Jako vždy kontroverzní Gore Vidal

Gore Vidal určuje tempo naší konverzace. Na otázky odpovídá panovačně, čas od času hravě, jindy ostře a smrtelně suše. Ve svých osmdesáti třech letech je upoután na kolečkové křeslo (v důsledku podchlazení během války; levé koleno má z titanu). Přitom ale je schopen chůze („Samozřejmě, že můžu chodit,“ říká). Po představení své hry Mother Courage v londýnském národním divadle povstal, aby publiku přednesl protiválečnou řeč.

Vidal sedí v hotelu Connaught v Mayfair, kam jezdí už šedesát let. Má na sobě hnědé sako, hnědý svetr, tepláky. Bílé vlasy má stočené do Tintinovské patky tak, že mu zakrývají oči. Jeho rysy jsou zároveň jemné i drsné, má nasazený šibalský výraz.

Ukazuje na apartmá naproti hotelu, kde za války bydlel Churchill, v době, kdy Nacisti udeřili na Downing Street. Tato vzpomínka nám evokuje střípky historie (jejíž součástí se stalo i jedno důvěrné přátelství): Vidal byl přítelem JFK, bojoval ve válce, jeho otec Gene, olympijský desetibojař a učitel letectví, založil leteckou společnost TWA a měl vztah s Amelií Earhart (Vidal poprvé pilotoval letadlo a přistál s ním, když mu bylo deset). Vidal psal scénáře pro MGM už v době jejího úpadku. Pohrával si s představou, že se stane politikem. Napsal dvacet čtyři románů a je považován za jednoho z největších světových esejistů.

Říkám mu, že překročil každou hranici, ale on mě opravuje: „Nepřekročil, ale rozbil.“

V loňském roce během prezidentského nominačního procesu vyměnil Hillary Clintonovou za Barracka Obamu. Nyní toho prý lituje.  Ptáme se ho, jak to podle něj Obamovi jde? „Je to strašné. Byl jsem plný nadějí. Obama je po hodně dlouhé době tou nejinteligentnější postavou v politice. Jenže on nemá dost zkušeností. Naprosto není schopen porozumět vojenským záležitostem. Chová se, jako kdyby byl Afganistan nějaký magický talisman. Myslí si, že když vyřešíme tuhle otázku, vyřešíme terorismus.

Vidal říká, že Amerika by z Afganistanu měla odejít. „Můžete to popsat různě, ale obecně jsme utrpěli porážku ve všech oblastech našich snah o dobytí Blízkého východu. Válka s terorismem je výmysl,“ říká Vidal. Celé je to, podobně jako otázka zbraní hromadného ničení, mediální boom.

Jeho hlas dostává razanci. „Jedna věc, kterou jsem nesnášel celý život, byli LHÁŘI (říká vztekle). A já žiji v národě, který jich je plný. Ale tak to nebylo vždycky. Já nevyžaduji cnost, i ta může být lží. Neříkám, že dřív jsme žili ve zlatém věku, ale alespoň to byla doba zdravého rozumu. A měli jsme hlídacího psa – média. Dneska jsou média netečná. A také mají spoustu práce s tím, aby nás připravila na íránskou válku.“

Udržuje si určitý zbytek optimismu ohledně Obamy: „On není lhář. Všichni víme, že ten blázen z Arizony (jak nazývá Johna McCaina) lhář je. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak to tenkrát bylo, když McCain havaroval s letadlem (v roce 1967) blízko Hanoje a dostal se do zajetí.“

Hlavní dva důvody, kvůli kterým se Vidal stal fanouškem Obamy, byly, že vyrostl v „černém městě“ (myšleno ve Wahingtonu) a pro obdiv k jeho inteligenci. „Bohužel je chyba, že veří generálům. Dokonce i Bush věděl, že nad generálem se dá zvítězit jedině tak, že ho povýšíte. Obama také věří, že Republikánská strana je politická partaj. Ve skutečnosti je to způsob myšlení.

„Náboženská mánie dnes nakazila politické krevní řečiště Ameriky a ta se stala korozivně izolacionistickou,“ říká. „Zeptáte-li se Američana na to, co ví o Švédovi, řekne vám: Mají se dobře, ale všichni jsou to alkoholici. Ve skutečnosti bychom od skandinávského modelu mohli čerpat vrchovatou porci inspirace. Jenže Amerika, která nemá třídu intelektuálů, na místo toho hnije v tempu pohřebního pochodu.  Pěkně brzo budeme mít v Americe ditktaturu, protože nikdo jiný ji nedokáže udržet pohromadě. Obama by se spíše měl zaměřit na vzdělávání amerického lidu. On sám má opačný problém – je převzdělaný. A neuvědomuje si, jak zabedněné a ignorantské je jeho obecenstvo. Benjamin Franklin řekl, že zhroucení systému zapříčiní masová korupce. A to se stalo za vlády Bushe.

Vidal výhrůžně dodává: „Nikdy neudělejte chybu, kterou dělají lidé, jako jsem já, když si myslí, že je potřeba najít hrdinu. Hrdinové nejsou. A pokud by byli, okamžitě je zavraždí. Zlé úmysly mě nedokážou překvapit. Dají se očekávat.“

Vidal říká, že nesnáší škatulkování a že spíše věří v individuální homosexuální činy než v homosexuální obec. Tvrdí, že jeho vztah s Austenem byl platonický (Ačkoliv se údajně potkali v legendárních new yorkských lázních). Vidal se jednou nechal citovat, že měl do svých pětadvaceti let sex s tisícovkou mužů.

Vidal nasazuje posměšný tón: „Ptají se mě, jak jsme spolu (S Austenem) mohli vydržet tak dlouho? Měli jsme akorád jedno pravidlo: Žádný sex. Ale nikdo tomu nevěřil. To bylo v době, kdy jsem si uvědomil, že mám co dočinění s věřejností, které je z půlky úplně blbá. Nedokázali postřehnout rozdíl mezi verší: „Slunce vychází na Východě“ a „Slunce zapadá na záchodě“.

Dnes žije sám. „Na vztahy příliš nejsem“, říká odevzdaně. „Vlastně o nich ani nic nevím.“ Říkám mu, že by mohl být prvním homosexuálním prezidentem. “To ne, to bych se raději oženil a měl devět dětí,“ odpovídá vážně a dodává: „Vyšší společnost mě nic neříká“.

Snížená schopnost pohybu mu nevadí. Jakoby zázrakem vstává na pódiu Národního divadla a nevzrušuje ho ani vlastní smrtelnost. Těší se dobrému zdraví? „Ne, samozřejmě, že ne. Mám cukrovku. Je to zvláštní. Přitom jsem nikdy nebyl tlustý ani nemám rád sladké.“

Nalezneme u něj stopu po zmařených ambicích. „Býval bych se chtěl stát prezidentem, ale neměl jsem peníze.“ Byl jsem přítelem vysoce postavených. Kennedymu jsem záviděl jenom tehdy, když mu Joe (otec JFK) koupil místo v senátu. Vůbec si neuvědomoval, jaké má štěstí.

Zeptal jsem se ho, jaké má plány. „Když se mě lidé ptají na, co jsem nejvíc pyšný, obvykle řeknu, že na své romány. Ve skutečnosti jsem ale pyšný na to, že jsem, navzdory velkému pokušení, nikoho nezabil. A nedokážete si představit, v jakém jsem kdysi býval pokušení.“

Na to jsem se ale neptal, říkám mu. „Tedy vzhledem k tomu, že jsem nikoho nezabil, se mi podařilo našetřit nějaké peníze.“, opravuje se. Oba jsme se tomu zasmáli.

Je Vidal šťatsný? „Co je tohle za otázku?,“ povzdechne si a rozpustile se usměje. Odpovídá citátem z Aischyla: „Nenazývejte člověka šťastným, dokud není po smrti.“

autor: Tim Teeman 
odkaz na celé znění rozhovoru naleznete ZDE
redakčně zkráceno
foto © Festival spisovatelů Praha 2001, Jakub Kaše

Poznámka redakce: V roce 2001, u příležitosti návštěvy Festivalu spisovatelů Praha, si americký spisovatel Gore Vidal svým vystupením v českém tisku proti sobě popudil i tehdejšího premiéra Václava Klause.