Čínské vzpomínání Tadeusze Konwického

Čínou jsem projížděl šest týdnů se zatajeným dechem. Se zatajeným dechem jsem zíral, se zatajeným dechem jsem dumal a se zatajeným dechem o Číně nenapsal ani řádku. Až teď, když už o Číně píšou všichni a všichni Čínu znají, si troufám vzít si slovo. Především dojem šílené odlišnosti. Čínská zeď, to není úsloví. Čínská zeď skutečně zapříčinila zcela odlišný civilizační, psychologický, kulturní a mravní vývoj homo sapiens s nažloutlou kůží. Odlišnost budící hrůzu i údiv. Odlišnost odpuzující i vzrušující. Odlišnost divokou i pěstěnou.

V té odlišnosti je všechno: naše nepochopení i jejich omyly, naše omyly i jejich nepochopení. A my tuto odlišnost chceme pochopit a vysvětlit po svém. Ta odlišnost nás popouzí, anebo ji chceme ignorovat. O té odlišnosti bych mohl mluvit donekonečna, neboť ona je příčinou dobra i zla.

Proto s oblibou čítám v týdeníku Forum převzaté články západních odborníků na Dálný východ, proto vychutnávám referáty našich kavárenských všeználků na čínská témata. Mám z toho asi trochu nepěkné potěšení dívat se na slepce vyprávějící o barvách, mrzáky teoretizující o sprintu, hluché kritizující zvuky.

Jediní, kdo mi Čínu vysvětlit neuměli, byli ti nemnozí, kteří celý život strávili jejím studiem a celý život prožili v houštinách Čínských slumů. Jen jim, jejich opatrným soudům a neurčitým informacím jsem dokázal uvěřit.

Pokusím se tedy vypsat několik sporných poznámek o tom zvláštním a stále neznámém kontinentu, vřícím jako gigantický vulkán zrozený z hloubi moře, který - jak věřím - se jednou stane zemí úrodnou a lidstvem oblaženou. Od samého začátku si ale musím vymínit, že se úmyslně vyhnu všem politickým aspektům. Budu mluvit, a to skoupě, o veliké zemi a o malých žlutých lidech.

Nejprve soucit. Cestoval jsem den a noc a naplnil mě soucit. Dokonce snad vědomí nezaviněné viny. Tehdy v roce 1956 budilo soucit vlastně všechno. I ta poslušná, disciplinovaná mnohost, i ta úhledná, leč důstojná chudoba, i ta těžká fyzická práce, která působila jako smutná zábava, ta zatvrzelá snaha o vylepšení života třebas o jediný, neuchopitelný lidský okamžik, i to skromná odevzdanost osudu, určeného moudrou prozřetelností nebo neuvažujícími dějinami.

Všechno mne vzrušovalo. Vybledlost uniforem, praných každý den, nohy kuliů, obrostlé křečovými žilami, opatrný, jako maska nehybný úsměv dospělých, smích dětí, živý a spontánní jako kdekoliv jinde, bizarní projevy revoluce, pokorná pracovitost, neuvěřitelná pruderie, stydlivě ukrývaný bezuzdný erotismus předků, nevnímaná majestátnost domoviny, komická, podivná zvířata, rytmický dupot nespočetných houfů rikšů.

A byla to už doba, kdy jsem se odnaučil se vzrušovat. Jestliže si to vzrušení dodnes pamatuji a jestliže se o něm dnes odvažuji zmínit, pak mi věřte, věřte, že mé vzrušení, ač evropské, nebylo evropské, a třebaže bylo vzrušením, znamenalo víc než okamžitý dojem sentimentálního cestovatele.

Až vtíravé vědomí, že kráčím skrze zahuštěné mraky koncentrované historie. Mraky, které mohou přinést životodárný déšť, anebo udeřit smrtelnými blesky.

Celá čínská kultura je velkým a působivým důkazem boje člověka se zvířeckosti v člověku, s lidskou zvířeckosti, s pozůstatky zvířete v člověku nebo spíše s jeho druhou, zvířecí přirozeností. Je důkazem vítězství lidské vůle nad její zvířecí omezeností, je důkazem převahy myšlenky nad hmotou.

Všude, kde se člověk rodil a umíral, je ten sklon patrný, ale nikde s takovou intenzitou, s takovou důsledností a s takovou nám často nesmyslnou umanutostí jako v Číně. Čína je jediným velikým, formalistickým blázincem.

Tam, kde nikdy nerostly stromy, je všechno postaveno z neuvěřitelně mohutných klád, které neznámo kdo, odkud a jak přivlekl navzdory všem přírodním zákonům. Tam, kde v okruhu několika set kilometrů neuvidíš jediný kámen, jsou všechny veřejné budovy postavené z ohromných skalních kvádrů a demonstrují výzvu, s níž se žlutý člověk po staletí obracel proti zákonům fyziky sluneční soustavy.

Viděl jsem několik set odrůd ryb chovaných v nádržích a akváriích. Ty ryby zobrazovaly celou tu úžasnou různorodost našeho světa. V průzračné, nazelenalé vodě, ve vodě stejné jako kdekoliv jinde plavaly ryby podobné fantasticky zbarveným rajským ptákům, ryby podobné psům, ryby květy, ryby stromy, ryby kočky, ryby drahokamy, ryby oblaka, ryby lvi, ryby měsíce, ryby příšery a ryby andělé. A všechny ty báječné ryby byl obyčejný, normální kapr obecný, začarovaný trpělivostí mnoha pokolení Číňanů do vymyšlené a vysněné krásy, jakou bohové odpírají kuliům i mandarínům, sedlákům i císařům.

Na pekingské pouti, kam se nás hostitelé dlouho zdráhali vzít, jsem si povšiml železničářů, dělníků a vojáků, jak stojí v dlouhé frontě před starým, potrhaným stanem. Přepadla mě zvědavost, na co mohou v Číně stát frontu obyčejní lidé tak trpělivě. Zařadil jsem se tedy i já, koupil si lístek a ocitl se v potemnělém stanu, naplněném tichým publikem, rozsazeným na dřevěných lavicích.

Zpoza zástěny, která plnila funkci kulisy, vycházeli jeden po druhém herci, s vějířem jako jedinou rekvizitou, a recitovali básně a příběhy.

Publikum lačně naslouchalo a výstupy odměňovalo bouřlivým potleskem. Odměňovalo potleskem verše v klasické čínštině, které už dnes nikdo nerozumí.

Poznal jsem tajemství současné čínské poesie. Hlava se mi zatočila, když jsem slyšel ty neslýchané rýmy, kde se ve sloce rýmují všechny koncovky a k tomu ještě všemi směry; nejen slabiky, ale i významy a některé alegorie se rýmují. Čínský verš je pyramida komplikovaných rytmů, rýmů a symbolů. Čínský verš je matematika plus věštba plus hudba. Čínský verš je opravdová nekonečnost. A když jsem se těm veršům dost vynadivil, bystře jsem zkonstruoval logickou teorii. Čína má geniální poesii, neboť je to rolnická země, donedávna feudální. Země měšťanské, průmyslové a urbanizované vytvořily román. Čína nemohla zrodit román, a proto zůstala u veršů a dovedla básnické umění k závratným výšinám.

Namlsal jsem se své teorie a s jistou dávkou pýchy jsem ji začal šířit, ale právě tehdy mne lektor polského jazyka na Pekingské universitě nesměle informoval, že čínský román, román již zcela završený, román v etapě degenerace, román který prošel všemi etapami vývoje epiky, symbolismu, naturalismu, expresionismu, malého románu, prózy mravoučné, prózy proudu vědomí, prózy amorfní, lingvistické, dezintegrované, prózy intelektuální, prózy blábolu, prózy erotické a vilné, prózy pomíchaných časů, prózy kreativní a antiprózy, že ten stařičký román, který už všechno prodělal, skonal přirozenou smrtí ve třináctém nebo čtrnáctém století.

Shlédl jsem Opičího krále v pekingské zpěvohře, kde ženské role zpívají dámskými hlasy muži. Přihlížel jsem té férii mimozemských kostýmů, zvláštních zvuků a gest jakoby mimo hranice naší galaxie. Tlumočníci mi tiše vysvětlovali, co ta gesta znamenají a jaké duševní stavy naznačují v našich obyčejných pozemských, tedy evropských pojmech. Zapamatoval jsem si, že tři salta z místa dopředu a okamžitě nato jedno vzad znamenají stav lehkého rozrušení nebo možná i neklidu.

Později jsme navštívili zemědělskou komunu v provincii. Čínští kolchozníci nás pozvali na představení ochotnického divadla, které náhodou uvádělo tentýž úryvek z Opičího krále. Na venkovském jevišti jsme viděli tytéž kostýmy jako v Pekingu, slyšeli jsme stejné dámské hlasy v mužském provedení, dokonce jsme objevili i doslovnost inscenace, která byla kdysi ve dvanáctém století synchronizována s hudbou a zůstala až dodnes beze změny. A právě tak jako v Pekingu provedl herec, předvádějící rozrušení nebo i neklid, tři salta dopředu a jedno vzad a okamžitě bez nadechnutí zapěl tenkým ženským hlasem. Ale my v první řadě jsme postřehli, jak ten provinční herec v krátkých pauzách přes stisknuté rty křečovitě lapá po dechu a jak se mu na čele, na bělobě malované masky, blýskají kapičky lidského, naturalistického, v této situaci docela animálního potu. A přišlo nám to líto. A pocítili jsme jakousi nás pokořující nechuť, a naplnil nás stud vyvolaný jakousi nedokonalostí, jakousi smutnou lidskou slabostí, jakousi vulgární deziluzí a pochopili jsme rozdíl mezi pekingskou zpěvohrou a provinčním divadlem, mezi mistrovstvím a diletantstvím.

Navštívil jsem polského novináře, který už léta bydlel v samotném srdci Pekingu, v nejobyčejnější čínské čtvrti. Ukázal nám svůj dům, své nastrojené čínské děti, své přátele, kteří ho milovali jako Číňana, a potom jako moučník nás zavedl k sousedům. A tam znova tytéž bambusové příčky nebo možná nějaké jiné, znovu upravená chudoba a spousta veselých, kurážných dětí.

V kuchyni do mě šťouchnul loktem: "Vidíte ten kalíšek, pověšený na zdi?"

Skutečně na čestném místě jako svatý obrázek bylo vidět obyčejný fajánsový kalíšek s nápisem červenými znaky.

"Vidím šálek jako každý jiný."

"Ó ne," řekl mi ani s hrdostí, ani s rozpaky náš novinář. "To je odměna od obvodního úřadu bezpečnosti za donášení na sousedy."

"A paní domu se nebojí, že to někdo uvidí?"

"Ale kde, jde právě o to, aby to všichni viděli a to ocenění jim záviděli. Paní domu je na to velmi pyšná. Projevte patřičný zájem."

Asi od šestnáctého století vládla v Číně mandžuská dynastie. Mandžuové dobyli Čínu a navždy se ztratili v moři Číňanů. Zbyla po nich dynastie, která se od začátku, od prvního okamžiku snažila porobený lid deprivovat a zbavit morálních sil. V dlouhém období nebývalé persekuce se utvářel psychologický a duchovní model současného Číňana. Dnešní rolník od Jang-c'-ťiangu je produktem chovu okupanta, který svůj triumf zaplatil smrtí. Okupanta již není, ale dodnes žije zlo, které s sebou přinesl a naočkoval ovládnutým lidem.

Víte, že ten příslovečný čínský kroj, ten kaftan, šarivari, biret s bambulkou a dlouhý cop je kroj mandžuského nájezdníka?

Neustálé nájezdy barbarů a staletí poroby rozvinuly u Číňanů reflex nebo dokonce instinkt mimikry. Mimikry v přírodě dovolují zachovat život. Mimikry dovolují přestát všechny katastrofy.

Mimikry vybarvily Čínu do modra a do zelena. Mimikry všude vystavěly stejné domy, vpletly děvčatům do vlasů stejné stužky, nalepily na ústa identické úsměvy. Mimikry postavily čínské aristokratky na roven šanghajským kurvám. Mimikry učinily z posledního císařského potomka šťastného člena zemědělské komuny.

Určitou část cesty jsme měli společnou trasu s tlustým, přívětivým Rusem, kterého rovněž vozili tak slavnostně a pohostinně. Bydleli jsme ve stejných hotelech, každý den jsme se potkávali a spíše z dálky vídali. On měl svou trasu, program a průvodce a my měli své. On se mohl domýšlet, že my jsme filmaři, nám docházelo, že je odborník, expert, jakých tehdy bylo v Číně spousta. Zatímco o nás se staralo a nad každým naším krokem bdělo pět šest Číňanů, jeho, blahobytného a blýskajícího růžovou pleší, obklopoval celý mrak hemžící se apanáže, ohromný dav hlídačů, houština ni přátel ni agentů.

Obzvláště dramatické byly jeho ranní odchody. Cítil na sobě naše soucitné pohledy plné porozumění, ale bál se je oplatit, nebo nemohl. Přecházel tedy halou v příšerném modrém davu a jako nabob nebo obyčejný vězeň vycházel na schodiště před hotelem pod nádherné, překrásné nebe Chang-čou, "ráje na zemi". Věděl, že ten anonymní dav, který ho doprovází, ví, že on ví, že oni vědí, a bál se proto pohlédnout na stranu, neboť každý takový pohled mohl být významný a podezřelý, takže když nakonec nevěděl kam s očima, zvedal celý ztracený v dvoj smyslech oči k nebi a neustále, každý den stokrát opakoval týž obrat plný kurtoazie a opatrnosti zároveň:

"Vot charóšaja pagóda."

Čínští malíři nemalují lekce anatomie ani ostrovy zemřelých, nemalují rozbouřená moře ani portréty infantek, nemalují snídaně v trávě ani jelena na říjišti, čínští malíři po staletí malují stále stejný obraz: kvetoucí větvička a na ní slavík. A to vše na pozadí lehce naznačené krajiny s fragmentem hory a kouskem jakési vody, občas i s zlomkem nějakého mostu.

Před tisícem nebo dvěma tisíci let jistě malovali žlutí a šikmoocí umělci bohy trpící za lidstvo, malovali Poslední soud nebo Stvoření světa, malovali jistě i šiky hulánů, možná dokonce i tehdejší Guerniky, malovali také Giocondy a šílenství smyslů, metaforizovaná nahým ženským tělem, jež vzpíná koně k neovladatelnému skoku.

Později se stalo něco, co už asi mylně vysvětlovali evropští profesoři. Později začali čínští malíři opouštět různé náměty a různé efekty. To znamená, že začali opouštět širší publikum a jistě po delší čas malovali pouze pro císaře a mandaríny, až se dočkali chvíle, kdy se široké publikum znovu vrátilo do výstavních síní a k jejich obrazům. Malujíce po staletí stejný obraz ho nijak nerozváděli ani nerozvíjeli ani neobohacovali, po staletí z toho obrazu ubírali náměty i efekty, významy a formy a dostali se co nejblíže k definitivní a nejdokonalejší výtvarné představě, jakou je neposkvrněný bílý obdélník absolutního tajemství, čisté plátno pro neomezenou projekci naší představivosti.

Stejné obrazy s větvičkou, květem, fragmentem hory a červeným znakovým nápisem malují i sváteční umělci i titáni čínského umění, jako je Čchi Paj-š'. A jenom Číňané dokáží odlišit mistra od mazala, umění od kšeftu, jenom oni vidí vesmír hierarchizovaných hodnot a nekonečno mihnutí lidského ducha v posledním, nejtišším šepotu askeze.

(...) Tehdy jsem ještě byl přidrzlý a ve tváři mi ještě nevyschly všechny uhry. Vzdálenost, cizota a neobvyklost ve mně tehdy ještě nevzbuzovaly úžas. Ještě vzrušovaly, opájely, dodávaly kuráže. Jel jsem na takovou ne zcela ujasněnou filmařskou návštěvu s několika dobrými lidmi. Tu cestu jsem vychutnával, cítil jsem se během ní jako doma a možná dokonce lépe než doma. Hostův den se skládal z bohatých hodů a výletů. A také výlety se skládaly z předkrmů a občerstvení. Čínští hostitelé si nalévali sklenky vína a mě se tázali, zda nechci čínskou pálenku mao-tchaj. Chci, odpověděl jsem zdrženlivě. A oni se tedy celý večer mazlili s jedinou sklenkou vína, jehož vůbec neubývalo, já jsem se pokoušel mazlit se sklenkou pálenky, ale nedokázal jsem si poradit s čínskou zdvořilostí, plnou tajemných úsměvů; někdy mne vzrušovala, jindy mně rozzuřila, jindy mi připadala milá a příjemná, jindy pohrdavá a impertinentní. Jednou jsem je chtěl líbat, jednou nakopat do břicha. A tak nakonec, jsa doveden do krajnosti, vlil jsem do svého, ještě ne starého organismu, hořčičák mao-tchajky, lehce zavánějící nízkooktanovým benzínem. Když jsem se napil, podivný čínský svět se mi před očima rozveselil. Začal jsem tedy milé hostitele nutit, aby se napili na mé zdraví, na vedoucí činitele, na světlou budoucnost. Po několik dní se slušně vymlouvali, až jednoho večera, vyhýbajíce se mé sdílnosti, pravili:

"Dobrá, budete mít možnost napít se, co hrdlo ráčí, s čínským soudruhem. Jeden Číňan, který pije kořalku, vás bude očekávat v Šanghaji."

Celou cestu přes Čínu jsem se posiloval nadějí, že nakonec potkám čínského soudruha-alkoholika. Zpočátku jsem na něho pořád myslel a snažil se představit si to historické setkání. Nakonec jsem na něho ale dočista zapomněl.

Po několika týdnech jsem v Šanghaji. Zvou nás na slavnostní recepci. Jdeme nic zlého netušíce, už to pro nás byla mnohatýdenní rutina. Vcházíme do obrovského sálu, v kterém se hemží několik tisíc úplně stejně oblečených Číňanů.

Najednou s úžasem spatřuji, že na druhé straně sálu na mne jakýsi usměvavý Číňan přes hlavy svých krajanů dělá přátelské, důvěrné posunky.

Rozhlížím se vlevo vpravo. Snad je ta manifestace určená někomu jinému? Nikoliv, evidentně je to na mě. Div, že mi přes obrovský sál neposílá hubičky.

Konečně ho pořadatelé přivádějí, on mě objímá, jemně tiskne a po slovansku líbá na ústa. Táhne z něho cosi, co dobře znám z Varšavy. Pohled má kalný, krok nejistý. To je ten čínský alkoholik. Jediný alkoholik v celé Číně. Tři týdny jsem na něho čekal a on trpělivě čekal na mě.

Nyní nás vedou jako boxery do ringu. Moji polští sekundanti mi dodávají odvahy, ale odvahu já nepotřebuju. Smetu z ringu toho vyzáblého čínského prcka. Už jsem si podal jinačí chlapíky. Mám na kontě Stawiňského, Slávka Maklakiewicze, Himilsbacha, Mám tam i pár Rusů.

Sedáme si ke stolu, obklopeni houfem rozrušené havěti. Pořadatel mi se zdvořilým úsměvem nalévá sklenku mao-tchajky. Stejnou nalévá i mému rivalovi, který se rovněž zdvořile usmívá, ale není to zdvořilost čínská, nýbrž evropská nebo ještě lépe středo- a východoevropská, zdvořilost, kterou vídáme po ránu na Hlavním nádraží nebo na Zelňáku.

Zdravíme se sklenkami jako šermíři šavlemi. Já zvolna vlévám tu svoji do zkušeného hrdla. On také, i když jako by se zlehka zakuckal. Ale to je jen zdání, nesmím se nechat oklamat. A už se zase usmívá, ani čínsky ani evropsky.

Druhá runda. Šlo to dobře. Číňan od začátku působí jako slabší, menší váha, primitivnější technika, ale obstál bez komplikací.

Třetí sklenka. Jde to, ale bez chuti, bez potěšení. Přece jen je to vysokoprocentní benzín a ne čistá vodka. Jako by se mi bdělou hlavou mihnul stín neklidu, jako by první předtucha pochybnosti. Nedávám však najevo krizi. Usmívám se na Číňana, který je úplně stejný jako dřív. S lítostí si uvědomuji, že se naše šance zvláštně vyrovnávají.

Čtvrtá runda, čtvrtá sklenka. Šla mizerně. Lepím se ke stolu, předstírám zájem o lahůdky. Panické myšlenky mi začínají poletovat hlavou, ve které to hučí jak průvan. Číňan se stále stejným úsměvem, úsměvem, který ksakru nic neznamená, na mě kouká stejně jako na začátku. Jednou se prohrát musí. Poprvé v životě. Dobře, že na konci světa.

Zvedám se tedy nemotorně s židle, neboť chci oznámit, že umírám. Zvedám se hrozně dlouho a v tom záblesku chvíle, roztaženém do rozměrů nekonečnosti, se loučím se sebou, se svým troufalým životem, se svojí ženou, která netušíc tragédii sklání se v daleké Varšavě nad dětskou kolébkou, loučím se se svými ideály, loučím se s delegací polské kinematografie a náhle padám pozadu do černé propasti, naplněné benzínovými výpary jako atmosféra na Venuši.

Probouzím se z bezvědomí v čisťounkém, úhledném hotelovém pokoji. Rychlý skok, nakolik uhynulé tělo dovolí, tedy rychlý skok do šatů. Ano, leží na nočním stolku, hezky vyžehlené, složené do komínku. Zoufale hledám stopy po boji, pokácený nábytek, zmuchlané povlečení. Nic, jen nádherný pedantský švýcarský pořádek. A já, hezký, opečovaný, v naškrobeném pyžamu, ke krku zapnutém. Krásněji se do života neprobouzí ani Janusz Majewski (filmový režisér), anebo sám Artur Sandauer (profesor a kritik).

Žádný Číňan až do konce cesty ani slovem nevzpomněl, neudělal narážku dvojsmyslným úsměvem, nenavázal ani úšklebkem na události toho tragického večera. Rovněž Číňan-alkoholik zmizel z povrchu čínské země jako zlý duch mizí s východem slunce. Nesměle, oklikami a vytáčkami jsem se pokoušel pozeptat na ten podivný incident. Milí čínští hostitelé se udiveně usmívali, nerozuměli, oč mi jde. Čím dál tím častěji mě napadalo, že to prostě byl zlý sen, jeden z oněch zlých snů, jakých za sebou máme na tisíce. Ale proč se o mě ještě dnes pokouší infarkt, když ucítím vůni benzínu, vůni tajemné kořalky Nejvzdálenějšího Východu? Proč jsem od té doby přestal růst, moudřet a rozvíjet se? Proč jsem začal stárnout, ošklivět a smutnět?

Z kohopak teď děláš zvíře, drahý příteli Číňane-alkoholiku?

Po nešťastném souboji s čínským alkoholikem mne celá naše nevelká delegace zahrnula diskrétní něhou. Nikdo se mi neposmíval, nikdo nedělal narážky, nikdo nepřipomínal tragické události v Šanghaji, nikdo s výjimkou Bronka, provozovatele kina v Lodži. Bronek se při snídani, obědě a večeři, prostě celý den šklebil jako idiot, ukazoval na mě prstem, když jsem to neviděl, dusil se smíchy, padal s židle, svíjel se na zemi a kdákal jak slepice, dávící se višňovou peckou. Bylo to zvláštní a smutné tím spíš, že jsme si s tím předválečným lodžským tkalcem a starým komunistou jeden druhého během dlouhé cesty oblíbili.

"Bronečku," říkával jsem otcovsky s ukrývaným vztekem, "to je velmi ošklivé, smát se cizímu neštěstí. Já ti nic špatného nepřeji, ale bojím se, že tě za takovou neloajálnost Pán Bůh potrestá."

A on, pyšný na to, že se nezesměšnil, díval se mi drze do očí a chechtal se a chechtal, až mu slzy kapaly z poctivých i falešných modrých očí.

Tak jsme nakonec dojeli do mandžuské metropole Čchang-čchunu. Obešli jsme to podivné, ponuré město, které Japonci přestavěli na polygon určený ke střelbě do místních demonstrantů, a navštívili jsme filmové ateliéry plné překrásných čínských hereček, s nimiž se náš Bronek nechal narychlo vyfotografovat. Bronek v těch poněkud starosvětských halách snad poprvé zapomněl na mě i moje dosud čerstvé zahanbení. Nezvykle ožil, dokonce trochu zčervenal, silně a s aristokratickou galantností čínským dámám nadbíhal. Tolik prozatím.

Večer se na naši počest konal banket v místním hotelu, který nám úplně připomínal staré východoevropské hotely. V tanečním sále hrál orchestr sentimentální bělogvardějské šlágry a početní bílí emigranti, nebo snad jejich potomci, starosvětsky tančili v rytmu foxtrotu nebo shimmy.

My jsme usedli v banketovém salóně ve společnosti mile se usmívajících úředníků a ještě mileji se usmívajících spanilých hereček. Když bylo nalito, pozvedli jsme sklenky, pronesly se přípitky a já, poučen zkušeností, smočil jsem rty jako opravdový Číňan a odložil sklenku. Nevím, jak se dařilo Bronkovi. Ale co chvíli jsem mezi herečkami slyšel jeho tlumený smích a co chvíli jsem mezi těmi osůbkami zahlédl mihnout se jeho brunátnou tvář. Potom jsem viděl, jak se na stole točí mandarinky jako barevné kulečníkové koule. To Bronek je takto rozsypal umělkyním, když v něm vzbudily obdiv. Napadla mě letmá myšlenka, že něco asi není v pořádku. Ale hned jsem na to zapomněl, jsa zabrán do vášnivě banální debaty o socialistickém umění se svými sousedy, kteří možná byli čínskými Orsony Wellsy, možná úředníky filmových ateliérů a možná jen místními policajty. Najednou ke mně přistoupil vybraně vystupující pán, který vypadal na šéfa hotelu. Tichým hlasem a s milým úsměvem mi oznámil, že můj přítel, Velká bledá tvář nebo raději jejich Velký starší bratr, se cítí indisponován a prosí, abych zašel k němu do pokoje.

Už na schodech jsem uslyšel strašlivý řev rozdrážděného zvířete a ozvuky mohutného zemětřesení. Otevřel jsem dveře Bronkova apartmá a spatřil následující blackout: osm malých Číňanů v číšnických žaketech se snažilo Bronka zdolat pomocí okenních záclon, které on předtím serval. Zakousli se do Bronka jak vyhladovělí ohaři do starého královského kance. Ten vydával něco mezi válečným pokřikem a troubením umírajícího slona, v krajním zoufalství udělal nadlidskou piruetu a Číňani, třímající ho za "tenisový" oblek, roztáčeli ve vzduchu kolosální kolo s nohama až ke stropu a vrháni mocnou odstředivou silou padali do koutů jako hrušky, aby se po chvíli zvedli z podlahy a vrhli do nového útoku se svěrací kazajkou pořízenou z hedvábných záclonek.

Nejprve tedy přišlo překvapení exotikou, kterou jsem brzy pochopil a okamžitě pro ni nalezl snadné vysvětlení. Strašná a nelidská neproniknutelnost Číňanů mi připadala zábavná, sympatická a jakoby vymyšlená pro pohodlí a potěšení turistů.

Potom exotika přestala být exotikou, potom začala exotika zvolna nabírat na podivnosti a mimozemské extravaganci, nijak logicky neodůvodněné, potom začala exotika budit strach, jaký vyvolávají cizota a nesrozumitelnost. Psychologická uzavřenost Číňanů mě už přiváděla k šílenství. Někdy jsem se "zaseknul" a stal jsem se mile se usmívajícím, mlčícím Číňanem, někdy mne v zoufalství popadl záchvat a já začal hostitelům spílat jako taliánský trhovec.

A nakonec všechny ty stejné pagody, ty monotónní uličky plné krámků a hospůdek, ti stejní lidé ve stejných uniformách, ty samé úsměvy, ty znaky jeden jako druhý, do krajnosti počínštělá zvířata a ptáci, neměnné měsíce a neměnná slunce, odvěké pachy sojy či opojných tuků, nezničitelný červený prach ve vzduchu, předměty a ozdoby nepodléhající módě, neskutečné pokrmy ze všeho, co roste a hýbe se vlastní silou, co jídali císaři dříve, než se narodil Kristus, Buddha i Mohamed, ta všudybylská bída a všudypřítomná starobylost, zatvrzelá a dominující záliba v odříkání, časté stopy bezuzdnosti a vilnosti, apatická skromnost a prudké záblesky krutosti, hemžení mraveniště, hemžení postavené na logice jakoby ne z tohoto světa a nakonec to všechno, co vypočítávám a mohl bych vypočítávat věčně - a bylo by bez významu, kdybych něco vynechal či nečekaně přidal - tedy to vše nakonec dosáhlo jakési patetické vznešenosti a náhle se začalo jevit jako velebné, úžasné, ovládající, srážející. A náhle se mě zmocnila melancholie a s melancholickým úsměvem jsem se smutně díval sám na sebe, jak visím za ocas omotaný kolem větve v té divné, šokující a nádherné čínské zahradě, která ustrnula v pohybu, jakoby čekala, kdy jí v našem letu staletími dohoníme, i když už jsme ji v zoufalství, nejistotě, nestoudnosti, ustrašené pýše, náhlých depresích a nezvládnutelných hysteriích dávno předehnali.

Přirozenost táhne vlka do lesa. To říkají lidé o přirozenosti lidské. Až do smrti bych si byl myslil, že je to hluboká lidová moudrost, kdybych nespatřil Čínu. Neboť Čína je Mars, nebo Venuše, kam v raném dětství naší galaxie odcestoval jeden lidský kmen. Jsa jako Čínskou zdí oddělen kosmickým vakuem od ostatních bratrů, vydal se na velký dlouhý pochod vývoje vlastní cestou, cestou vybranou bohy nebo čirou náhodou. V Číně přirozenost netáhne člověka do našeho lesa. V Číně lidská přirozenost káže revidovat naše názory na člověka. V Číně by jako praktikanti měli jeden povinný rok prožít vševědoucí evropští filosofové a také evropští *umělci.

To tedy byla další relace z Číny, zajisté stejně zmatená a falešná jako všechny ostatní. Můžete ji tedy zařadit mezi pohádky.

Převzato z: Tadeusz Konwicki, Kalendarz i Klepsydra, Czytelnik, Varšava, 1982, s. 191—204, 149—153.
z polštiny přeložil Jindřich Belling