David Grossman napsal román o strachu všech matek

„Kdybychom se jen tak mohli nakouknout do útrob brambory?, pomyslí si Ora a dívá se na velkou bramboru, která ji na půl oloupaná leží v ruce, nebo tak do středu cibule? Každou chvíli ji to připadá jasnější: každý pohyb, který udělá, je možná posledním před zaklepáním na dveře.“

Každou matku děsí  představa zprávy, že syn padl ve válce. Ráno ho teprve vyprovodila, teď stojí v kuchyni a vaří, aby zapomněla na strach – nemůže vařit pro syna, co když se jí už nikdy nevrátí domů, aby se najedl svých oblíbených pokrmů. Míchá navzdory světu, kde děti odcházejí do války, vaří proti bezmoci rodičů, kteří byli dotlačeni pouze k čekání, zda jejich dítě přežije nebo ne. Eine Frau flieht vor einer Nachricht  (Jedna žena prchá před zprávou) je jméno nového román izraelského spisovatele Davida Grossmana. Ora, hlavní postava románu, žije s přesvědčením, že když není doma, nemohou ji armádní poslové zastihnout s touto strašnou zprávou, a když ji nemohou zastihnout, nemohou jí nic říci, a když ji nemohou nic říci, pak…A tak se pro Oru stává útěk prostředkem, jak může svého syna Ofera ochránit.

V květnu roku 2003 začal Grossman psát tento příběh, půl roku předtím než se jeho starší syn vrátil z vojny a půl roku předtím než jeho mladší syn Uri na vojnu odešel. Grossman se pokouší stejně jako Ora udržet svého syna na živu pomocí vyprávění. Píše, aby zahnal strach, strach ze ztráty svého syna. Po dobu tří let a tří měsíců. A pak, 12. srpna 2006, v posledních hodinách libanonské války, se život a psaní protnou tím nejbolestivějším způsobem, Uri umírá při pokusu o záchranu vojáků uvězněných v zasaženém tanku.  

Grossmann stojí v kuchyni svého domu, v Mevasseretu, na předměstí Jeruzaléma, a krájí ovoce. „Měl jsem strach z toho, jak se moji synové promění během doby v armádě“, říká Grossman a sedá si na židli vedle police na knihy, na které stojí dvě fotky Uriho, ryšavého chlapce v uniformě, má barvou vlasů i pohled stejný jako jeho otec, je to skoro ještě dítě, usmívá se jako by již tehdy chtěl pozorovatele konejšit, „i proto jsem chtěl psát o tomto strachu.“ „Je velmi jednoduché myslet na pomstu, já ale nechci být zlostný", říká Grossmann. „Když se zlobím, je Uri najednou daleko.“

Psaní je přitom nitkou, které se v labyrintu emocí, a to i těch vlastních přidržuje. „Píši stále. V autobuse, letadle, stále a všude. Když opouštím svůj psací stůl, abych mohl své dceři nachystat jídlo, je to skutečně těžké a kruté.“

Psaní je opakem toho, co platilo v jeho rodině: „Mí rodiče mě nejdříve naučili strachu. Být neustále na pozoru, stále bdělý“, vypráví. „Když jsem šel do armády, můj otec mi řekl: Dávej pozor na to, abys stál vždy v druhé řadě.  Ne v první a ani ve třetí.“ Dělal dlouhé pauzy, jakoby každé slovo musel teprve zvážit. „U psaní je nutné se otevřít, vydat se, to bylo pro mé rodiče zcela nemyslitelné.“

Již jako dítě rebeloval David Grossman proti tomu, že by se měl před okolím chránit, aby byl nedůvěřivý a aby se před ostatními uzavíral. Ze strachu, že by jej mohl někdo zranit. Celý život se bránil tomu, aby ostatním nedůvěřoval. Znova a znova se vydával za Palestinci, cestoval po západním Jordánu, psal reportáže o nepochopené druhé straně. Celým svým psaním se bránil lhostejnosti, která je v Izraeli povinnou součástí osobnosti, ha-matzav, slovo označující v Izraeli začarovaný kruh násilí.

Přesně tuto skutečnost vykresluje Ora, která se nechce smířit s tím, jak se jí její dva synové, Adam a Ofer odcizují. Znevažují v armádě hodnoty, které mají svou platnost. Zatvrzují se, protože nejsou sto snášet s lehkostí, to co od nich armáda v obsazených oblastech požaduje.

Ani po smrti svého syna se Grossman nechtěl uzavřít. „Zpočátku jsem nevěděl, zda budu moci  dál psát “, vzpomíná na den před třemi lety. Pohřeb, kondolenční návštěvy přátel, mezi nimiž byl i Amos Oz a Avraham B. Jehošua. Přátele, s nimiž právě týden před smrtí syna sepsal otevřený dopis, ve kterém vyzval Izrael a Libanon ke klidu zbraní. „Nejsem si jist, zda mohu knihu zachránit“, řekl tehdy Ozovi. Vypráví Grossmann a Amos odpověděl: „Ta kniha tě zachrání, Davide.“

A tak pokračoval David Grossmann na své knize o rodině, která je požírána násilím, válkami, stálým ohrožením - jak vnitřním tak i vnějším. O lidech, kteří bojují s tím, co způsobuje toto násilí. Nevzdávají se jen proto, že kostky již byly vrženy, všichni jsou schopni odporu, nesmiřují se.

Později kdy opadne horko, rozhodne se Grossman pro procházku v růžovém světle západu slunce. Normálně chodí na procházky ráno, společně se svou ženou. Od smrti jejich syna Uriho mají rituál, započít den procházkou. Jakoby putování smívalo stíny noci. Při chůzi vypráví, s neskutečnou přesností zařazuje a poslouchá stopy lesa, najednou je zřejmé, že teskní. „Válka je anonymní“, řekl předtím ve svém obýváku. Jako protiklad této anonymní moci smrti a zkáze vidí kreativitu a přesnost jazyka.

V jedné z nejvelkolepějších scén jeho knihy leží zraněný Arvram na opuštěné izraelské pozici uprostřed Sinaje, mezi egyptskými jednotkami. V rameni mu uvízla střepina z granátu. O kousek dál leží mrtvoly tří kamarádů. Jeho jednotky se již stáhli, slyší, jak se blíží nepřátelské jednotky Egypťanů. A v této bezvýchodné situaci se pokouší Avram hledat oporu ve vysílačce: „Haló, haló, slyší mě někdo? Jsem tu sám. Všechny ostatní již včera nebo předevčírem zabili.“ I přesto, že nikdo neodpovídá,  Avram se nevzdává. První den, druhý den, nikdo neodpovídá, zdá se, že ho nikdo neslyší, ale Avram mluví dál. Kleje, zpívá, vypráví o své lásce k Oře. Plánuje, teoretizuje, volá do světa, bez jediného smysluplného důvodu, bez naděje, jako by mu mohli porozumět. Tak vypráví David Grossman, bez strachu z toho že se zraní, mluví do světa, poeticky, pádně, zběsile, vášnivě, mírně. Píše ne, aby zachránil sám sebe, nýbrž nás. Nestará se o sebe ale o nás.

redakčně kráceno
publikováno 2. září 2009
úryvek z článku, který opublikoval deník Die Zeit, přeložil Josef Zlamal