Egypťan Bahaa Taher

Píše povídky, romány, ale i faktografické práce. Patří k výjimečným spisovatelům. Taher se směje a říká jemným hlasem: „Kdybych věděl jak napsat nový román každých půl roku, udělal bych to."

Jeho poslední kniha Setmělá oáza (Wáhat al-Ghurúb) vyšla loni v listopadu. Odehrává se ve městě Siwa na konci devatenáctého století a vykresluje paralely a dilema egyptských intelektuálů za revoluce Urabi ve spojitosti s revolucí z roku 1952.

Taher je nesmírně činný člověk. Před padesáti lety, jako čerstvý absolvent univerzity, pomáhal zakládat egyptský rozhlas. Tehdy studoval literaturu a angažoval se v Literární společnosti, významné pro egyptský kulturní život.

„Pustili jsme se do nejúžasnějšího kulturního dobrodružství, živeného myšlenkou na vybudování nových forem. To mi zabralo hodně času, který jsem mohl věnovat psaní. Ani v nejmenším toho nelituji. Naopak: věřím, že mne celá tato zkušenost obohatila. Umožnila mi, být ve styku s nejvýznamnějšími kulturními osobnostmi své doby. Bylo to náročné, ale zároveň velmi radostné. Pracovali jsme dlouho do noci, jen kvůli práci samotné," říká.

Podobný duch panoval všude, vzpomíná: „Pamatuji si na inženýra, pracujícího na nilské přehradě. Musel svou práci na den přerušit a předat jí další směně. Ale on nechtěl, plakal a prosil svého šéfa, aby ho tam nechal."

Tak co bylo dál?

„To je velmi těžká otázka," začíná, "při hledání odpovědi se musíme vrátit zpátky do historie. Galal Amin (uznávaný profesor ekonomie na Americké univerzitě v Káhiře) se ptá: „Co se stalo s Egypťany?" Udály se změny. Včetně ztráty snů. Snili jsme o něčem novém. Byla to pravda v literatuře, ekonomii, politice a společnosti. Člověk si nemohl pomoct - byli jsme ohledně našeho projektu nadšeni. Dnes je tomu všemu ale konec, z různých důvodů. Vyměnili jsme naše sny o změně země a národa za americké sny o individualismu a materiálním úspěchu."

„Mám za to, že v Egyptě není možné uspět jako jednotlivec. My nejsme na divokém Západě, z kterého si chceme odnést pouze zlato. Úspěch země je postaven na práci. Pokud by starověký egyptský farmář nezbudoval kanály a vodní cesty, nikdy bychom nic nenastřádali."

„Se Sadatovoou "politikou otevřených dveří" plán na změnu Egypta ztroskotal. V té době jsem Egypt opustil. Současná egyptská elita je zaslepená. Jsou jako námořníci z onoho známého příběhu o Sindibádovi. Ztroskotali a žili na bohatém, úžasném ostrově. Najednou se ostrov začal potápět, protože to nebyl ostrov, ale záda velryby."

„Přišel rok 1975, ministr informací rozhodl, že nesmím kdekoliv v Egyptě publikovat. Pokoušel jsem se tu vydělat na živobytí jinak, ale nešlo to. Jediné co zbývalo, byla práce překladatelská, a tak jsem cestoval ze země do země a překládal. Jel jsem do Indie, na Srí Lanku, do Senegalu, Keni a dalších zemí – všude jsem hledal práci.“

Taher nebyl jediný, kdo se ocitl v tíživé situaci. Na rozdíl od něj ale ostatní spisovatelé pokračovali v práci jiných arabských zemích. On měl ovšem za to, že: "Pokud mne moje země neuznává, nechci se stát hvězdou v zahraničí. Možná jsem sentimentální. Možná jsem arabský nacionalista. Co se svobody týče – ve všech těchto zemích panovaly horší podmínky než v Egyptě. Měl jsem v ně mnohem méně důvěry, než v ten egyptský."

Taher prohlašuje, že je jedním z posledních, kteří věří v pan-arabismus, ale ne v arabské vůdce. Média dávají prostor politické straně, která říká: „nemáme s Araby nic společného" nebo „Egypt je na prvním místě". Ale když nastane arabská krize, Egypťané se najednou stanou Araby.

V roce 1981 Taher konečně našel náhradní domov ve Švýcarsku. Pracoval pro OSN jako tlumočník. „Můj život byl předtím hodně tvrdý. Cítil jsem se bídně a nemohl jsem psát. Ale tady nastala doba, kdy se řetězy poprvé zpřetrhaly." 

O deset let později, v  roce 1991, vydal jedno ze svých nejvíce oceňovaných děl -  Moje teta Safíja a klášter (Chaltí Safíja wa al-dajr). Příběh je zasazen do Horního Egypta a byl vůbec prvním románem popisujícím vztahy mezi Kopty a Muslimy. Zoufalá láska, kterou Harby cítil vůči Safíji, je přirovnávána k řecké tragédii.

Láska v exilu (al-Hubb fí l-Manfa) je další román, který způsobil rozruch. Zabývá se izraelským masakrem tisíců palestinských civilistů v libanonskýchm uprchlických táborech Sabra a Šatíla. A zároveň vztahem mezi Západem a Východem. Podle kritiků jde o opakující se motiv Taherovy práce.

Překlad do angličtiny nemohl dlouho najít svého nakladatele. Jakákoliv zmínka o izraelském masakru byla často na Západě považovaná za anti-semitismus, z čehož měli vydavatelé obavy.

Siwa, kde se Taherův poslední román Setmělá oáza odehrává, je místem, jež se málokdy objevuje v egyptské literatuře. "Jak jsem řekl v úvodu k románu; k Siwě mne přivedl Mahmúd Azmi, policejní náčelník Siwy, který vyhodil do vzduchu v roce 1897 chrám Omm Obeida. Chtěl jsem pochopit, proč to udělal. Objevil jsem, že soudě podle jeho věku, musel zažít revoluci Urabi. A ta ho musela ovlivnit. Jde o událost, kolem které jsem postavil příběh.

V románu je také postava Maliky, která je symbolem dnešního mládí. „Mládež dnes protestuje špatným směrem. Miluje smrt více než život. Malika milovala život," říká Bahaa Taher.

Redakčně zpracováno s použitím materiálu Manala el-Jesriho

publikováno 2. listopadu 2009