Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem
07. července 2009 11:24
Druhý dotisk románu Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem je téměř vyprodán a dá se říci, že šest let zdařilém debutu dostali román i autorovo jméno nádech fenoménu.
Druhý dotisk románu Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem je téměř vyprodán a dá se říci, že šest let po zdařilém debutu dostali román i autorovo jméno nádech fenoménu. Co stojí za tímto faktem? Jednak Rudiš nezůstal – jako někteří z debutantů – pouze u jednoho titulu, ale navázal dalšími úspěšnými díly. Jeho tvorba přesahuje do dalších žánrů – populárnějších než je literatura sama. Navíc, se stal poměrně veřejně exponovanou osobou. Na Rudišově případu můžeme sledovat zajímavý proces, v českém literárním rybníčku doposud téměř neznámý. Už vydání jeho prvotiny provázela nebývalá propagační kampaň, následoval stejně dobře uvedený první díl komiksu Bílý potok, vůbec nejpatrněji se pak toto úsilí projevilo u Rudišova druhého románu Grandhotel a následného scénáře ke stejnojmennému Michálkovu filmu. To že autor nestojí skryt za dílem, ale vystupuje v podstatě jako jeho integrální součást zároveň znamená (lhostejno zda zamýšlenou či záměrně provokovanou) mediální masáž a s ní spojené bubliny, desinterpretace, přemrštěné komentáře a stejně přehnaná očekávání. V tomto smyslu byl román Nebe pod Berlínem například recenzenty nazýván generačním a autorův styl přirovnáván k Hrabalovu. Silné, bohužel stejně tak zavádějící přívlastky.
Děj knihy sleduje jednoduchou linii. Desiluse z vlastního života přiměje třicetiletého učitele opustit ženu a zázemí a vydat se do německé metropole. Nepoznaná svoboda ožívá v milostném vztahu, v hudbě a textech punkrockové kapely, kterou zde zakládá a především v barvách, vůních a melodiích města a jeho podzemí. Ústřední motiv cesty (útěku) a návratu (dalšího útěku?) může být signifikantním pro minimálně dvě generace mladých lidí, které dospěly nebo stárly v porevolučních letech a měly konečně možnost uskutečnit takový krok. Tento motiv ostatně nalezneme už v Topolově Sestře, nemluvě o poměrně neznámé novele druhého z bratří Topolů – Filipa – Karla Klenotníka cesta na Korsiku, i dílech dalších českých mladých autorů. K tomu, aby Rudišův román mohl být nazýván generačním, mu schází jediná podstatná věc, a tou je filozofický rozměr, pateticky řečeno poselství. To nijak nesnižuje ani neshazuje Rudišovy autorské schopnosti. Nebe pod Berlínem je napsané svižným a jednoduchým jazykem, slova mají rytmus a textem čtenáře provezou právě tak lehce jako vagón metra z jedné konečné na druhou. V souvislosti s tématem (a Rudišovými osobními obsesemi), metaforami, jež užívá, prostředím a jím formovaným jazykem lze také hovořit o zvláštní poetice, dodávající textu další estetickou dimenzi.
Rudiš svůj příběh ukryl do formy osobní a osobité výpovědi. Vyprávění kolísá od retrospektivy po přítomný čas, vždy však v ich formě, takže se nemůžeme zbavit dojmu, že Rudiš míchá fabulaci s jakýmsi biografickým vzpomínkovým zápisem. Prolnutí autorova osobního života s dílem (popisované už v úvodu) je možné nazírat jako autorskou mystifikaci, bohužel některá fakta a reálie nám stále budou vnucovat neodbytný pocit – že Rudiš upřednostňuje zkušenost vlastního života před autorskou fikcí. Přestože takové „vyznání“ je dosti intimním aktem, je právě tento druh psaní pro naši dobu poměrně typickým. To jenom podporuje představu Rudiše jako autora moderního a stylizovaného, jehož osobnost s dílem do velké míry splývá. Právě díky této autorské upřímnosti se z knihy zároveň stává zvláštní dokument. Subjektivně vykreslený otisk doby je dalším úhlem, ze kterého je možné dílo nahlížet - ať už je to obraz tehdejšího berlínského života, příběhy ajznboňáků či taxikářů, nebo vypravěčovy autentické vzpomínky na léta prožitá v socialismu.
Čas i prostor příběhu jsou jasně dané a ohraničené. Na jeho jednoduché ose se sice nestává nic převratného, děj je do jisté míry předvídatelný a skoupý na překvapení, co jej však opřádá aurou výjimečnosti, je místo, v němž se odehrává. Příběh sám i všechny schematické (byť stejně tak originální) postavičky, jež jej zaplňují, jsou zcela pohlceny prostorem berlínského metra – světa pod světem, železných žil a tepen města, obrazu bytí i nebytí. Genius loci, který zde vládne, není tolik důležitým pouze proto, že hostí většinu postav a jejich příběhů, ale především proto, že je místem katarze. Je klíčem k rozřešení situací a problémů, je prostorem, kterému člověk nevládne, ale do kterého vždy vstupuje okouzlen a nepřipraven. Všechny další linie příběhu (punková přátelství, touha po změně, láska) ztrácejí na váze vedle tajemného labyrintu U-bahnu. Želbohu podstata nastíněného tajemství zůstává čtenáři zahalena a celá jedna rovina díla se hroutí na úroveň hříčky. Prostor metra tedy nakonec namísto s katarzí (jaké se dostalo alespoň některým z postav) můžeme opouštět spíše s deziluzí z nevyřčeného.
Nebe pod Berlínem je díky grafickým úpravám a ilustracím Juraje Horvátha knihou v českém kontextu mimořádně pěknou a zdařilou. Díky apendixu, který obsahuje, je zároveň velmi originálním průvodcem po znovusjednoceném Berlíně. Rudišův styl nepostrádá vtip a řadu postřehů mířících s ironií a nadhledem přímo na cíl. Jeho autorská otevřenost a přímočarost jsou pozornosti hodným a zajímavým jevem v kontextu soudobé literární tvorby, činícím z Jaroslava Rudiše nepřehlédnutého autora.
Václav Kovář
Nebe pod Berlínem vydalo v roce 2007 nakladatelství Labyrint