Günter Kunert: Vlastní portrét v lomeném světle

Kdyby se mi přece podařilo vyloupnout se ze sebe (jako se to přiházívá v hororové klasice R. L. Stevensona či Gustava Meyrinka), hleděl bych na to individuum v úžasu: jak sedím u psacího stolu z vyběleného dřeva, obložený náčiním, panensky neposkvrněný arch u ruky, kulatou lebku olysalou, rty obrostlé knírem, ten zjev s truchlivou vizáží lvouna hřívnatého by mi připadal ještě cizejší než dřív. Při pohledu na něj, na tohohle Kunerta, musím po zralé úvaze přiznat, že o něm vím trapně málo, pramálo znám jeho bytostnou podstatu a mé obecné ponětí o něm se omezuje na vnější okolnosti jeho života, musím si tedy klást otázku, zda snad tyto vnější okolnosti tvoří jádro jeho bytí či zda, jak upřímně doufám, to, co je zcela a čistě osobní, tyto existenční okolnosti, které rozhodně nejsou osobní, odsouvají úplně stranou. Kloním se na stranu obžalovaného, a proto zastávám presumpci pravdivosti druhé varianty.

Nadto se sám sebe ptám, když ho vidím za stolem, sehnutého nad linkovanými stránkami, jako by trpěl krátkozrakostí, což ani náhodou netrpí, je jeho existence nezávislá nebo není tenhle jedinec zhmotněnou proměnou linkovaného papíru, protože všechny cesty jeho každodenního života, jeho veškerého žití, směřují k těmto stránkám, kterých po setkání s Kunertem ubývá: přeměna stohu žlutého papíru v člověka urychlená samotným aktem psaním.

Procesem psaní se mění nejen papír v Kunerta, ale i Kunert se v něco mění – aby se to dalo pochopit, vymezit a objasnit, musí se papír znovu a znovu pokrývat slovy písmem složitým jako májské klikyháky, jedinec tedy raději plodí nová rozkódování. K tomu ovšem dochází až později, po proměně, při které spisovatelova nejistá psýcha opět šťastně splyne s vnějším světem – obnoví se celistvé spojení času, prostoru, bytí, myšlení a cítění – zavládne stav pokládaný za výsadu bohů. Děsivé, drtivé, zmarňující sevření času v tom stavu jako by pomíjelo, čas skoro neplyne: stojí na kraji hrozivé propasti, kde pádu brání jedině psaní. Psaní, trvá-li, zachraňuje před smrtí. Okamžik pravdy se dostavuje ve chvíli, kdy se jedinec poddá své jedinečnosti a sloučí své nejhlubší nitro s nesmrtelným jádrem všeobecného lidství – s já, které, nemá-li se odsoudit k tomu, aby bez tváře vyprchalo, potřebuje, aby tenhle olysávající jedinec, shrbený u stolu nad papírem, byl zřetelně vidět.

O moc víc podstatného ke Kunertovi dodat nelze: nanejvýš odpovědi na dotazníky, matriční údaje, míry, velikost klobouku, košile, bot. Koho zajímá: žena, kterou si vzal, přátelé nutní k popovídání a popití, kočky k zaplnění prázdných pokojů, oblíbená jídla a zamilované knížky, špagety s petrželí, česnekem a parmezánem a Arno Schmidt neříkají nic o spisovateli, kterým jsem, hlásí jen (s určitostí neurčeného): Günter Kunert jako Günter Kdokoli.

Hlavní vlakové nádraží

Jednoho slunečného rána Kdosi najde ve svém bytě úřední oznámení; u snídaně mu leží na stole vedle hrnku. Jak se tam dostalo, nikdo netuší. Jen co ho Kdosi otevře, zarazí ho, co se po něm žádá.

Dostavte se, nařizuje úřední strojopis na zplihlém šedém papíře, 5. listopadu t. r. v 8:00 na pánské záchodky Hlavního vlakového nádraží za účelem likvidace. Byla vám vyhrazena kabinka č. 18. Neuposlechnutím tohoto nařízení se vystavujete pokutě či trestu v souladu s ustanovením zákonně uznaných orgánů. V zájmu hladkého průběhu operace se doporučuje lehké oblečení.

O něco později se vykolejený objekt výše uvedeného nařízení zdrceně objeví u přátel. Odmítá veškeré nabízené jídlo i pití a urputně z nich mámí radu, dočká se ale jen ponurého, významného kroucení hlav. Konkrétní doporučení ani nabídky pomoci se nekonají.

Všichni si v skrytu vydechnou, když za tím dotěrou se striktně vymezeným životem zapadnou dveře, a jeden dokonce zauvažuje, jestli bylo vůbec moudré je otvírat. Vyplatí se to, kdo ví, co na sebe berou kvůli někomu, od koho lze v budoucnu tak málo čekat.

A tak se následně vydává za právníkem, který mu doporučí, aby požádal o zrušení příkazu. Zároveň mu radí, aby se na místo ve stanovenou dobu (5. listopadu) určitě dostavil, a vyhnul se tak postihu. Hlavní vlakové nádraží i pánské záchodky mají koneckonců důstojný a důvěryhodný zvuk. Nic se přece nejí tak horké, jak se to uvaří. Likvidace? Při přepisu došlo nejspíš k vynechání části textu. Podle právníkova názoru se lze důvodně domnívat, že dotyčná instituce chce jeho novému klientovi pouze ulehčit od něčeho velmi nepříjemného. Trpělivost a důvěru! Člověk nesmí ztrácet důvěru! Důvěra je základ.

Doma se náš nebožák s příkazem k nástupu na pánské záchodky neklidně převaluje v zavlhlé posteli. Spalovaný nenávistí naslouchá pronikavému bzučení mouchy. Ta havěť žije! Nic ji netíží! Co ta žoužel ví o nějakém Hlavním vlakovém nádraží? Co on sám ví… Vprostřed noci zazvoní u sousedů. Z kukátka se na něj tupě poulí netrpělivé oko, až nezvaný návštěvník zvonění vzdá a sundá prst ze zvonku.

Přesně v 8:00 náš člověk vejde na Hlavní vlakové nádraží. Zebe ho do morku kostí, protože na sobě má jen sportovní košili s krátkým rukávem a plátěné kalhoty, lehčí oblečení toho druhu v šatníku nenašel. Tu a tam postává zahálející, zívající nosič zavazadel. Právě se zametá a podlaha se čímsi kropí, aby to neprášilo. Našemu muži se na prahu nablýskané prázdnoty pánských záchodků zadrhne krok. Namíří si to rovnou ke kabince č. 18. Vsune do zámku žeton, dveře se otevřou a on vejde. Hlavou mu bleskne bláznivá myšlenka, určitě se nic nestane. Nic! Jen mu od něčeho ulehčí, nic víc! Brzy to bude mít za sebou a vrátí se zase domů. Důvěru! Důvěru! Do krku se mu dere bujarost; s úsměvem zamyká dveře a sedá si.

Čtvrt hodiny nato dvojice zřízenců odmyká univerzálním klíčem kabinku č. 18, aby z ní nalehko oblečenou mrtvolu odnesla do hlubin Hlavního vlakového nádraží, kde, jak všichni ví, žádné vlaky nejezdí, přestože se pod stropem z červených cihel drží kouř, patrně z lokomotivy.