Joseph Roth: Gustavu Kiepenheuerovi k padesátinám

Urazil jsem hodný kus cesty. Můj život, měřitelný spíše prostorem než časem, leží mezi místem, kde jsem se narodil, a městy a vesnicemi, kterými v posledním desetiletí procházím, abych v nich pobyl, a v kterých pobývám jen proto, abych je zase opustil. Cesty mého putování jsou mými prožitými roky. V žádné farní matrice ani obecním katastru není zanesen den mého narození, ani zmíněno mé jméno. Nemám vlast, odhlédnu-li od skutečnosti, že si jsem sám domovem a u sebe se cítím doma. Má vlast je tam, kde se mi vede špatně. Dobře je mi pouze v cizině. Pokud sám sebe opustím, i jen jedinkrát, ztratím se. Proto přepečlivě dbám na to, abych vždycky zůstal sám sebou.

Narodil jsem se druhého září 1894 v malém hnízdě na Volyni ve znamení Panny, k níž se mé jméno Josef neurčitě vztahuje. Moje matka byla zemitá statná Židovka slovanského naturelu. Zpívávala ukrajinské písně, protože nebyla vůbec šťastná. (U nás nezpívají lidé jako na Západě z přemíry štěstí, ale z bídy. Proto jsou naše písně krásnější a všichni lidé, kteří je poslouchají srdcem, mají blízko k pláči.) Neměla peníze, neměla muže. Můj otec ji sice vzal jednoho dne sebou na Západ, zřejmě ale jen proto, aby mě zplodil. Nechal ji samotnou v Katovicích a zmizel. Navždy. Musel to být zvláštní člověk. Rakušan z rodu povalečů, marnotratník, který určitě i hodně pil a který zemřel v blázinci, když mi bylo šestnáct let. Jeho specialitou byla melancholie, tu jsem po něm zdědil. Nikdy jsem ho neviděl. Ale vzpomínám si, že jsem asi jako pětiletý chlapec měl sen, v kterém nějaký muž vystupoval jako můj otec. Asi tak za deset, dvanáct let jsem poprvé uviděl jeho fotografii. Byl na ní muž z mého snu. V raném věku, kdy se většina teprve učí chodit, jsem už jel vlakem. Velmi brzy jsem se dostal do Vídně, zanedlouho ji zase opustil, vrátil jsem se domů a zase odjel, tentokrát na Západ a úplně bez peněz. Žil jsem z podpor zámožných příbuzných a z doučování, začal jsem studovat,, pilně a ctižádostivě, byl jsem obzvlášť vzorný chlapec, plný tiché zloby a záště, skromný z pýchy, zahořklý vůči bohatým, ale nesolidární s chudými. Připadali mi hloupí a neschopní. Bál jsem se každého vulgárnějšího výrazu. Pocítil jsem nesmírné štěstí, když jsem v Horatiových Odi profanum vulgus našel autoritativní potvrzení svých instinktů. Miloval jsem svobodu. Čas strávený u matky byl nejšťastnějším obdobím mého života. V noci jsem vstal, oblékl se a vyšel z domu. Tři, čtyři dny jsem putoval po kraji, spal v domech, aniž jsem měl nejmenší tušení, kde jsem, a se ženami, jimž jsem neviděl do tváří a přitom na ně byl tak zvědav. Na letních loukách a ztvrdlých podzimních polích jsem si v ohníčku pekl brambory. V lesích jsem trhal jahody, potloukal se s nedospělou cháskou a byl několikrát zbit, většinou omylem. Všichni mě zanedlouho poprosili o odpuštění. Báli se mé pomsty. Ta byla hrozná. Nikoho jsem nijak zvlášť nemiloval. Pokud však ve mně vzklíčila nenávist, přál jsem protivníkovi smrt a byl schopen ho i zabít. Vždycky jsem měl nejlepší prak a míril jím výlučně na hlavy, a to nikoli jen kameny, ale i střepinami skla a úlomky čepelí rozbitých nožů. Chystal jsem nástrahy a léčky, železa, vlčí jámy, maskoval jsem okolí. Když se jednou jeden z mých nepřátel objevil vyzbrojen bubínkovým revolverem, samozřejmě bez nábojů, cítil jsem se pokořen. Začal jsem mu podlézat, za velkého přemáhání jsem se stal jeho přítelem, až jsem konečně dosáhl toho, že mi ten revolver prodal - za patrony, které mi daroval jeden lesník. Namluvil jsem mu, že samotná munice je mnohem nebezpečnější než zbraň, která ji nemá.

Ušlechtilým člověkem jsem se stal později, ovšem ne nadlouho. První ušlechtilé pohnutky ve mně probudila jedna dívka; to už jsem druhý semestr studoval germanistiku. Pocházela z Vítkovic. Když jí bylo šestnáct, svedl ji jeden inženýr a ona otěhotněla. Naštěstí se dítě narodilo mrtvé. Inženýr o ni nejevil zájem. Odešla tedy do Vídně jako vychovatelka do jedné velmi nepříjemné rodiny. Zbývalo mi něco jiného než šlechetnost? Pronajal jsem pro ni pokoj, donutil ji, aby opustila hloupé blonďaté děti v námořnických oblečcích, a rozhodl se, že tomu ubohému děvčeti, jako výzvu jejímu inženýrovi, udělám dítě. Živé. Za tím účelem jsem prodal kabát a u advokáta, jehož syna jsem doučoval, si vyzvedl peněžní zálohu. Odjel jsem do Vítkovic, našel inženýra, kterému jsem předem napsal krátký, ale velmi hrubý dopis, a sešel se s ním v kavárně. Tak trochu mi připomínal čerta. Měl černou bradku, šikmé zvednuté obočí, jiskřivé oči, krásný hnědý obličej a štíhlé ruce. Na navštívence stálo: poručík v záloze. Zaplatil mi kávu, choval se přátelsky, usmíval se, přiznal, že spal s dcerami všech dílenských mistrů, ale že nemá čas se jimi dál nějak zabývat. Zavedl mě do nevěstince, přivedl mi tři dívky najednou a byl ochoten mi dobrovolně postoupit i jednu vítkovickou pannu. Zaplatil pití, doprovodil mě na dráhu a při loučení mě políbil. V roce 1916 zemřel bohužel ve válce na tyfus. Byl to jeden z mých prvních přátel.

Než jsem se vrátil, našla si dívka nové místo. Napsala mi krásný dopis na rozloučenou, z nějž vyplynulo, že pro ni nejsem ten správný typ. Stále ještě milovala inženýra. Začal jsem vyhledávat ženy v Městském a v Lidovém parku, dokonce i ve Vídeňském lese, předstíranou bázlivostí jsem se pokoušel vyvolat soucit, později i lásku matek svých žáků. Přednost mi dávaly manželky advokátu, jejichž muži na ně měli málo času. Dostával jsem od nich košile, spodní prádlo i kravaty, zvali mne do svých lóží v opeře i do fíakrů, cestovaly se mnou do Klagenfurtu, Innsbrucku, do Štýrského Hradce. Byly mi matkami. Měl jsem je upřímně rád.

Po vypuknutí války jsem pomalu přestával doučovat. Advokáti rukovali na frontu, jejich manželky měly špatnou náladu, stávaly se vlastenkami a horlivě se ujímaly raněných. Nakonec jsem se i já dobrovolně přihlásil k 21. praporu myslivců. Dostal jsem se na východní frontu, byl jsem ctižádostivý voják, nechtěl jsem jezdit třetí třídou a věčně salutovat, proto jsem se přihlásil do důstojnické školy a chtěl se stát důstojníkem. Stal jsem se praporčíkem. Na východní frontě jsem zůstal až do konce války. Byl jsem statečný, přísný a ctižádostivý. Rozhodl jsem se zůstat v armádě. Nato došlo k převratu. Nenávidím revoluce, ale musel jsem se jim podřídit a pochodovat domů pěšky, protože poslední vlak ze Žmerynky dávno odjel. Na cestě jsem byl tři týdny. Dalších deset dní jsem pak jel různými oklikami z Podvoločyjska do Budapešti a odtud do Vídně, kde jsem z nedostatku peněz začal psát pro noviny. Mé hlouposti začali tisknout. Žil jsem z toho. Stal jsem se spisovatelem. Brzy jsem se přestěhoval do Berlína - k tomuto kroku mě donutila láska k provdané ženě, strach z toho, že ztratím svobodu, jež mi byla dražší než mé rozpolcené srdce. Psal jsem opravdu hloupé články a získával jimi renomé. Psal jsem špatné knihy a začalo se o mně mluvit. Kiepenheuer mě dvakrát odmítl. Odmítl by mě jistě i potřetí, kdybychom se mezitím nepotkali.

Bylo to jednou v neděli. Pili jsme kořalku. Byla tak špatná, že jsme z toho onemocněli. Ze soucitu nad sebou a přes rozdílnost povah, které se v takových případech dokáží spojit opravdu jen pomocí alkoholu, jsme uzavřeli přátelství. Kiepenheuer je totiž ze Západu a já z Východu. Sotva si lze představit propastnější rozdíl. On věří v ideály, já jsem skeptik. On miluje Židy, já nikoli. On blouzní o pokroku, já jsem reakcionář. On nestárne, já jsem starcem už od mládí. Bude mu padesát, mně dvě stě. Kdybych mu nebyl bratrem, mohl bych být jeho pradědečkem. Já neznám kompromis, on je smířlivý. Je v něm zdvořilá neurčitost, já miluji přesnou výstižnost On je spravedlivý, já nejsem. On j e optimista, j á pesimista.

Mezi námi jsou nějaké utajené souvislosti. Často totiž máme stejný názor. Ale nejsou to nějaké vzájemné ústupky. On nemá smysl pro peníze. To máme společné. Neznám druhého člověka s tak rytířským chováním. I já se tak chovám. To má ode mne. Na mých knihách tratí. Já také. Věří v můj talent. Já také. Čeká na můj úspěch. Já také. Má jistotu v dalších generacích. Já také. Jsme nerozlučitelní; v tom má výhodu.

Desátý červen 1930