Jiný příběh světa

Symbolika festivalu naznačuje úzkou souvislost mezi světem, jeho děním a literaturou. Letos, jak už bylo mnohokrát řečeno, je vyzdviženo slovo příběh na základě newyorské tragédie z roku 2001, od které se začíná odvíjet i jiný příběh světa.

Mimochodem, k této otázce se vyjádřil i Jeremy Rifkin, prezident Washingtonské nadace pro ekonomické trendy, když ve své řeči, kterou uzavíral Fórum pro kreativní Evropu v Praze dne 27. března, řekl: „Kultura dává civilizaci příběh-ideu, z nějž civilizace žije a který ji kultivuje a umožňuje jí přežít. Naše civilizace musí najít svůj nový příběh, protože ty staré se v současné situaci vyčerpaly.“  

Na první náznaky možných změn v uspořádání tradičního světa ihned po jedenáctém září 2001 reagovali dva literáti – Ludvík Vaculík a Michael March v rozhovoru pro Český rozhlas:

Ivana Bozděchová: Přibližně čtvrt roku nás dělí ode dne, jehož prizmatem jsme se začali učit dívat na svět podstatně jinak. Co podle vašeho názoru může literatura udělat v této chvíli pro tento svět?

Michael March: Ptáte se, co jsme se mohli naučit po 11. září. Literatura může pokračovat - tak, jak to činila po staletí, od počátku, od eposu o Gilgamešovi - literatura prostě nemůže dělat nic víc, než pokračovat. A sama pokračuje jako aktivní tvoření, tvorba. Tvorba je zároveň modlitba a reflexe lidských vzpomínek. A datum 11. září neovlivnilo literaturu. Ovlivnilo sociální vztahy mezi národy, ovlivnilo politickou podobu, uspořádání uvnitř mnoha společností, ale podobně jako jakýkoliv extrémní čin v historii to vlastně není nic nového - když se na to podíváme z velmi dlouhodobého hlediska.

Ludvík Vaculík: Já především k té otázce: tam bylo několik slov, ke kterým bych se já chtěl vrátit. Já si především nemyslím, že se onoho dne v září stalo něco takového, co by změnilo, jak vy říkáte, úhel pohledu na svět. Vždyť ono se stalo to, co se dělo i předtím, leckde na světě, v míře stejné nebo horší, až na to, že se to stalo tentokrát v Americe, víte. A to je - ten národ za to nemůže, ale ta Amerika si prostě odskákala něco, co je vinou celé naší křesťanské nebo euroamerické civilizace. A myslím si, že pozitivní výsledky této události budou jednou převažovat nad těmi negativními. A co může literatura? Literatura není žádná osoba, to není dokonce ani právnická osoba. Literatura sama jako celek nemá vůbec žádné úkoly a nemůže nic udělat. Literatura může udělat tolik, kolik může udělat jednotlivý člověk, který píše. A v tom úhrnu, čili spisovatelé (spisovatelé a autoři), pokud můžou něco udělat, udělají tolik v závislosti na tom, jak pochopili ty události, co si o nich myslí a jaké závěry (s jakou odpovědností) si z toho udělají. Ale nemůžou to vůbec udělat vůči světu, protože literatura na svět vůbec neúčinkuje. Každý autor může nanejvýš, a to s malou nadějí, počítat s tím (nebo doufat v to), že bude mít nějaký vliv na vládu své země, na své čtenáře, na své veřejné mínění. A pokud se to projeví, pak ten účinek, kdoví jestli bude třeba měřitelný. To je taky otázka dlouhodobá.

IB: A kdybychom se podívali na situaci v moderní české literatuře po roce 1989. Někdy se objevují názory, že autoři ztrácejí inspiraci - na rozdíl od předlistopadového období je literární tvorba omezena komerčními a ekonomickými faktory. Co to vlastně znamená pro autora?

MM: Hovoříme-li o literatuře, je to velmi rozsáhlý svět. Můžeme mluvit o poezii, beletrii, nebeletristických žánrech, populární literatuře, mluvíme-li o literatuře, mluvíme také o absolutní literatuře. Uvažujeme-li o takových autorech, jako jsou Malarmé, Beckett, máme na mysli poetickou reflexi, a to je věčný tok. Realita, historické události jsou součástí literatury, její poetické rovnováhy, ale nezpůsobují žádný výjimečný přelom, protože ve své podstatě v této absolutní literatuře existuje pouze život a smrt. Mnoho pozemských událostí je zahrnuto do literatury, historických románů. Je to vlastně cesta, proces lidského experimentu. Každý spisovatel má svou vlastní strategii, svou alchymii, nervový systém a je to velmi individuální. Používáme-li tedy pojem literatura, je to velká abstrakce. Něco, o čem rádi diskutují politici, nikoliv spisovatelé.

IB: Tak v téhle věci s vámi souhlasím. Nejsem politik, ale když se ptám na roli literatury, mám na mysli literaturu jakožto spisovatele.

MM: Ano, to je velmi důležité říci, protože existuje mnoho rolí, jedna z nich je role sociální bytosti ve společnosti, uvnitř zvyklostí dané země. A další je role umělce, který je ve skutečnosti sociální bytostí. Co se týká literatury, jsme izolováni -jde o izolaci, pokoru. Jako autor jste částí tvůrčího procesu a vlastně se z určitého hlediska cítíte zcela odcizen od společnosti - než se koná další večírek...

LV: Pokud jsem porozuměl, tak Michael říká skoro totéž, co já: že je to věc jednotlivého autora, každý že má svou strategii. No, vy jste se zmínila o tom, že jsou takové hlasy, že autoři ztratili téma nebo inspiraci. Odkud tyto hlasy jsou? Jestli to říkají sami autoři, tak jsou to chudáci, jestli to říkají sami čtenář, tak možná si nedovedou vybrat správné knihy na pultech. Já si myslím, že literatura dneska je otevřenější - ve výrazu, v úkolech, v osobních projevech, v žánrech - a ve skutečnosti nemůže nikdy ztratit téma a i inspiraci. Akorát může zklamávat ty lidi, v nichž je pozůstatek jakéhosi ideologického myšlení - že čekají od literatury odpovědi na otázky a nějaká řešení, nějakou společenskou funkci.