Gary Snyder: Pravá (ne)přirozenost Horského ducha

Kde jsou hory, jsou i řeky. Kde jsou hory a řeky, jsou i duchové. Ibuddhismus se svým strohým skepticismem vůči moci božstev od pradávnapojednává o přírodních duších. Básníci a vypravěči příběhů procházeličasem jako prostředníci mezi bohy, přírodou, náboženstvím a společností.

Dobře se ví, že každý z nás žije ve vykonstruovaném světě, protoževětšina závěrů  vychází z nepotvrzených společenských historek, ježjsou tak hluboce zakořeněny v našem psyché, že je jen stěží rozpoznáme,natož abychom pochybovali o jejich pravdivosti. Do jisté míry ovšemmusejí odpovídat skutečnému „tomu, co je“, protože pokud by byly přílišmimo, naše příběhy by nás zabily. Některé příběhy takové jsou.

Každá civilizace má historii, kterou, jak kdosi slavně naznačil, jepsaná vítězi. Každý národ má příběh, který si vypráví. Většinasvětonázorů současných rozvinutých společností je založena napopulárních interpretacích vědy 19. a 20. století. Nejpronikavější anekriticky přijímanou a svět kupředu posunující vírou je věrnost idejineustálého materiálního pokroku kombinovaná s nekritickýmtechnologickým utopismem. V této chvíli nachází globalizační ideologiecesty, jak ospravedlnit destrukci přirozených životních prostředí,přírodních kultur a narušení místních společenství, a pak útočí nanezávislá dělnická a humanitární hnutí, kdekoliv se snaží zorganizovat.

Platón hlásal, že by ve své Republice nechtěl mít žádné básníky, protože „příliš lžou“. A přesto je jeho Ústava obrovskýmmýtem, totalitní vizí, kterou nikdo až do 20. století nebral vážně.Když se jich chopil Hitler nebo Stalin, staly se myšlenky obsažené vjeho spisu katastrofou. Básníci naopak zůstávají u jednoduchých starýchmýtů, které jsou čistě obyčejnými příběhy, a nemají právo (jakoobvykle) zkoušet a formulovat veřejnou politiku. Lži básníků jsouprůhledné a nikoliv nebezpečné, protože slibují jen velmi málo.Platónova Velká lež je zlověstná, protože vůdcům slibuje vládu a moc.

Poezie je léčivá, protože nikdo nepochybuje, že patří do těžkopostižitelné a rovnostářské říše fantazie. A to není málo, protožefantazie je součástí života pravého já. Vůdci národů nemohou naříditnejhlubší lidské city; mohou pouze doufat, že je lze usměrňovat. V tomzápasí s básníky a vypravěči příběhů, a proto John Keats říkal, žebásníci jsou zneuznaní zákonodárci světa. Básníci jsou, pravda, svýmzpůsobem „zákonodárci“, ale je lepší a bezpečnější, když zůstanouzneuznaní. Básníci (myslím umělce obecně) pomáhají dávat hlas místnímformám, stylů a hodnotám, na kterých ve své hluboké přirozenosti stojísamotná společnost.

Pravidla hluboké kultury nejsou nikdy „ideální“, ale je důležité jedo jisté míry respektovat a věřit jim, protože procházejí fantazií isrdcem. Takže poezie a umění leží poblíž „přírody“. Lépe řečeno, jsoublízko divočiny, která jesebeutvářející, sebeorganizující se přírodou, přírodou skutečnéreality. Fantazie je divokou stránkou vědomí, svobodnou anepředvídatelnou, ale zároveň pěkně tvarovanou. Divočina je také tokemzrození a smrti, je nebezpečná, ale má svůj vlastní řád. Tradičníspolečnosti mají své příběhy a mýty, které je spojují s přirozenýmsvětem a s jejich vlastními kulturními dějinami. Někdy mají příběhypoetické měřítko a lze je zpívat nebo přednášet. V dobách před vznikempísma byla tato přednášená vyprávění základem identity společnosti.Písně „civilizovaných“ básníků v dobách blízkých současnosti na starépříběhy odvolávají. Britští a francouzští básníci 17. a 18. stoletípsali básně, které využívaly symbolů a příběhů řecké mytologie. To nenínic triviálního: řecké mýty udržovaly naživu divokou stránku evropskécivilizace, kdyby zahynuly, byla by západní Evropa mnohem osamělejšímmístem, bylo by v ní méně lásky, méně divočiny a méně radostného umění.

Řecký mýtus zachránily Proměny PubliaOvidia Nasa, díky němu z nich mohla čerpat západní kultura. Franz Boas,německý Žid, který emigroval do severní Ameriky, se stal vedoucímkatedry antropologie na Kolumbijské univerzitě. Spolu se svýmivynikajícími studenty, kteří spolupracovali s brilantními indiánskýmibásníky mýtů jako Činúk Charles Cultee nebo Haida Skaay, začalzachraňovat ohroženou ústní literaturu původních Američanů. I díky jimindiánské příběhy obrovsky obohatily srdce a duše současnýchSeveroameričanů.

Starý Kojot, šejdíř z mnoha příběhů (bystrý, prohnaný, chlípný, aletaké nositel cenných znalostí, rebel a ten, co přežije všechno), vzešelz kultury původních Američanů a stal se známý současným čtenářům. StarýKojot boří veškerou dvoustrannost černo-bílého vidění dobra a zla (lidéze Západu vždy riskují, že upadnou do zjednodušujícího dualismu) apřipomíná nám, že moudrost a bláznovství jsou často beznadějněpromíchány jako ghí v mléce. Současní severoameričtí básníci stáleještě zápolí s příběhy o kojotovi. Jejich hříšná energie z nich dělápříběhy extrémního nebezpečí, stejně jako třeskuté zábavy. Není vždysnadné odhalit jejich divokou spirituální lekci. Motiv šejdíře senachází (obvykle v mírnější formě) všude. Dosti nezvykle hovoří izenová tradice o samotném Buddhovi, velikém osvíceném učiteli, jako o„šejdíři“ – „Staré Zlaté tváři, která nás vpletla do popínavýchšlahounů“.

Ne všichni kojotí šejdíři jsou muži. Americká spisovatelka UrsulaLeGuinová vytvořila ve své povídce „Buvolí dívky dnes večer nepřijdou“magickou kojotí šejdířku. Kojot šejdíř bývá obvykle muž, i kdyžčástečně kvůli vtipům na jeho bezuzdný falismus. Ve Východní Asii jeovšem šejdířem Liška, přičemž mnoho příběhů vypráví o jejím uličnictvípři svádění a následném opouštění domýšlivých mužů.

Ačkoliv je Japonsko údajně patriarchální společností, má císaře,jehož první duchovní slib patří bohyni Slunce Amaterasu. Jednou za rokprý podstupuje rituální oběd o samotě s bohyní v odlehlé komnatěVelkého chrámu Ise. Slunce v japonské mytologii je ženského rodu.Nejstarší čínské zprávy o Japonsku – ještě předtím, než mělo Japonskosvoje vlastní písmo – jej popisují jako zemi kmenů vedené „královnouPimiko“. Starověké čínské zdroje popisovaly tento ostrovní lid jakomilovníky písní, tanců a oslav a za jeho náboženské vůdce označovalyšamanky. V ústředním prvotním mýtu je sluneční bohyně vylákána zjeskyně, kam se ukryla a tím celý svět uvrhla do temnoty, podvodem,odhalujícím tancem ke všemu svolné bohyně Ame-no-Uzume a bujarýmsmíchem bohů přihlížejících na širokém říčním břehu. Japonsko je bohatěobdařeno ženskými lidovými postavami. Jsou tu uhrančivé panny, kteréjsou zároveň úžasně vnímavými ptáčky, milé stařenky, které se vyjevíjako lidožroutky, všežeroucí nevěsty, v horách žijící čarodějnice,které obdivují lidské tanečníky a mnoho dalších.

Jedna postava z mnoha starých příběhů je široce známá jako „Jamamba“či „Stařena z hor“. Není to ve skutečnosti lidská stařena, ale bezvěkábabizna, bohyně, někdy mladá, ale oděná v cárech a s divocevyhlížejícím vlasatým nemluvnětem, chlapečkem. Její příběh migroval doaristokratické buddhisticko-samurajské kultury na počátku 15. století,kdy se stala hlavní postavou hry divadla nó Jamamba.Ta je někdy připisována Zeamimu, „Shakespearovi“ divadla nó. V této hřemladá žena, která se v hlavním městě proslavila svým tancem zvaným„Jamamba“, putuje k chrámu, v němž je pohřbena její matka. Cesta vedevysokohorským průsmykem, kde ji a jejího průvodce zaskočí náhlýsoumrak. Spřátelí se s ní stařena, která má nedaleko svoje obydlí akterá ji podle všeho zná a chce, aby jí ukázala její „Jamambu“. Kdyžtanec konečně začne, lze jen těžko říct, kdo vlastně tančí. SkutečnáJamamba není ani tak rozzlobená, že si ji přivlastnila nějaká lidskáumělkyně, je spíše zvědavá na to, co tanečnice udělá. Mladá tanečniceje strachy bez sebe. Ale když ta chvíle nastane, je to stařena, kdotančí; mladá žena s ní možná splyne, a tak je na konci na scéně jenjedna tanečnice.

Autoři hry nó viděli prastarou poutnici jako Zemi a Přírodu samu, aproto ji představují jako rozzlobenou svým úkolem beze smyslu anesčetněkrát stále dokola procházet ročními obdobími a nekonečným tokemzrození a umírání. Hra ji proměňuje v mocný symbol Osvícení a současnénevědomosti. Přesahuje své existenciální pochybnosti, když potvrzujeneodvratnou životnost každého okamžiku, a to i když procházíčasově-geologickou škálou tanečních otoček. Ukazuje se, že je jakousibódhisattvou, osvícenou lidožravou obryní, odsouzenou k tomu, aby sesnažila k Osvícení přivést všechny bytosti. Závěrečný tanec sám jepopisován jako utsurimai,„tanec odrazů“. Lidská Kultura (mladá tanečnice) se stala známou veměstě tím, že tančila jako Stařena, která představuje Divokou přírodu.V „divoké přírodě“ je pak požádána skutečnou Stařenou z hor, aby jipobavila představením toho pravého tance „přírody“, a když tak učiní,obě se stanou samy sobě odrazem. Závěrečnou obrátkou se s ní pakJamamba spojí (v jednu postavu) a napodobuje ji, lidskou tanečnici.„Příroda se těší z kultury imitující přírodu, a pak tuto imitujícíkulturu napodobuje.“

V lidových verzích Jamambiných činů není lidožravá obryně takshovívavá. V jednom příběhu říká ztracenému poutníkovi, kterého siprávě bere na noc do své chatrče: „Udělej si pohodlí, ale to téhlemístnosti se nedívej!“ – a odejde pro dřevo na oheň. Poutník neodolá,otevře dveře a spatří místnost plnou částečně snědených mrtvol. Stařenaje lidožroutka. Ta okamžitě pochopí, co poutník udělal, odhalí svoupravou povahu bílými tesáky a vyplazeným dlouhým červeným jazykem akřičí: „Tos mi udělal ty! Tohle mi děláte vy, lidé!“ – tohle nám můžeovšem říct i Příroda sama, protože k tomuto zlomovému bodu ji tlačínaše chamtivost a hory odpadků. Hra kabuki Kurozuka vypráví totéž ještě mrazivěji.

Buddhistická učení dala japonským básníkům možnost vyjmout tutočarodějnici, lidožravou obryni, démonku z lidové tradice a přetvořit jiv postavu, která odhaluje stav pomíjivého světa v širšíchsouvislostech. My všichni jsme neustále se měnící bytosti, plné smyslupro spravedlnost a smyslu pro krásu, ale Jamamba ukazuje cestu smířenía služby. Můžeme vidět naši současnou městskou civilizaci jakookouzlující a oblíbenou mladou tanečnici, jak čelí sama sobě, děsivéprastaré divoké bytosti v temných lesích.

Stojí za poznámku, že v evropské kultuře je archetyp stařeny z hor(či temných lesů) sice zachován v podobě zlé čarodějnice, ale bez jejíočistné funkce. Hra „Jamamba“ představuje pravdu známou celémubuddhismu: že Osvícení či Sebepoznání může jít vlastní cestou kbytostem mnoha druhů v této široké duchovně-biologické říši, jíž jsmesoučástí. Andělé a bohové se mohou zdát andělští, ale ve skutečnostimohou mít v sobě stále nevyřešenou zlost a ego. Stejně tak démonské aďábelsky vyhlížející postavy mohou ve skutečnosti mít již překonánusvou drsnou přirozenost a, ač stále vypadají děsivě, mohou být příjemnéa velkorysé a oddaně pomáhající ostatním. (Dógen to popisuje takto: „Ikdyž jsou všechny věci osvobozené a k ničemu nepřipoutané, dálsetrvávají ve své prapůvodní podobě.“)

Sám Jehova je z pohledu severoindických filosofů máhajánovéhobuddhismu nádherným a mocným božstvem uctívaným lidmi v západní Indii,bohužel však s bludnou vírou, že stvořil svět. „Měl by trochu vícmeditovat,“ říkali. Jamamba je duchovní bytost, která odhalila svoupravou přirozenost a stala se bódhisattvou, ale zuby má pořád zkažené,dlouhé, bílé vlasy má jako špagáty, tělo shrbené a nehty dlouhé.

Léta, která jsem prožil v Japonsku, a mnoho procházek po kopcích ahorách v Kansaji a v Japonských Alpách mi daly tu drzost pokusit sepřenést příběh „Stařeny z hor“ do Severní Ameriky. V básni „Duch Hory“jsem popsal první povědomé tušení horských duchů, kteří se dostavili,když jsem procházel přes divoké vrcholky a pohoří Kaskád a Sierry.Kromě toho jsem měl pocit, že „Jamamba“ je příběh, na který jepřipravena severoamerická krajina a nezáleží na tom, jestli jsou na nějpřipraveni i lidští lidé. Moje úprava se ovšem významně liší odvýchodoasijského zdroje a některé části mi byly vlastně diktovány, kdyžjsem jednou v noci seděl pod jalovcem na horní hranici lesa v Bílýchhorách ve východní Kalifornii.

A když si tento kousek archaické a archetypální tradice prastaréhoJaponska přivlastnil Zeami (nebo kdo to byl), přenesl ji do vhledumáhajánového buddhismu a přeměnil ji ve vysoce umělecké dílo, měl jsemi já „tu drzost“ přenést ji na západní polokouli. Dal jsem jí novouformu, jež odráží severoamerickou tradici duchů divočiny a objevůgeologů.

Zpět k pojmu „pravá přirozenost“ – který je základem já, života,ducha a umění – stále nám ještě zbývá hádanka, proč velký učitel Hakuin– mluvící za celou čchanovou/zenovou tradici – říká, že „pravápřirozenost je žádná přirozenost – daleko za hranicemi pouhé nauky“? (Jishô sunawachi mushô nite / Sude ni keron o hanare tari.) Dógen ve své Sútře hor a řek tvrdí to, co chápu jako něco, co s tím souvisí: „Moc vlády do hor nesahá.“

Překlad Luboš Snížek

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha