejím konci,“ prozrazuje Díaz.

To je celkem pochopitelné. Už ve chvíli, kdy Junior v první povídce „The Sun, the Moon, the Stars“ (Slunce, měsíc, hvězdy) tvrdí, že vlastně není vůbec špatný člověk, aby vzápětí přiznal, že svou dívku Magdu podvádí, před čtenářem se doslova zhmotňuje varovný ukazovák. Tomuhle chlapci není radno všechno věřit.

O čem je This Is How You Lose Her slovy jejího autora?

„O lásce a jejích důsledcích. V podstatě je to knížka o vzestupu a pádu jednoho dominikánskýho kurevníka. Jak se vlastně ten kluk tím kurevníkem stal, tedy alespoň tenhle konkrétní kluk?“ ptá se sám sebe Díaz, který ani v rozhovorech s novináři nejde pro ostřejší slova daleko, a dodává, že v řadě věcí si lidstvo protiřečí.

„Na jednu stranu je vám řečený, že jakýsi důkaz mužství, respektive mužská dokonalost je měřená počtem dívek, který dokážete sbalit, nezranitelností, nezájmem o to, co je tradičně vnímáno jako dívčí domény: domov, láska, rodinné vazby, péče, rodina. Často dokonce nepřátelstvím vůči těmto hodnotám. A pak je tu obrácený pohled na věc: Kdo může být kurva úplným, kdo může být kurva opravdovým člověkem bez intimity, bez toho, aniž by se setkal se skutečným terorem, kterýmu říkáme láska? Na jednu stranu do vás vtloukají, že tyhle sračky nic neznamenají. Že jsou to jen sračky. Ale ve skutečnosti přesně po tomhle vaše srdce prahne.“

Mužské plémě přitom nešetří nejen ve své próze, ale i ve skutečnosti: „Není to tak, že by chlapi byli oběťmi. Věřte mi, chlapi z tohohle patriarchálního, heteronormativního stavu věcí pořádně těžej. Na druhou stranu je tu jednoznačně určitá cena, kterou každej věrnej chlap platí. Myslím, že je fakt hodně zajímavý, jak jsme všichni vsadili na tyhle kecy, protože jsme neměli po čem jiným sáhnout. Když sbalím víc holek, možná se budu cítit líp. Když budu tenhle maskulinní vocas, možná se budu cítit líp. Možná se tímhle člověk do toho všeho zahrabává ještě mnohem víc.“

připravil: Jakub Ehrenberger
foto: Petr Machan, PWF