Dva dny v Pittsburghu

Těch deset tisíc Čechů a Slováků, co v květnu 1918 převážně v krojích vyráží do pittsburských ulic pozdravit tatíčka Masaryka, se s praporky něco namává. "Dost jsem se před válkou nahromoval proti fanglíčkářství," poznamenává si na to konto Masaryk. Průvod, jenž později vyvrcholí podepsáním takzvané Pittsburské dohody, se stáčí kolem Heinzovy továrny na kečup a mizí za rohem.

O pětadevadesát let později si to v půlce října stejnou ulicí štráduje delegace českých senátorů a spisovatelů, kteří do Nového světa přijeli starou dohodu připomenout. Akorát situace se změnila a s podzimem trochu nažloutla. Čiřikající špalír lidí vedou zástupci Festivalu spisovatelů Praha, cestou od autobusů spolupořádající univerzity Point Park se baští maličké hamburgery a potomci krajanů z třetího či čtvrtého kolena až na výjimky nemluví česky.

Z jejich řeči zmizel plurál: "Pittsburskou dohodu jsme nepodepsali, nýbrž se podepsala." A z kečupárny je nejčko Heinzovo historické centrum, kde Pittsburská dohoda leží nazdařbůh v krcálku ve vitríně a střeží ji všehovšudy vycpaný indián s mrtvolným výrazem v tváři, gumovou čelenkou a napřaženou rukou s tomahawkem.

Prezident Festivalu spisovatelů Praha Michael March má pro takovou ironii pochopení. Letos na jaře mu pražský magistrát po dvaadvaceti letech snížením grantové podpory vzkázal, že návštěvy světových literátů Praze nic nepřinášejí, načež o půl roku později March obdržel pamětní medaili Senátu za zásluhy právě na tom, že tyto spisovatele do Prahy přivezl. Po takové bláznivině je pochopitelné, když March, vedlejším povoláním básník, v němž výmluvnost rozpíná perutě, s nadsázkou označuje vznik Československa za poslední výkřik evropského dadaismu. Tomu je ostatně blízké volání české literární kritiky, která Festivalu spisovatelů s necudnou zlomyslností povětšinou přeje, aby si šel spánembohem, a pokaždé se ušklíbá: k čemu to všechno platíme? Co nám ty debaty přinášejí nového, co si neřekneme mezi sebou?

Takhle se ale k festivalu přistupovat nedá v Praze a nešlo by to ani v Pittsburghu. Dnes už se totiž necestuje za informacemi, nýbrž za osobnostmi, a přestože jejich debaty se nedají vždy shrnout do zásadních závěrů, v člověku něco podněcují. Takto česká delegace, v níž byli například spisovatelé Eda Kriseová a Martin Vopěnka nebo ekonom Tomáš Sedláček, v Pittsburghu vytvořila atmosféru, která veřejnost tady i tam přiměla o historii Pittsburské dohody rokovat. A postoje "vyvezené" z Česka se v Pittsburghu konfrontovaly s názory místních a nahlédly v mezinárodním kontextu.

Takže co z toho? Například zjištění, že tak jako se Pittsburská dohoda uzavírala nezávisle na Češích a Slovácích pobývajících na starém kontinentu, má v Novém světě trvalé důsledky, které jsou z Prahy těžko postřehnutelné. "Slováci v Pittsburghu dodnes říkají, že Čechy nemají rádi," tvrdí profesorka Channa Newmanová z univerzity Point Park. "Copak o to," reaguje jeden z krajanů, "u nás v rodině se to podávalo dokonce tak, že Slováci mají od podpisu Pittsburské dohody jako národ komplex méněcennosti."

A Donald Warhola, synovec slavného Andyho, jehož rodný list z prešovské diecéze je mimochodem vystaven za rohem v pittsburském Warholově muzeu: "Kdykoliv se některá z dívek v rodině provdala, Andy se hned ptal: Vzala si doufám Slováka?"

Na Festivalu spisovatelů, který v Pittsburghu trval dva dny stejně jako kdysi Masarykova návštěva, se totiž neřešily jen technické okolnosti podpisu dohody, nýbrž i krajanské vztahy ve Státech. Vedla se debata širší, zkoumající postavení Slováků ve společném státě s Čechy a kladoucí otázku, na jakých základech vlastně Československo vzniklo. "Zajímá nás ta věčně se vytrácející pomlčka mezi Českem a Slovenskem, to, jakými prostředky stát tehdy i dnes usiluje o své štěstí a blahobyt," říká March a odkazuje na pilíře americké Deklarace nezávislosti, jíž se Pittsburská dohoda ne náhodou chtěla podobat. "Ke štěstí je třeba blahobytu. Proto jsme do Prahy po revoluci začali vozit světové spisovatele."

A ze stejného důvodu se na festivalu tentokrát rozebírá nejen Pittsburská dohoda, nýbrž se zároveň inscenují pracovní setkání českých podnikatelů a senátorů s americkými protějšky. Působivou přednášku má v angličtině Tomáš Sedláček, jenž se ptá po funkci etiky či hříchu v ekonomii a soustavnými odkazy na vše od Starého zákona až po Pána prstenů pak nadšené americké publikum směruje k přemýšlení o povaze svého vlastního štěstí.

Demokratický kandidát na pittsburského primátora Bill Peduto na večeři udělá rukulíbám spisovatelce Edě Kriseové, která na svém čtení později líčí "sakramentskej život" s tajnou policií v zádech i to, jak na Harvardově univerzitě v osmaosmdesátém roce objevila vlastní knihy a připadala si "jako Robinson, který na druhém konci světa našel svůj vzkaz v lahvi". Bezesporu pocit, jakému krajané porozumí.

Spisovatel a šéf svazu nakladatelů Martin Vopěnka zase upozorňuje, že česká literatura se sice zbavila politické cenzury, dnes však stejnou měrou zápasí s požadavkem po výdělečnosti. "Píšu pro děti, aby se třeba po přečtení knihy zeptaly na něco, co by je dřív nenapadlo," prohlašuje. I Vopěnka je v angličtině jiný, naoko svázaný jazykovou bariérou, ve skutečnosti se ale vyjadřuje víc k věci než všichni ostatní. A chvíli po něm hlavní host festivalu, možná poslední z velkých amerických romanopisců E. L. Doctorow: "Spisovatel se musí smířit s tím, že politici nikdy nevytvoří funkci pro krále filozofů. Jinak už bych byl dávno kandidoval!"

Tak jako kdysi, i tento výlet úzce souvisí s městem Pittsburghem, v jehož dalekých končinách festivaloví hosté zažívají ta nejpodivnější setkání. Část delegace přespává na Veverčím kopci v domě židovské bytné, již by pro její zarputilost bylo záhodno titulovat Železná Lojza. "Jdu do synagogy, na nic mně tu nesahejte, všecko nádobí je košer," praví nezbedným českým gojům, kteří si pak ta svá vejce mohou jít usmažit leda tak k sousedům.

Eda Kriseová, svého času jedna z nejsympatičtějších signatářek Charty 77, pro změnu tiše trpí na čtvrteční společenské vigilii, kde jí festivalová štěstěna přisoudila místo hned vedle senátora za komunistickou stranu Václava Homolky. Tady zanaříká opravdu dlouhá chvíle...

A v novém románu Edgara Doctorowa nazvaném Andrew's Brain, z něhož autor na festivalu poprvé veřejně předčítá, zase kromě amerického prezidenta figuruje i spanilá joggerka Briony, dcera československých trpaslíků a liliputů, které do Ameriky přivezl skutečný cirkusák Leo Singer.

"Potřeboval jsem někam vypadnout, a tak jsem nasedl na první autobus a probudil jsem se až někde na západě Pensylvánie," vypráví hrdina Doctorowovy knihy. I to je Pittsburgh: město, kam se světoběžný Američan v románu vydá, aby před sebou utekl, a kam se ve skutečnosti naopak nalézt sama sebe vypravila drobná česká dívka, jež festival objevila náhodou při odskoku ze studijní stáže.

"Když jsem Doctorowovi řekl, že volám z Pittsburghu, odvětil: To musí být metafora," vzpomíná March. I festivalová debata nakládá s Pittsburskou dohodou spíše jako s metaforou pro pozdější roztržky Čechů a Slováků. Bobtnající průšvih v ospalé konverzaci energicky rozčísne Martin Votruba, šéf katedry slovenských studií na Pittsburské univerzitě, když chladnou matematikou bez žinýrování konstatuje, že dvanáct z devětadvaceti podpisů se pod Pittsburskou dohodou objevilo až dodatečně. "Masaryk schůzku s krajany inicioval, protože jen část amerických Slováků byla ochotna podepsat deklaraci ke vzniku společného státu. Existovala obava, že až Masaryk půjde za americkým prezidentem Wilsonem, bude mít v ruce jen souhlas českých krajanů a několika slovenských skupin. Proto Slováci, kteří byli pro dohodu, na schůzce tlačili, aby se k nim připojili slovenští katolíci," vysvětluje Votruba.

Masaryk, který ještě do Velké Británie přicestoval pod falešným jménem jako Thomas George Marsden, tuto verzi potvrzuje ve svých pamětech: "Dohoda se stala k uspokojení malé slovenské frakce, která snila o bůhvíjaké samostatnosti Slovenska." Přestože v dokumentu – napsaném ve slovenštině, jak na festivalu upozornila historička Mary Heimannová – se Slovensku slibují hory doly, lépe řečeno vlastní vláda, sněm, soud a slovenština jako úřední jazyk, Masaryk dobře věděl, že taková autonomie by Slovákům nic dobrého nepřinesla. Tak jako Slováci potřebovali Čechy, aby se "nerozpustili v maďarizujícím se moři", jak minulý týden konstatoval Petr Pithart, museli se i Češi spolčit se Slováky, aby ve svém státě nebyli ze tří stran sevřeni Němci, a tudíž předurčeni k národnostnímu pohlcení.

A Masaryk, předseda České národní rady, jenž toho času zařizoval politicky klíčový transport československých legií z Ruska, chtěl ze všeho nejvíc mít v kapse dokument, s nímž by mohl přijít za americkým prezidentem Wilsonem a na základě jeho politiky sebeurčení národů dokázat, že těch odhadovaných půl milionu českých a slovenských exulantů v Americe Masarykovo úsilí plně podporuje. "Amerika šla do války bez územních aspirací, a proto její hlas tak mnoho vážil," tvrdil Masaryk. "Spoléhal jsem na naši spravedlivou věc a na váhu svých argumentů; věřil jsem, že slušní, vzdělaní lidé se dají argumenty poučit a přesvědčit."

A přesto, jak konstatuje Pithart, ve skutečnosti Masaryk americké Slováky jen použil pro vznik státu. Už jen to, že o pětadevadesát let později se tento fakt Slovákům v Pittsburghu blahosklonně přizná z očí do očí, je záslužné.

Zatímco česká delegace si v zemdlené noční hodině oblíbí hotelový bar plný "špinavých martini", prezident festivalu March zůstává charakter a raději přemýšlí o takzvaném trojúhelníku moci, na jehož vrcholu bývala kultura a určovala hospodářství a politiku, kdežto nyní je to naopak. A to je nemrav. Po dvaadvaceti letech pražský magistrát snížil grantovou podporu Festivalu spisovatelů na minimum, a to způsobem, jenž nedbal etikety. Nebýt přidružené podnikatelské mise Hospodářské komory a především záštity českého Senátu, byl by festival už před Pittsburghem kaput. Jeho další existence je krajně nejistá a závisí jen na tom, zda se najdou další průniky byznysem a politikou: v tom trojúhelníku už ale kultura tak jako tak zůstane vespod jako holátko.

"Aristoteles pochopil, že člověk není stvořený pro stát, nýbrž že stát je tu pro člověka. Ptal se proto, zda je blahobyt člověka totožný s blahobytem státu," loučí se s hosty March. Je to vlastně pádná otázka i pro Festival spisovatelů, jenž ze svého nynějšího temného zoufalství vykvete jen tehdy, pokvetou-li zahraniční podnikatelské či politické aktivity, k nimž by se případně přidružil. Jak je vidět, s těmi sliby blahobytu a přešťastnou vidinou to není radno přehánět.

Připravil Daniel Konrád
vyšlo v magazínu Víkend Hospodářských novin (25. 10. 2013)