Gary Younge: Já mám pravdu; ty jsi mrtvola

V sázce je tolerance, ohniskem rozkolu je společenský dialog. Udělali bychom však dobře, kdybychom si uvědomili – pro praktické účely – rozdíly mezi působením odvěké světské intolerance a teokratického řádu. Tyto rozdíly nám pomůžou lépe odhadnout vážnost hrozby, kterou uzavřený svět fanaticismu představuje pro lidskou svobodu. Světské ideologie odvozují své teorie z historie a materiálního světa. Lidská mysl se proto naučila čas od času postát a zauvažovat o procesech spojujících materiální svět s doktrínami, které mu vládnou nebo se z něj odvozují. Zamyslet se nad změnami v takovémto světě, testovat teorie vůči novým a starým realitám – ať už jsou ekonomické, kulturní, průmyslové nebo dokonce enviromentální.

Dynamická celistvost skutečného světa dostává racionální meze. Dokonce i touha po vševědoucnosti a neomylnosti může - jako v případě Marxismu - vyústit v hromadné odhalení omylů, nesrovnalostí nebo přinejmenším nejednoznačných míst teorie.

Tudíž v každém světském zřízení, dokonce i toho nejpřísnějšího totalitního druhu, zůstává jeho stěžejní ideologie - což je ekvivalent pro teologii - otevřená pochybám. Otevřené zpochybňování může být potlačováno, otevřená debata může být omezována nebo dokonce zakázána státem nebo vládnoucí stranou, ale fungování mysli, její schopnost kritiky - dokonce i sebekritiky - přetrvává. Sebekritika byla v totalitních systémech samozřejmě značně zneužívána - od stalinistického Ruska, přes Čínu během Kulturní revoluce až po Kambodžu a Pol Potsovi Rudé Khmery. V těchto „spravedlivých" režimech znamenala sebekritika jednu jedinou věc: zřeknutí se nežádoucích názorů a rutinní zaklínání se - podle předepsaných formulí -přísahami věrnosti vládnoucí straně. Přese všechny tyto perverzní rituály zůstala mysl nezávislá, svobodně se potloukající mimo hranice totalitního režimu, hledající, a často také nacházející, spřízněné duše, formující konspirace nevěřících nebo alespoň skeptiků. Tento faktor dříve či později vedl k alternativnímu pohledu na věc a možná i k postupnému rozložení hermetického systému.

V útlaku teokracie, která nezískává svoji autoritu z teorií odvozených ze skutečného stavu společnosti, ale spíše z tajemných světů mirákul a zjevení, je tato náchylnost mysli k hledání alternativních konceptů nebo variant téměř úplně znemožněna. Zvědavost podléhá strachu, často se maskujícímu za zbožnou pokoru. Teokratická zřízení získávají své příkazy, své směrnice, z neznáma. Jen pár vyvolených má to privilegium znát skutečnou povahu tohoto neznáma, a jeho učení - známé jako Písmo svaté - mohou oni, a jen oni, vykládat. Fanatik vytvořený takovouto dogmatickou strukturou nevyslovitelného - náboženstvím, je nejnebezpečnější bytostí na světě.

Opět, musíme připustit, že na světě samozřejmě existuje nesčetné množství různých druhů fanaticismu - stejně jako je i různých prostředí, ve kterých mohou vznikat. Zatímco psychologové a vědci zabývající se sociálními studiemi teoretizují okolo příčin a následků, před společností leží nutnost volby: buďto se podvolit nebo se chránit. Chudoba je mocným pomocníkem při rekrutování dalších oveček do „armády duše", to víme; stejně tak i politická nespravedlnost - ale společnost se mýlí, když si myslí, že to jsou jediné příčiny vzniku snah o předcházení a bránění rozvoji; příčiny situací, kdy je celá společnost obviňována do takové míry, že každý, kdo nesdílí motivy a ideje fanatika nebo si dovolí předkládat odlišný pohled na svět, je prohlášen vinným. Filozofie, která se stala základem pro vznik nacismu, neobsahovala snahu o zlepšení podmínek chudým; právě naopak, byla filozofií elitářství, filozofií Vyvolených proti Ostatním. A to co musíme hledat je společný jmenovatel, který spojuje opačné extrémy vír a ideologií a který zároveň vytváří a vyživuje fanatiky, netolerantní mysli. Zatímco se věnujeme tomuto úkolu, musíme my, Ostatní, ať už nás takhle definoval jakýkoli aspekt víry, buď pokorně položit své hlavy na popravčí špalek nebo naopak aktivně vykonávat nápravné, hojivé, akce. To samozřejmě zahrnuje likvidaci podmínek sloužících jako podhoubí pro vznik fanaticismu - chudoba, politická nespravedlnost a jiné formy společenského odcizování - ale také, a to je ještě důležitější, demonstrování našeho práva, dokonce naší povinnosti, na vlastní ochranu, dávaje při tom najevo, že ideologie Vyvolených nebude tolerována. Pokud bychom se zachovali jinak, přehlíželi bychom tím doktrínu, která se arogantně přesunuje od Já mám pravdu, ty ne k fatálnějšímu prohlášení: Já mám pravdu; ty jsi mrtvola.

Život by byl samozřejmě daleko jednodušší, kdyby se náboženství omezovalo pouze na duchovní sféru. Z historie vyplývá, že tomu tak zatím nikdy nebylo. Se svojí slepě poslušnou armádou nohsledů, připravenou vyrazit proti rouhavému lidstvu, je náboženství řádem, který stále zůstává neschopným setrvávat v takových sférách, které neovlivňují lidstvo z pozice moci - tolik vzdálené od obligátního duchovního vedení. V tomto světě náboženství však existuje i pár vyjímek, ke konci si jednu z nich ukážeme. Invaze náboženství do světské domény, přisvojujíc si oblasti etiky, mravů, společenského řízení a dokonce i vědy, zajišťuje duchovenstvu totální nadvládu nad hracím polem. (Co, ve jménu všeho, co není svaté, může skupina kněží v severní Nigérii vědět o moderní medicíně, že nařizuje Muslimům bránit se očkování proti cerebrospinální meningitidě - metle, které v těchto oblastech brání stovkám tisíců dětí žít normální život? - a navíc si bere svou autoritu z Koránu!)

Pokora je přitom jedním ze základů víry. Doménou víry je duše a, s jistým rozšířením, hmotná schránka duše - tělo. V jednom jednoduchém kroku bylo materialistické prohlášení Veškeré vlastnictví je krádeží - téma jednoho z našich předchozích čtení - povýšeno na Veškerý život je krádeží. Světská ideologie může být veskrze smířena s tím, že bude muset snášet zpochybňování svého prohlášení Já mám pravdu, ty ne, ale ultimátní ambicí teokratického fanatika je Já mám pravdu, ty jsi mrtvola.

Vražedná arogance je charakteristickým znakem fanatika. Cepín v krku Leona Trockého, ukrytý ve zdánlivém bezpečí Mexika, byl vykován ve stejné výhni jako nůž, který šel po krku Naguibu Mahfouzovi.

Přeložil Dominik Malý