Anne Michaels vychází román Zimní krypta

Její nový román vychází celých dvanáct let po senzačním úspěchu debutu Prchavé okamžiky. Anne Michaels prozrazuje, proč se stále tak ostentativně ukrývá před září reflektorů.

Román Prchavé okamžiky, publikovaný v roce 1997, slavil fenomenální úspěch. Trýznivý příběh Jakoba Beera, který osiřel během nacistické okupace Polska a posléze byl zachráněn a propašován geoložkou do Řecka, si vysloužil nejen úspěch kritiky (sesbíral množství cen, mezi nimi Guardian Fiction award a Orange prize a byl opěvovaný recenzenty, mimo jiné Johnem Bergerem, který ji označil za nejdůležitější knihu posledních čtyřiceti let), ale vyvolal přímo kolektivní posedlost. Kniha figurovala na seznamu kanadských bestselerů déle jak dva roky a byla přeložena do více jak dvaceti jazyků. O autorce toho navzdory šokujícímu úspěchu románu mnoho nevíme. Stáváme se svědky jevu, který ona sama nazývá: „Schopnost vypařit se zadními dveřmi“.  

Právě vychází její druhý román Zimní krypta, a my si vyčerpaní očekáváním klademe otázku, proč Anne Michaels na tak dlouho přerušila své vyprávění. „Nebylo to ani z důvodu ostýchavosti ani proto, že bych chtěla prodlužovat atmosféru záhadnosti“, tvrdí. Délka čekání spíš vypovídá o její neotřesitelné víře ve svátost textu. Navíc si myslí, že i to málo, co víme o autorově životě, je naprosto irelevantní, či dokonce k interpretaci díla staví překážky. „Jsem si naprosto jistá, že známe-li třeba jen ty nejbanálnější detaily z autorova života, čteme jeho dílo jinak.“, řekne a nakloní se přitom přes kavárenský stolek ve snaze vyjádřit svůj postoj dostatečně přesvědčivě. „Ale nejsem naivní. Uvědomuji si, že něco jako ryzí čtení neexistuje. Přesto se raději snažím svůj soukromý život od svých textů držet tak daleko, jak jen mohu.“

Její čtenáři se však museli obrnit trpělivostí. Od vydání Prchavých okamžiků uplynulo dvanáct let. Během té doby, kromě publikování sbírky Skin Divers a hrstky záměrně nenápadných projektů (divadelní hra Vanishing Points, kterou napsala společně s Bergerem, několik oratorií a libret), Michaelsová mlčela.

„Abych řekla pravdu“, zazubí se, „tak jsem psala. Napsala jsem několik kratších knížek, které jsem ještě nepublikovala, ačkoliv to plánuji, a pět knih pro děti. Ale především my šlo o Zimní kryptu, cítila jsem se zodpovědná za dokonalý výsledek. A pak taky - kniha si žádala dlouhé hodiny bádání. Neustále se objevovala nová nebezpečí, protože jedna věc vedla k druhé, druhá k třetí a tak dál…Potřebovala jsem hodně času.“

Na chvíli pak nečekaně sejme závoj a pohovoří o svém soukromí. „Ve skutečnosti jde o to, že mám dvě děti. Jednomu je šest a druhému deset. Je úžasné být matkou, ale z pohledu spisovatelky musím čelit dvěma úkolům, z nichž každý pohltí celého člověka. Takže jsem vše vyřešila tím, že jsem začala psát doslova uprostřed noci, tedy mezi jednou a pátou ráno. Děti v tu dobu už spí a mohla jsem si tak zamluvit část svého mozku.“ Pak Anne Michaelsová zapátrá v paměti a prozradí:  „Byla jsem hodně vyčerpaná. Ale jinak to nešlo. Musela jsem pracovat na plno. Ne na 75 procent ani na 99 procent. Přitom jedinou příležitost k tomu, abych se mohla plně soustředit, jsem měla, když děti spaly. Takže to asi bude ten důvod, proč mi všechno trvalo tak dlouho. A za to se omlouvám!“

The Guardian, 2. května 2009

přeložil Petr Soukup