Gao Xingjian: Poutník k Hoře duše

I.

Dramatik, fotograf, malíř a teoretik umění Gao Xingjian (* 1940) publikoval Lingshan v roce 1990 v taiwanském nakladatelství Lianjing. Po celé řadě divadelních her, studiích k teorii moderního dramatu a románu a několika kratších povídkách se tak objevilo jeho první rozsáhlé prozaické dílo, které si v čínskojazyčném literárním prostředí v ničem nezadalo s neotřelostí a šokující svérázností jeho tehdy již dobře známých divadelních her (za všechny lze jmenovat například Poplašný signál, Autobusovou zastávku nebo Divého člověka). Překladatel francouzských modernistů a sveřepý obhájce modernismu proti všudypřítomnému a tvůrcům povinně vyhrazenému revolučnímu realismu prožil během krátkého uvolnění ideologického tlaku po skončení Kulturní revoluce několik velmi plodných a poměrně úspěšných roků. Počátkem 80. let však s další vlnou politických čistek a kampaní dopadla i na jeho rameno ruka zákona a pravověrný individualista, jemuž je svoboda v osobním životě i v umělecké tvorbě – jak ve svých textech nikdy neopomene zdůraznit – nade vše, se stává terčem kritiky a pronásledování. Podniká proto téměř rok trvající cestu napříč čínským územím, na níž znovunabytá svoboda fyzická rezonuje se svobodou ducha. Poznámky pořízené během této cesty Gao posléze zapracoval do textu Hory duše, kde se sled navštívených míst stává ústředním vláknem vinoucím se spolu s Dlouhou řekou útrobami celého díla.

Ucelenou verzi Hory duše připravil autor k vydání až v exilu, kam se uchýlil roku 1988. Po nedlouhé době strávené v Německu se usadil v Paříži, kde později získal francouzské občanství, a po událostech na Náměstí Nebeského klidu roku 1989 se s konečnou platností vzdává myšlenek na byť jen krátkou návštěvu rodné země, (dokud zde bude vládnout současné politické zřízení). Nové existenční souřadnice pak svobodomyslnému tvůrci vedle jistě krušné adaptace na odlišné kulturní prostředí přinášejí nebývalou možnost cestovat, účastnit se inscenací svých her na jevištích nejrůznějších zemí světa, stejně jako knižních veletrhů, přednášek či autorských čtení. Roku 2000, tedy deset let po vydání čínské verze Hory duše, je Gao Xingjian vyznamenán poctou nejvyšší - získává Nobelovu cenu za literaturu. Tou dobou již je na pultech jeho druhý román Bible osamělého člověka (Yige ren de shengjing, 1998) a Hora duše je čile překládána do mnoha světových jazyků. Pozorný čtenář si nicméně povšimne, že datum udělení ceny je o celých deset let nižší, než vročení, které nese právě vycházející překlad český.

II.

Jaké bohatství tedy tato dlouho očekávaná enigma skrývá? Podobně jako u mnoha jiných velkých děl světové literatury je velmi obtížné vystihnout v několika odstavcích podstatu složitě komponovaného a svébytným způsobem formulovaného díla, navíc u vědomí toho, že autor sám vyvinul značné úsilí, aby zametl stopy vedoucí k pochopení textu jako celku. Konec konců je prvním, kdo hrdě prohlašuje, že sám vlastně ničemu nerozumí a i kdyby snad porozumět dokázal, bude přesto nejlepší stavět se nechápavým. Skoro by se chtělo říci, chvála bláznivosti … Můžeme se nicméně pokusit odkrýt alespoň těch pár ledabyle zametených stop, které ze zamotaného přediva textu prosvítají napovrch a čtenáře při prožívání díla takřka samy osloví.

Jak již bylo řečeno, text čítající 81 hlav se zřetelně rozpadá do dvou linií, které se alespoň zpočátku zdají být důsledně oddělené, avšak jen proto, aby se ke konci navzájem smísily. Kapitoly zprvu označené sudými čísly sledují hrdinovu fyzickou pouť po proudu Dlouhé řeky, od horských planin na hranici Tibetu, Qinghaie a západního Sichuanu až po pobřežní oblasti v okolí Šanghaje na východě Číny. Cesta sestává ze zastávek v místech pozoruhodných svými přírodními krásami nebo kulturou lidí, kteří je obývají. Povětšinou příslušníci menšinových národností, náhodně se objevující přátelé a známí odhalují cestovateli tradice a zvyklosti, které si některá etnika na čínském území dodnes zachovala. Vzhledem k tomu, že se protagonista sám cíleně pídí po rituálech, uměleckých předmětech či dílech lidové slovesnosti těchto národností, představují jednotlivá zastavení mozaiku nejrůznějších kulturních zajímavostí.

Nevšední zážitky ze šamanských obřadů, lidových slavností ústících v milostné hrátky mladých dvojic nebo návštěvy starého vesnického pěvce spojuje podtext nespoutanosti, nepodřízení pravidlům staré vyčpělé morálky a nové politické ideologie.

Hrdina opakovaně zjišťuje, že svoboda, po níž bytostně touží a které se vždy snažil dobrat skrze své umění, uvězněn mezi zdmi svého pekingského kamrlíku, existuje pouze v této podobě. Je nicméně nedostupná cizinci – outsiderovi, který při bezcílném bloumání několikrát pocítí její závan, avšak není s to se jí chopit svým životem.

Protipólem dýchavičného tónu charakteristického pro líčení honu za očistnou pravdivostí a nezkaženou přirozeností, jehož výsledkem je vždy jen hlubší nespokojenost a další hledání, jsou popisy přírodních scenérií, jež se hrdinovi při jeho putování jakoby samy staví do cesty. Průzračným, krystalicky čistým jazykem oplývajícím výrazovým bohatstvím i působivou obrazotvorností, jehož zprostředkování je obzvláště silnou stránkou českého překladu, autor vystihuje všeobjímající horská panoramata i miniaturní keřík v záři šikmo dopadajících slunečních paprsků.

Pocit beznaděje nicotné lidské bytosti ztracené v horské mlze, stejně jako blažené důvěrnosti při večerní procházce mezi rýžovými políčky za zvuku bubnu a křiku vesnických dětí je tak přítomný, jako by se čtenář sám na chvilku stal naším poutníkem. Gao Xingjian se, jak víme, ve svém díle programově distancuje od dědictví staré čínské literatury, avšak právě lyrické popisy přírody v Hoře duše jsou styčným bodem, který z něj činí čínského vzdělance par excellence.

Zkusíme-li nyní sledovat linii spojující kapitoly zpočátku číslované jako liché, jež líčí pouť k imaginární Hoře duše, situace se ještě mnohonásobně komplikuje. Byť je i zde stěžejní motiv cesty, a dost možná právě té závažnější z oněch dvou paralelních cest, nevystačíme si už naprosto s racionální logikou příčiny a následku nebo progresivní časové posloupnosti. Toto putování se také na první pohled tváří jako sled událostí navlečených jak korálky na červené niti, avšak čtenář záhy zjistí, že na této cestě mu nezbude než přijmout logiku díla samotného. Ta má co do činění s logikou snu, vzpomínek a představivosti a spřádá vlákno složitým způsobem plným nevysvětlených zvratů a odboček.

Zdejší protagonista, „ty“ (v protikladu k poutníkovu „já“ v zrcadlové polovině knihy), se vydává na pouť k Hoře duše, o níž náhodou zaslechne, že leží při prameni řeky You u městečka Wuyi. Na cestě jej potkává a posléze doprovází „ona“, která, jak se dočítáme, je zde, aby rozptýlila jeho samotu. Vztah těchto dvou postav prochází dramatickým vývojem, od citlivého sbližování k vášnivému spojení a posléze nenávistnému rozloučení, až se někdy zdá, že líčení jeho spletitostí je tématem ještě výraznějším, než pouť k Hoře jako taková. Jakmile však ke konci bouře utichá a hladina emocí se zklidňuje, prvotní cíl se objevuje s o to větší naléhavostí. Kde tedy vlastně ona Hora duše leží, jak se k ní dostat? Odpovědi moudrého starce na svou otázku však poutník nerozumí, a i kdyby snad porozumět dokázal, bude přeci jistější stavět se nechápavým.

Při výstavbě a prolínání dvou dějových linií rozehrává autor naplno výrazové i kompoziční experimenty, jež jeho dílo proslavily. Obě části díla jsou naplněny množstvím nejrůznějších historek a událostí, jejichž obsah se dozvídáme z nekonečně dlouhých, bez zábran plynoucích vět přinášejících pocit neodbytné naléhavosti stejně jako vzrušující spád. Věty bez jakéhokoliv interpunkčního členění často zabírají i půl strany tištěného textu a předkládají nám jeden za druhým obrazy vytvářející dohromady myšlenku a význam. Tento styl vyprávění je pro čínštinu tak neobvyklý, že konzervativní rodilé mluvčí odrazuje od pokusů textem se prokousat, a dokonce i někteří překladatelé do západních jazyků se mu pokusili vyhnout rozdělením vět na kratší logické celky. Přitom je bezesporu jedním z originálních prvků, kterými Gao Xingjianova tvorba ohromí v záplavě děl moderní světové literatury.

III.

Není bez zajímavosti, že publikace českého překladu, který se rodil pomalu a namáhavě dlouhé čtyři roky, sama o sobě představuje odyseu podobnou pouti k nedaleké, avšak nedosažitelné Hoře duše. Musí být něco zvláštního v českém literárním světě, když si překlad stěžejního díla nositele Nobelovy ceny, jenž se před tím již objevil na pultech světových knihkupectví v téměř třech desítkách jazyků, po dva roky mezi sebou přehazují slovutné nakladatelské domy, tomu se zdá moc dlouhý, tomu moc náročný, ten se zas bojí exotické neobvyklosti jmen a reálií, které by snad ctěné čtenáře odradily… Jeho putování má však naštěstí – na rozdíl od osudu nebohého pohozeného chlapce – dobrý konec. Když se již začínalo zdát, že zůstane v našich končinách nevítaným hostem, ujalo se jeho vydání nakladatelství Academia, v pečlivě zpracovaném a technicky kvalitně provedeném vydání, jehož obálka s Gao Xingjianovým obrazem Konec světa vybízí se k Hoře duše bez zbytečných odkladů vydat.

Michaela Pejčochová, pro Festival spisovatelů Praha
sinoložka, působí v Národní galerii v Praze a na FFUK

Gao Xingjian: Hora duše (Academia, přeložil Denis Molčanov, 500 stran)