Identita podobnosti a nepodobnosti

K revue PO&SIE, kterou dnes již proslavený básník Michel Deguy od roku 1977 v Paříži vydává, řekl v úvodu slovy Paula Eluarda: „uprostřed slova poesie je zvířátko, které se hýbe“. „Časopis je otevřeným prostorem“. Kromě jiného Deguy dodal, že „slouží samozřejmě kritické reflexi, ale také setkání klasického světa poesie s novými, teprve objevovanými básníky, jejichž prvotiny publikujeme“.     

Oba spisovatelé se shodli na tom, že v současné básnické tvorbě panuje jistá homonymie  - oproti stavu rozporu meziválečné poesie existuje v dnešním básnickém prostoru soulad. „Dostali jsme se k homonymii, dříve literární prostředí charakterizovaly hádky a disputace, dnes je to homonymie, kdy slovo poesie postihuje velmi odlišné významy – jak psanou a čtenou poesii, tak performance nebo audio-visuální záznamy.“ Samozřejmě jsme stále svědky diskuse mezi „klasiky a rozbíječi“, básnické společenství ale Král zároveň nazývá „těsným ghettem“.

Mutace „logu“, ke které v dnešní době dochází, nabízí otázku, zda je stále „logos“ hlavním prostředkem poesie, tedy je-li poesie nadále svázána s myšlenkou a větou (jako se svým prvotním nástrojem). Nezodpovězenou otázkou zůstalo, zda se poesie a literatura od myšlenky (logu) nadobro vzdálí a zda jiný způsob vyjádření, jako gesto nebo pohyb, může nést stejný význam jako logos sám.

V čem tedy tkví role poesie v dnešní době?

Michel Deguy říká: „Podle Hoderlina člověk obývá svět básnicky – je nutné najít hluboké spojení mezi obýváním, pečováním o zemi a poesií, mezi obýváním světa a prostředí ve smyslu ekologickém s poesií, která sama o sobě nabízí hluboký význam slova obývat.“

K tomu, jak oba básníci chápou poesii, se dostali skrze jediné slovo, kterým je „jako“. Petr Král poznamenal: „jako je klasický nástroj básnického přirovnání, Michel z něho udělal odlišnou – filosofickou - kategorii – posunul význam k „jakoby“, přirovnání, které se nemá samo stát druhou realitou, ale usvědčuje realitu z jakéhosi zdání.“ Michel Deguy myšlenku rozvedl jinak: „Jestliže báseň myslí, myslí ve srovnání, základní vlastností srovnání je, že slučuje to, co je identické, a to, co není.“ „ Po nepopiratelné tvrzení - každá věc je sama sebou, v němž hledáme a spatřujeme identitu, je druhou etapou je hledání hluboké identity. Srovnávat neznamená asimilovat, ale nacházet rozdíl. V tom pro mne spočívá poesie. Obraz věci v její identitě, která je ale zároveň identitou podobnosti a nepodobnosti.“

Petr Král vlastní poetiku popsal následovně: „O mně se tvrdí, že jsem od surrealismu přešel k pěší metafysice. Je to pravda, ale neúplná, jako každá pravda. I tady podobnost a nepodobnost tvoří pravou identitu. Jako u mne před surrealismem byl Apollinaire nebyla po něm jen pěší metafysika, přišlo i nové rozrůznění básnických prostředků, věnoval jsem se pozornost různým formám básně, ve shodě jedinečnosti okamžiků, z nichž se rodily“.

Závěrečná otázka diskuse zněla: „Jaká je situace v současné poesii a máme jí zneklidňovat?“ Michel Deguy říká: „Situace je vážná, zabývat se jí máme– týká se to právě onoho vystoupení z logu. Šíří se analfabetismus, můžeme ale myslet bez psaní? Mnoho filosofických textů před patnácti lety končilo tím, že je nutné se bránit – vzdorovat, a všichni, kdo uvažují podobně, jako já, si nyní kladou otázku, zda můžeme literaturu svěřit kulturním prostředkům (institucím), tedy aparátu, kterému je úplně jedno. Jde tedy o to vymyslet způsob jak se bránit.“ Podle Krále není poesie čtena, nebo je převážně čtena ze špatných důvodů, proto ve svě bytostné izolovanosti vlastně ohrožená není.

Ačkoli diskutující nedošli ke shodě v otázce, kam dnešní poesie spěje, a vyslovili na závěr obavu z jejího ohrožení rozmáhající se tendencí odmítat mluvené a psané slovo a myšlení, byla celá diskuze zajímavou a nepovrchní sondou do prostoru, který není snadné vysvětlovat či popsat, v němž se pohybujeme opatrně, s pokorou a důrazem na každé slovo.

Václav Kovář pro Festival spisovatelů Praha
publikováno 25. února 2010

foto © Francouzský institut v Praze