E. L. Doctorow: Nemám styl, ale moje knihy ano

V tiché, zapadlé uličce v Harlemu, na konci řady vznešených domů boháčů je trávou zarostlý kousek půdy. Je domovem několika platanů, květináčů a zahradní lavičky. Cedule na hrazení říká, že jde o park bratrů Collyerových. Rozkládá se na pozemku, který kdysi býval domovem Homera a Langleyho Collyerových, zámožných a vzdělaných bratrů s dobrým původem, kteří se pomalu ale jistě obrátili ke společnosti zády, zavřeli okna, vzdávajíce se zastíněnému, potrhlému životu. Když v roce 1947 zemřeli (Langley pod lavinou odpadků; Homer – slepý a ochrnutý zemřel hlady) byl jejich dům násilím otevřen a 130 tun odpadků, které byly v domě objeveny, jim posmrtně zajistilo titul nejznámějších vršitelů odpadků v Americe.

Vršitel odpadků je pojem, který E. L. Doctorow odmítá. Jeho poslední román Homer a Langley je na legendě o bratrech Collyerových postaven. V srdce Manhattanu proměňuje v příběhu jejich dům a  bratrům pak daruje dodatečných třicet let života. Rád o nich přemýšlí, jak říká, jako o „shromažďovatelích, podobných Googlu“. Věří, že je toto škodlivé spojení je příznačné. Stejně jako způsob, jakým byli bratři  po dlouhá léta až dodnes pomlouváni, což se děje až do dnešních dní. K jejich příběhu, který se mu zvolna po léta tvořil v hlavě, ho přivedla právě jejich atraktivní reputace.

„Moje knihy začínají skoro dřív, než mi to vůbec dojde,“ říká a předklání se z křesla, ve svém střídmém bytě na Manhattanu. „Jednou za čas, nějaká nehoda způsobí, že myšlenka vyvstane na povrch a řekne: „teď“. O těch bratrech jsem věděl roky, samozřejmě; nebyl jsem tehdy jediným puberťákem, kterému při pohledu do pokoje matka říkala: „můj ty bože, to je jak u Collyerů!“. Před několika lety jsem viděl v New York Times článek, který popisoval, jak místní nechtějí, aby po bratrech Collyerových pojmenovali onen park. Říkal jsem si, že i padesát let po smrti štvou své okolí! Stali se folklórem a o tom je potřeba přemýšlet“.

Doctorow nepodnikl kvůli knize žádný výzkum. Upřednostňoval vlastní vzpomínky na Collyerovi, rozšiřoval je a ukrajoval legendární prvky. „Hlavně jsem nechtěl znát jakékoliv lékařské detaily,“ říká. „Přistihl jsem se, jak píšu „Jsem Homer, ten slepý z bratrů“ – což se později stalo naříkavou první větou románu. „Měl jsem hlas, uvolnil jsem se. A naučil jsem se jít spolu s ním. V jistou chvíli mi došlo, že jsem začal psát svým způsobem „road story“, a tito chlápci v něm spolu mluví jako postavy, které se vydají na cestu. Nejen na dlouhý výlet, ale na celoživotní pouť.“

Ta analogie je průkazná. V románu posílá Doctorow Collyerovi na dvě paralelní cesty. Jeden protančí valčík americkým stoletím, kde se setkává s představiteli různých společenských vrstev (imigranty, uprchlíky, veterány, jazzmany a mafiány; hippíky a byrokraty) a účastní se nejdůležitějších chvil uplynulého věku. Ten druhý chodívá domem, který se stal miniaturním kontinentem, jež bratři symbolicky kolonizují. Zprvu vzdušné a prostorné místo zaplavují nánosy amerického konzumního života („artefakty našeho amerického života“, jak tomu říká Homer, a příběhy z noviny, které Langley denně sbírá.

Tato analogie má však širší rozměr. Přizpůsobivost road-story, jeho jednoduchý náhled, intuitivní vztah s událostmi – to vše vyvstává jako metafora pro samotného Doctorowa a jeho pružné spojení s dějinami opravdového světa. Možná překvapivě používá prostředí New Yorku v tolika svých knihách. Jak sám říká, asi proto, že mu chybí geografický rozhled. „New York mi není předurčen. Je ale jak život sám, těkavý, mění se s každou generací. Neudělil mi literární identitu, jako třeba Mississippi na Faulknerovi. „S Ragtime“ – jeho románem z jazzové éry – „jsem přišel na nápad, že nějaké období může být v principu stejně konstruktivní, jako ve svém smyslu bývají místa.“ Přestože osobnosti z minulosti vystupují v jeho románech jako vztyčné body, portrétuje je buď spěšně, nebo přímo smyšleně. Abraham Lincoln v eposu z občanské války Pochod k moři, židovský mafián Dutch Schultz v Billy Bathgateovi, Harry Houdini v Ragtime – všichni se objevili plně ve službách příběhu.

Autor bývá kritizován za příliš jednoduché zacházení s historickými postavami, například Johnem Updikem, který o Ragtime řekl, že si v něm autor „zahrával s bezmocnými mrtvými loutkami“. Ale Doctorowa se to nedotklo. Je zajisté těžké si představit, jak by se mohl kát nad postupy – intoxikovanými nevěrohodnostmi - které ho vedly k napsání jeho nejznámější práce: Knihy Danielovy. Jeho skoro vymyšlený popis soudu a popravy Julia a Ethel Rosenbergových (v Doctorowě verzi se jmenují Paul a Rochelle Isaacsonovi), vyprávěný v zuřivém sledu jejich synem Danielem, ho umístil na pantheon kritiků amerického života 20. století, jimiž jsou například Philip Roth a Saul Bellow (i když zatím musí dostát stejných uznání). Románem si vysloužil od kulturního kritika Frederica Jamesona nálepku „epický básník mapující zmizení americké radikální minulosti“.

Barak Obama ho považuje hned po Shakespearovi za svého nejoblíbenějšího autora. Tato technická plynulost sahá od výstřednosti postav až po strukturu textu - je mistrem věty.
„Jsou jedním z mých hříchů. Mám rád čárky. Středníky se mi hnusí – nemyslím si, že do příběhu patří. A už dávno jsem se vzdal uvozovek. Došlo mi, že je nepotřebuju, byly jenom poletujícími skvrnkami na stránce. „Když to děláte dobře,“ říká, „čtenář sám pozná, kdo zrovna mluví."

(druhá část)

Edgar Lawrence Doctrow se narodil v Bronxu v roce 1931. Jeho rodiče, potomci židovských imigrantů z Ruska, se rozhodli pojmenovat svého syna po otcově oblíbeném americkém spisovateli, Edgaru Allanu Poeovi. „Zeptal jsem se na to své matky až před její smrtí,“ ušklíbá se. „Řekl jsem jí: ‚došlo tobě a tátovi, že jste mne pojmenovali po alkoholickém, na drogách závislém paranoikovi se silnými sklony k nekrofilii?‘ Ona odpověděla: ‚Edgare, to není legrace‘.“ Rozhodnutí podepisovat se iniciály nevyplývá z odmítání jména, ale spíše z jeho pokusu o následování autorů, které obdivuje. „D. H. Laerence, W. H. Auden, T. S. Eiliot,“ vysvětluje. „Hmm.. W. Shakespeare. F. Dostojevskij…“

Přesto, že svá první léta prožil na pozadí Velké hospodářské krize, vzpomíná Doctorow na dětství jako na dobré časy. „Neměli jsme peníze, ale dům byl plný hudby a knih.“ Jeho otec vlastnil obchod s deskami na šesté Avenue (popisuje ho v Homerovi a Langleym, v pasáži, kde Langley najde „zdánlivého muzikologa, s nahrávkami swingových orchestrů a zpěváků balad, které žádný jiný obchod nemá“). Mladý Doctorow navštěvoval veřejnou knihovnu a četl všechno, od komiksů po Dostejevského. „Pamatuju si, jak jsem viděl na polici Idiota a říkal si, že to je pro mne.“ Vzdělání získal na střední škole v Bronxu. „Teoreticky to byla škola určená pro děti, které byly nadané pro přírodní vědy. Já vždy unikal k literárním časopisům, které se také později staly mými vydavateli. První, Kafkou inspirované dílko o proměně ve zvíře, s názvem „Brouk“, později umístili na svou internetovou stránku, což myslím byla krutá věc.“

Odtud šel na Kenyon College v Ohiu. „Lidé odcházejí ze středozápadu na elitní školy tzv. břečťanové ligy. Já jsem to vzal tak nějak opačně.“ Nakonec se to ukázalo jako chytrý tah. Doctorow studoval u básníka a kritika Johna Crowe Ransomema a také se hodně zabýval divadlem, kde vystupoval po boku Paula Newmana, který – když tam Doctorow přišel – studoval poslední ročník. „Pár dobrých rolí jsem dostal až poté, co odešel.“ Během studia divadelní vědy na Columbijské univerzitě poznal svou ženu Helen. „Moje disertační práce měla být divadelní hra, ale nikdy jsem ji nenapsal, povolali mě do armády.“ Po návratu se protloukal řadou zaměstnání, než dostal práci jako redaktor ve společnosti vyrábějící filmy. Byla to, jak věří, užitečná lekce. „A byly tam chvíle opravdového nadšení: společnost měla předkupní práva na Hendersona, krále deště od Saula Bellowa už když ho psal a já měl možnost číst asi sto padesát stránek předtím, než to publikoval. Nabádal jsem je, ať to koupí, ale oni to neudělali.“

Doctorowova stáž na okraji filmového průmyslu splývala s obdobím westernů, které Hollywood zažíval. To byla okolnost, která neúmyslně inspirovala jeho první román Vítejte do zlých časů. „Dělalo se mi z toho špatně – četl jsem jeden bídný western za druhým,“ vzpomíná. „Tak jsem ve vzteku napsal parodii, ukázal ji šéfovi, a on řekl, že to je dobré, jestli z toho nechci udělat román. Přeškrtal jsem název a napsal ‚První kapitola‘ a začal rovnou tam“. Kniha vyšla, když mu bylo 28 let. Byla vážná i satirická. „Zabýval jsem se myšlenkou na vytvoření něčeho opravdového, v tomto žánru bez reputace. Ale moc mě to o psaní nebo o mně samotném nenaučilo.“

Jeho druhý román, Velký jako život, je nájezdnickým výpadem na science-fiction. On sám o něm říká: „Je to nejhorší věc, kterou jsem kdy udělal.“ Vyšel mu v době, kdy přeskakoval z místa na místo ve vydavatelských domech. „Z práce redaktora jsem se přesunul do New American Library, která v té době zaujímala význačné místo na trhu, a odtud pak k Dial Press, kde jsem byl šéfredaktorem.“ Spolupracoval s lidmi, jako byli Norman Mailer a James Baldwin. Přestože byl Baldwin vysoce ceněný, ukrýval se v Paříži a posílal tam odsud rukopisy, aby se nemusel potkávat s editory. Mailer byl naopak snem každého editora. „Nechoval se vůbec jako celebrita, poslouchal, byl zdvořilý“, říká o něm Doctorow. Až později mezi nimi došlo k nevyhnutelné hádce. „Mailer byl prezidentem mezinárodního Pen Clubu a za Reaganova prezidentství tajně pozval ministra zahraničí George Schultze na konferenci. Já to zjistil a napsal protestující článek.“ Nemluvili spolu až do chvíle, než se Mailer sám ozval s tím, že se mu líbí Billy Bathgate. „V tu chvíli“, chichotá se Doctorow, „došlo ke sblížení“.

Na svou práci v Dial Press byl pyšný. Když ale začal psát Knihu Danielovu, něčeho se musel vzdát. „Ta kniha si vyžadovala moji úplnou pozornost. Potom, co jsem napsal asi třetinu, jsem obědval s literárním agentem Donem Congdenem a zmínil jsem se mu, že jsem dost nešťastný. Věděl o místě na Kalifornské univerzitě a zeptal se, jestli bych měl zájem. Tak jsme si se ženou sedli a dohodli se s I Ching. Byla to šedesátá léta! Řekl: ‚Přeplavíš se přes velkou vodu‘. A Helen na to: ‚To je Missisippi. Jedem‘.“

Nápad na sepsání Knihy Danielovy dostal Doctorow na konci šedesátých let, když válka ve Vietnamu a občanská práva obrátily zemi naruby. „Na kampusech se zrodilo něco, pojmenované jako Nová levice, a já se začal ptát, jak se to podobá Staré levici z třicátých let. Ukázalo se, že bych mohl vyprávět příběh této země v rozpětí třiceti let tak, že se budu zabývat jejími disidenty. A Rosenbergovi mohli být středobodem. Všechno to do sebe zapadalo“.

Jednotlivé části byly na svém místě, ale příběh nepřicházel. Až do chvíle téměř mytického zrodu, který se Doctorow snažil vyvolat. „Psal jsem ve třetí osobě a nefungovalo to. Měl jsem strašné momenty, kdy jsem házel 150 stran na druhou stranu pokoje a říkal si, že jestli zrovna tenhle příběh píšu nezajímavě, nemá vůbec cenu, abych psal. Tak jsem dal nový list do psacího stroje a začal to psát jako výsměch své vlastní ambici. Nakonec z toho vzešla první strana. Nechat vyprávět Daniela – to byla cesta. Člověk zůstával důvěrně nablízku všemu, co se dělo a nebylo třeba tomu okamžitě rozumět. Takové jsem jako spisovatel dosáhl pozice.“

Doctorowovi fanoušci jistě uctívají štědrost jeho napůl autobiografického románu Světová výstava nebo slovní šaškoviny Ragtime. Je to ale Kniha Danielova, jež je obecně považována za vrchol jeho práce. Jak se později ukázalo, Julius Rosenberg opravdu byl vyzvědačem ve službách SSSR. Napsal by Doctorow knihu i přesto, kdyby to býval věděl? „Samozřejmě“, říká. „Lidé, kteří to nečetli, usuzují, že jde o jednoduchou obranu Rosenbergů. To není pravda. Ta kniha nenabízí závěry o jejich vině. V takovém případě by byla o nich, o tom, co se jim stalo. Ale naopak, ta kniha byla o stavu mysli této země.“ Je vztek popisovaný na stránkách Danielův nebo jeho vlastní? Nad otázkou dumá. „Útrapy nejsou morálním účtováním. Lidem se pod nátlakem nedaří vždy dobře a mně se zdálo, že v takové situaci je opravdovější, když je člověk naštvaný. Proto jsem to udělal. Ale to je nekonečná otázka, kolik z té knihy jste vy sám.“

Každý, kdo Doctorowa čte, se sám sebe nakonec začne ptát na tu samou otázku. Cestujete jeho romány a všimnete si, že určitá místa se opakují, stejně jako opětovný soubor postav: okouzlující, nepraktický otec; senilní babička; matka, která je schopná, krásná a rozčarovaná. „To mi nikdy nedošlo,“ směje se Doctorow. „Myslím, že tam je ten obecný archetyp rodičovského vztahu. Přesto ale věřím, že autorův život je příliš rozptylující. Kvalita knihy se pozná podle toho, jestli reflektuje nikoliv můj, ale váš život“. Světová výstava, jeho nejmilejší, nejpřímočařejší příběh o mladém chlapci Edgarovi, který vyrůstá v Bronxu, jak sám říká, „začíná autobiograficky, ale i když otevřeně využívá materiál z vašeho vlastního života, musíte stále vymýšlet nový příběh“.

I když se postavy objevují znovu a znovu, stylisticky je Doctorow nomádem, přeskakuje od formální prózy (jeho Vodárna, zasazená do New Yorku 19. století) k jazzovým kadencím Ragtime a pak k ironickým a melancholickým úvahám Homera Collyera. „Nemám styl, ale ty knihy ano. Každá z nich má své vlastní metody prezentace a mně se to tak líbí. Víte, jakou mám teorii ohledně Hemingwayovy smrti? Zabil se, protože slyšel svůj vlastní hlas. Dostal se do míst, kde cítil, že už nemůže psát, aniž by se neopakoval. To je to nejhorší, co se spisovateli může přihodit. Nový čtenář by neměl být schopný vás v knize nalézt. A ten, kdo čte víc, by se k tomu měl dostávat jen pomalu.“

The Guardian, 23. ledna 2010

přeložil Tomáš Rákos

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha