Homero Aridjis: Ptáci

Oné soboty v lednu 1951, ve vesnici Contepeco v Michoacánu, kde jsem se narodil, jsem přišel domů unavený po klukovském fotbalovém utkání a lehl si, abych si odpočinul. Bylo mi deset let. Po chvíli jsem si všiml pušky opřené o zeď. Můj bratr Miguel si ji vypůjčil od jednoho přítele, se kterým se chystali na lov kachen. Vstal jsem z postele, vzal pušku pod paží a vyšel ven na dvorek, kde tehdy rodiče přistavovali novou kuchyň a jídelnu. S puškou v ruce jsem vylezl na hromadu cihel a začal se rozhlížet po obloze.

Na blankytně modrém pozadí se objevil obrys ptačího hejna, já jsem zamířil, ale než jsem zmáčkl spoušť, odvrátil jsem hlaveň stranou, protože jsem ty volně letící ptáky vlastně nechtěl zabít. Vzpomněl jsem si na ptáky, které měla moje matka v klecích pod mými okny a kteří mě každé ráno budili svým zpěvem. Puška mi vypadla z rukou, pažba narazila do cihel, vyšel výstřel a kulka mě zasáhla do břicha a pravé paže. Najednou jsem měl tělo jako v jednom ohni - nevěděl jsem, co se děje. Zůstal jsem stát na hromadě cihel jako omráčený. Vůbec si nevzpomínám, jestli jsem křičel nebo ne, až o několik vteřin později stanula pod hromadou naše služebná s rukama nad hlavou. Jakmile se rodiče doslechli, co se stalo, přiběhli z nedalekého obchodu s látkami. Byla jedna hodina odpoledne.

Místní doktor nebyl chirurg, a tak mě rodiče museli odvézt jediným contepeckým taxíkem do sousedního města, bývalého hornického střediska El Oro. Z hospody se ozývala hlasitá hudba z radia, Jorge Negrette právě zpíval "Ellu". Cesta do El Ora nám trvala tři hodiny. Tamní doktor, naštěstí pro mě, byl právě někde mimo město, pravděpodobně se někde opíjel.

Jeli jsme dál do Tolucy. Bylo už devět hodin večer, když mě otec odnesl v náruči do první nemocnice, kterou ve městě našli. Tam mu chirurg řekl, aby mě odvezl zpátky domů do Contepecu, protože umírám, a jestli umřu v Toluce, budou s tím mít veliké popotahování, než jim vydají moje tělo. Nakonec otec doktora přemluvil, aby mě přece jen operoval, a musel ho pak přemlouvat znovu pokaždé, když už to vypadalo, že každou chvíli na operačním stole umřu. Druhého dne odpoledne jsem otevřel oči v nemocničním pokoji. Rodiče stáli vedle mé postele a dívali se na mě, jako bych vstal z mrtvých.

Pak mi jednou otec přinesl nějaké knihy, které pro mě koupil v jediném toluckém knihkupectví. Byly to pohádky bratří Grimmů. Přečetl jsem je od začátku do konce a pak ještě jednou a následujícího dne mi otec přinesl "Černého piráta" a "Sandokana" od Emilia Salgariho a "Most vzdechů" Michela Zevaka.

O devatenáct dní později se do Contepecu vrátil nový Homero. Jmenoval se stejně, ale pohlédl do tváře smrti. Moje dětství se rozdělilo na dvě poloviny. Od této chvíle jsem trávil čas čtením knih a psaním básniček a povídek a místo fotbalu, který jsem měl zakázaný, jsem se naučil hrát šachy. Snad proto, že můj otec pocházel z Řecka, věnoval mi bratr Juan "Iliadu" a "Odysseu" a ještě dva malé svazky příběhů o starých řeckých bozích a hrdinech. Když jsem se jednou o mnoho let později procházel se svou ženou a dcerami po svazích Altamirana, zavolal na mě jeden z místních venkovanů: "Homerito, četl jsem tvou knihu a moc se mi líbila!" "Kterou knihu?" zeptal jsem se. "Iliadu, Homerito, Iliadu. Četli jsme to povinně ve škole."

Moje rodná vesnice leží v nadmořské výšce téměř tři tisíce metrů, daleko od oceánu i džungle. Nikdy jsem neviděl velryby nebo delfíny, lvy nebo tygry, ani rudé papoušky nebo mořské želvy, ale všechna ta zvířata brzy zabydlila mou dětskou představivost a stala se součástí mé soukromé mytologie. Ze všeho nejvíc mě přitahovali sloni a lvi. Svého prvního lva jsem viděl na barevné ilustraci povídky, kterou jsem nikdy nedokázal dočíst až do konce. Hliněného slona jsem vyhrál při házení kroužků na výroční pouti pořádané v říjnu na počest svatého Jakuba. A jednou dokonce přišel až do Contepecu smutný starý slon jako hlavní atrakce kočovného cirkusu.

Neměl jsem tehdy tušení, že tato nádherná stvoření jsou v Africe kvůli slonovině hromadně vybíjena. Stejně tak jsem nevěděl, že i ostatní divoce žijící zvířata vymírají, protože lidé touží po jejich kožešinách, masu, orgánech nebo vejcích, nebo je zabíjejí jen tak pro zábavu. Tou dobou jsem už ale věděl, že na naší Zemi není mezi živými tvory nic cennějšího než samotný život, což platí pro lidi stejně jako pro zvířata i rostliny, a také pro ty ptáky, které jsem šel střílet onoho dne, kdy jsem málem zastřelil sám sebe.

     AUTOPORTRÉT VE TŘINÁCTI LETECH     
    
    Přeživ sám sebe,
     usedám do holičova křesla.
     
    Na stojánku stojí zrcadlo,
     o kus dál kopec.
     
    Dívám se na jazyky
     svých starých bot na trnoži.
     
    Pera v opěradle mě píchají do zad.
     Chon mi hřebenem češe pěšinku,
     
    přejíždí mi po hlavě cvakajícími nůžkami
     a odstřihnuté vlasy hází na kamennou podlahu.
     
    Mouchy bez ješitnosti se sluní na kamenech,
     nebo se lepí Chonovi na čelo.
     
    Odhání je tím, že pohne ušima.
     Vesnice voní hnojem a růžemi.
     
    Díky své nehodě jsem se dostal ke knihám a k psaní; moje setkání se smrtí navždy poznamenalo celý můj život i mou spisovatelskou vnímavost; ti ptáci mi ukázali cestu k vášnivé obraně přírody. Pochopil jsem, že mohu přežít, jen když přežijí i oni.


přeložila Zuzana Mayerová