Ten podvodník, co nyní okupuje Bílý dům, vyvolal takový vzestup nenávisti kolující po světě, až mě z toho jímá závrať a bojím se, že každou chvíli omdlím. Využívá nenávisti a latentního násilí vždy, kdy cítí potřebu utéct taxikáři nebo prokurátorovi. A neexistuje snad žádná skupina lidí, které nemůže přijít na jméno víc než Latinoameričanům, a to už od prvního dne, kdy se postavil na eskalátor ve své ryze soukromé věži. Jen se koukněte na jeho logiku: na rozdíl od Afroameričanů, Židů a dokonce i Latinos – etablovaných migrantů z Latinské Ameriky ve Spojených státech neboli amerických občanů Latino původu – bývají zoufalí Latinoameričané utíkající před zoufalými podmínkami doma beztrestně označováni za násilníky, zloděje a vrahy: nesoudí se, nežijí zde, nevolí a z definice nemají volební obvod.

Říká se, že na každém šprochu pravdy trochu. V tomto šprochu je pravdou již desítky let to, že v Latinské Americe je nejvyšší počet vražd na světě. Například na sklonku tohoto roku bude v Salvadoru 60 zavražděných na každých 100 000 obyvatel. Většinou, ale ne vždy, se bude jednat o muže mezi 16 a 28 lety. A z jedné pětiny – což je nový trend – to budou mladé ženy.

Počty kolísají podle času a místa, ale v různých okamžicích byly přinejmenším stejně vysoké v Hondurasu, Salvadoru, Caracasu, různých částech Mexika, určitých městech v Brazílii, v některých regionech Kolumbie. Například za dvanáct let po nejbezohlednějším mexickém prezidentovi Felipu Calderónovi, který zapojil do válek s drogami v zemi armádu, zahynulo nejméně 150 000 jeho spoluobčanů násilnou, často krutou smrtí. Ale cifra neodráží celkové škody: zmrzačené, traumatizované, osiřelé. Nebo rostoucí počet rodin, v nichž chudé a často nevzdělané ženy bojují s výchovou těžce pracujících, bohabojných dětí a mnohdy riskují vše, aby jim v této zemi zajistily bezpečí.

Nikdy jsem se nepovažovala za válečného zpravodaje: nemám požadované rychlé reflexy ani nepohrdám vlastním tělem, a vlastně mě zpravodajství ani tolik nezajímá. A přesto mne akty násilí ve světě, z něhož pocházím, přivedly k tomu, strávit nejlepší část posledních pětadvaceti let hovory s násilníky, zloději, zabijáky a překupníky drog ze všech koutů Latinské Ameriky a snažit se pochopit. V listopadu 1988 jsem žila v Bogotě, hlavním městě Kolumbie, když zprávy rozvířil šílený masakr v jednom hornickém městečku, do něhož je daleko odevšad, ale lze se do něj dostat letadlem z Medellínu.

Zprávy o masakru ve městečku Segovia putovaly do hlavního města celé hodiny, ale pak ten příběh zažehl požár ve všech státních zpravodajských médiích. Dozvěděli jsme se, že během půldruhé hodiny trvajícím krveprolití bylo ten sváteční víkend zavražděno několik desítek lidí. Celé dny po tomto zabíjení chrlily noviny stránky fotografií pozůstalých, jak v hustém dešti truchlí nad řadami rakví. Ale za celý ten dlouhý týden trvající skandál a rozruch jsem se z bogotských médií nedozvěděla, co se vlastně stalo.

Ten příběh mě ochromil a fascinoval stejně jako všechny ostatní: městečko skryté kdesi ve skalách a údolích drsné kolumbijské krajiny, fakt, že celá města, příběhy i obrovské zločiny mohly zůstat tak mimo dohled hlavního města; historická neschopnost vysoce kulturních prezidentů a ministrů vládnout vlastní zemi; mýtická hodnota kolumbijské historie, a tak prosáklá krví. A pak ta hrůza samotného masakru, který údajně spáchalo několik desítek mužů, jež žádné bezpečnostní složky nedokázaly identifikovat.

 Samozřejmě že jsem tam musela jet. První cestu do Segovie jsem podnikla v březnu následujícího roku – a i tehdy, měsíce po události, na vás ta klaustrofobická atmosféra hrůzy padla jako deka únosce hned, jak jste vyšli z letiště a ujeli nějakých deset mil k městu. Jako kdyby v tom horkém vzduchu chyběl kyslík, a i když jsem tam přijela pod záminkou psaní o místním britském zlatém dole a setkala se s jeho manažerem a prohlédla si důl, každou chvíli mi během té výpravy přejel mráz po zádech.

Udělala jsem v tom dole několik interview pro příběh, který jsem nakonec napsala pro The Guardian, a pak jsem odjela do města – do oblasti bez zákona, na Divoký západ. V Segovii mi lidé šeptali, že původcem masakru je muž jménem Fidel Castaño: rančer, pašerák, gambler, drobný překupník drog a majitel místního výčepu. Prý asi před dvěma roky mu unesla otce jedna z mnoha guerillových organizací, které tehdy sužovaly Kolumbii. Castañova rodina zaplatila vysoké výkupné, které guerilla přijala, i když otec v zajetí mezitím zemřel na infarkt, takže Fidel Castaño a jeho bratři za peníze obdrželi už jenom mrtvolu. A tak, masakr.

V noci 11. listopadu, zatímco velitel místního praporu a jeho vojáci poklidně vyspávali – jak aspoň tvrdili později –, maskovaní zabijáci projížděli segovijskou hlavní ulicí sem a tam a hledali jména na připraveném seznamu. Když skončili, zůstalo po nich šedesát čtyři mrtvých. Bylo mi řečeno, že podle Fidela Castaña a jeho bratrů většina obětí spolupracovala s guerillisty, kteří jim unesli otce.

Odpoledne jsem ve městě u rozviklaného dřevěného stolu provizorního lokálu, něco mezi pivnicí a kuřecím barbeque, poobědvala se starostkou. Starostka byla drsná, neuvěřitelně rázná a krásná, ještě ani ne třicetiletá žena v modrých džínách, která byla zvolena do úřadu pár týdnů před tím jako kandidátka strany spojované s organizací zaštiťující guerillu.

Podle jedné verze, kterou jsem slyšela, se masakr uskutečnil tak dlouho po vraždě Castañova otce proto, že jej podnítila volba starostky a guerilla, která několik týdnů před tím vypravila na trh kamion plný kradeného skotu. Mluvila jsem se starostkou, která byla pochopitelně skoupá na slovo, což ji vlastně dělalo mnohem sympatičtější, poté s upovídaným bodyguardem, další den jsem odjela, pak jsem se na chvilku vrátila ještě v děsivější době a o to rychleji odjela.

 

O pár týdnů později přijeli dva kolegové z jedněch hlavních bogotských novin sepsat stejný příběh; cestou do města byli nuceni vysednout z taxíku, kterým jeli z letiště, kleknout si na silnici, a pak je popravili. A tak jsem se už nikdy nevrátila. Ale devět měsíců po zabíjení jsem zjistila, že za segovijský masakr bylo zatčeno a odsouzeno několik lidí. Vypátrala jsem jméno jednoho z vězňů a vydala se na návštěvu do ne zrovna bezpečné věznice na předměstí Medellínu, kde si odpykával trest.

Nebudu zde prozrazovat jeho jméno: třeba je nyní venku a snaží se vést běžný život. Třeba, jak mi řekl, nebyl do toho zločinu, za který byl odsouzen, nijak zapleten. Třeba je mrtvý, nebo je venku a příležitostně si vydělává jako nájemný vrah. Řekla jsem mu, kdo jsem a co dělám, ale nejsem si jista, zda to pochopil. Slovní zásobu měl jako desetiletý a zdál se být poněkud mdlého rozumu – ale byl plný nervózní energie, nebyl však nervózní jako někdo, kdo se na vás chystá v náhlém vzteku vytáhnout pistoli, ale nervózní jako ten, kdo čeká, že z něj každou chvíli mohou vymlátit duši, což jej nutilo překotně mluvit – ne o vraždách, s nimiž odmítal mít cokoliv společného – ale o svém životě. Bylo mu šestadvacet, měl světlé vlasy, a jak si vzpomínám, vypracovanou, ale křehkou postavu, a při rozhovoru se potil a kolébal ze strany na stranu.

Říkejme mu Néstor. Vyprávěl mi, že pracoval jako soukromý zlatokop, což znamená, že si s nějakým společníkem našel nějaký slibně vyhlížející kopec, krumpáčem kutali v zemi, a kdyby se jim zadařilo, museli by se střídat při hlídání. Jednoho hezkého dne našli žílu, ze které by byla hrstka zlatých šupinek, za něž by mohli získat jídlo a zásoby asi na týden. Néstorovým společníkem byl jeden z jeho bratrů. Den poté, co našli zlato, vylezlo na kopec šest chlapů a jeho bratra zabilo, zatímco Néstor byl schovaný za skálou a modlil se o život. 

Pak tu byl další, Néstorův mladší bratr, o které vždy mluvil jako o svém hermanito(bratříčkovi). Tenhle hermanito byl feťák a šmelil s malými dávkami basuco, neboli crackem, aby si vydělal na vlastní návyk. Pak jednou – snažila jsem se tehdy dát zpětně smysl Néstorovu zacyklenému vyprávění a snažím se dát smysl i nyní svým poznámkám z toho dávného rozhovoru – hermanita oslepili jeho konkurenti, vydloubli mu oči mačetou. Néstor se domníval, že tenhle hermanito začal prodávat drogy v nějakém místě, ale něvěděl že oblast ovládá jiná guerillová skupina, skupina právě toho, co zabil otce Fidela Castaña. Ať už to byl právě tenhle důvod nebo ne, jednoho dne guerillisté vytáhli hermanita z příměstského autobusu a přede všemi cestujícími ho zastřelili. Anebo to možná byli dva různí hermanito, jeden oslepený a druhý zastřelený, plus jeden zabitý v dole, kdo ví. Když má povolená hodinka skončila a já zaklapla blok, byla jsem tak plná Néstorova mumlajícího zoufalství, že mi to už vůbec nemyslelo.

Ale nyní vím, že kdyby k Néstorovi někdo přišel, podal mu samopal, řekl, ať jde postřílet nějaké teroristy, a dal mu k tomu pár drobných na ruku, klidně by na to kývl, tak jo, kdy to spustíme? A umím si představit i člověka, který si jej možná najal, drobného překupníka Fidela Castaña, který v té době založil polovojenskou jednotku, s níž na základě tajné dohody s armádou a policií terorizoval oblast a byl zodpovědný za významnou část stovek tisíc vražd, k nimž v Kolumbii došlo v letech 1988 až 2001, a tak to bylo: Kolumbie byla historicky izolovaná a chudá země, ale také ohromně elitářská. Na rozdíl od ostatních latinskoamerických států v ní nikdy nedošlo k revoluci nebo zásadní sociální reformě a její ekonomika byla příliš malá, aby dospěla ve skutečně moderní kapitalismus i s jeho doprovodnými benefity příležitostí a sociální mobility. A tak se hlavním prostředkem, opravdu hlavním prostředkem společenského vzestupu stal zločin. Fidel Castaño byl gambler, vlastník výčepu, pašerák, čímž se domohl základního kapitálu. A pak se stal zabijákem, čímž získal moc, a i když jí byl jen malý díl, chopil se jí – řekněme jako svého dědictví a investičního kapitálu – a začal jej rozvíjet. Nejdřív ve spolupráci s místními rančery založil polovojenskou jednotku pro Antioquii a založil pionýrský pracovní vztah s místní armádní posádkou a pak ten model převzal a rozšířil jej po celé severovýchodní Kolumbii, dokud se pod vedením jeho bratra Carlose tohle polovojenské hnutí nestalo armádou stejně mocnou jako guerilla, kterou se pokusil – neúspěšně – zničit.

Segovijský masakr byl jeden z prvních a jeden z největších z těch desítek masakrů, které polovojenské jednotky spáchaly během následujících vice než pětadvaceti let, a i když jaksi chápu jeho důležitost, ten příběh nikdy neskončil. Mohl být mým prvním pro New Yorker, ale nikdy jsem ho navzdory úsilí hrdinského štábu nedokázala napsat výstižně. Nyní si myslím, že to je proto, že jsem nikdy nedokázala přijít na to, o co v tom příběhu vlastně  jde, proč je tak důležitý a pro koho jej vlastně píšu.

Protože píšu zeširoka, na rozdíl od kdo, co, kde, kdy a jak každodenního žurnalismu se tu objevila rozdílná řada otázek. Na začátku a na konci každého jednotlivého dne zpravodajství, pokud moje reportáž postoupila o malý kousek kupředu, si musím sednout a ujasnit si, na co jsem přišla. 

 Tehdy nastává obtížná konverzace sama se sebou o tom, jak to, co jsem zjistila, utváří příběh odlišný od toho, co jsem si o jeho směřování myslela včera, a jestli má, ve světle té rozdílnosti, cenu pokračovat. O čem je ten příběh dnes? A proč je důležitý? Proč bych měla po někom jiném chtít, aby ztrácel čas jeho čtením? A kdo je vůbec ten, po kom bych to měla chtít? K jakému čtenáři promlouvám? Ve většině případů jste čtenáři vy, nebo lidé jako vy, a už to je zvláštní vztah: jaký je váš vztah, čtenáři, k řadě rakví v dešti, v městečku ukrytém hluboko v zemi, kterou možná nikdy nenavštívíte? Proč bych vám o nich měla vyprávět? A tato otázka mi navozuje situaci manželských párů, které strávily roky terapií, jen aby zjistily, že se v prvé řadě nikdy neměly dát dohromady. Snažím se tuto myšlenku držet hluboko, hluboko v mysli, protože na to není žádná jiná odpověď než to, že člověk taky leze na Mount Everest, protože tam prostě je. Ale stejně, je třeba se ptát. 

V případě Segovie si moje mladší já představovalo, že to je příběh o zlých vrazích, kteří zaútočili na nevinné civilisty a že v tom bylo zapleteno mnoho zlých lidí: armádní a policejní důstojníci, Fidel Castaño, guerilly, drogoví baroni. A nejzajímavější a nejobtížnější částí příběhu bylo, jak jsou oběti a vrahové spojeni vzájemnými osudy – otec zabitý guerillou, otcův syn vraždící otce jiných synů – dokud se účastníci tohoto nekonečného příběhu nestanou figurkami vyřezanými do čínských slonovinových koulí, kdy jedna je uvnitř druhé, a obě se valí v nekonečném boji, z něhož není úniku a jenž nemá vítězů. Ale nikdy jsem nedokázala utvořit z tak složitého příběhu přímočaré vyprávění.

Dovolte mi ještě jednou zopakovat, i když už to bylo řečeno tisíckrát předtím: válka s drogami vytvořená jen tak Richardem Nixonem v době, kdy potřeboval nějakého bubáka, seslala krev a oheň na chudé z Latinské Ameriky, západní Afriky, východní Evropy, severního Španělska, jižní Francie a Spojených států, a to jsem vyjmenovala jen pár míst. A drogy  přinesly násilí ze třech důvodů: protože drogy navozují příjemný pocit – kdyby příjemný pocit nepřinášely, nebyly by tak oblíbené; protože mnohé jsou značně návykové – musíte je brát, abyste dosáhli klesajících účinků vzhledem k původnímu šlehu ryzí rozkoše; a protože jsou ilegální. Kdyby marihuana stála tolik, co stojí její vypěstování, byla by levnější než kukuřice, a stejně je tomu i u listů koky. Faktem je, že marihuana, protože je ilegální, generuje absurdní, obscénní zisky.

Drogoví překupníci jsou v televizi zobrazováni jako neodolatelní antihrdinové. Zkuste na ně myslet jako na nejnižší level mafiánských typů s velkými břichy se zálibou ve zlatých kouhoutcích v koupelně a s příšerným vkusem při výběru košile. (Jeden příklad za všechny – Joaquín Guzmán zvaný Chapo.) V podstatě právě tihle chlapi vedou přepravní společnosti. Naloží zboží v bodě A a převezou ho do bodu Z. Cestou, jelikož zboží je ilegální, šíří překupníci korupci a podrývají společnost; uplácejí špatně placené a zkušené policisty, vojáky, celníky, soudce, vězeňské dozorce, politiky. A s každým takovým korupčním bodem mezi A a Z sílí nebezpečí pro přepravce i pro společnost, a to si žádá pro provozovatele té trasy další dodatečnou marži ze zisku. Navzdory riziku je provozování drogové trasy šíleně ziskové, lidé zabíjejí jeden druhého, jen aby každou jednotlivou trasu dostali pod kontrolu. A protože chod ilegální transportní společnosti je ze své podstaty nebezpečný, chápou se tohoto byznysu jen lidé, kteří nemají co ztratit a v nic nedoufají. Takže tu máme jeden z největších nadnárodních byznysů na světě vedený nihilisty.

Lidé se mne často ptají, proč mám ráda příběhy o násilí a krutosti, ale mou odpovědí samozřejmě je, že nemám. Takhle jsem si svůj život nepředstavovala. Když jsme moji kolegové a já psali o triumfu sandinistické revoluce v Nikaragui, nikdy jsme neočekávali, že budeme čtyřicet let poté psát o tom, jak se Daniel Ortega, tehdy, před takovou dobou, Sandinisty vybraný kandidát na prezidenta, stále více podobá Anastasiu Somozovi, jehož pomáhal svrhnout. Nebo o tom, jak jeho družka Rosario Murillová, skrytá síla v pozadí, vyžaduje veškeré výstřednosti diktátorské manželky – předčítání mizerné poezie, spirituální séance, bláznivý make-up, strkání vlastní dcery do manželské postele. A dnes o zabíjení, oficiálně sponzorovaném tímto groteskním párem, stovek studentů a dalších protestujících rukama sandinistické policie a zbrusu nových polovojenských jednotek. Od dubna, kdy protesty začaly, bylo zabito nějakých čtyři sta lidí. Nikdo z nás nemohl takovou tragédii předvídat.

Nemohli jsme předvídat, že mírová dohoda, která ukončila dlouhou válku v Salvadoru – občanskou válku podporovanou, podněcovanou, prodlužovanou a řízenou Spojenými státy na straně vlády –, násilí neukončí, ale pouze poskytne zbraně zločineckým gangům, jejichž podstatnou část bude po dvou generacích tvořit takřka stovka tisíc mladých, jejichž rodiče utekli před násilím do Spojených států a kteří byli deportováni Obamovou administrativou do země, kterou si jen stěží, pokud vůbec, pamatovali. Anebo že válka Contras proti Sandinistům, vysněná lidmi u kormidla Reaganova myšlení přinese americké vojenské základny do sousedního, mírumilovného, zapadlého Hondurasu a spolu se základnami po sobě zanechá prostituci, AIDS, drogy a zárodky násilí. A ještě méně jsme si představovali, že samozvaní „válečníci“ z té doby, muži, kteří pomrkávali při masakrech a ve Štastné hodince se spojili se zabijáky, opět začnou rozhodovat o americké politice vůči Latinské Americe.

Ale nemohu přestat psát jen proto, že se příběhy zvrtly a nejsou takové, jaké jsem chtěla psát. Nemůžete prostě jen tak vyskočit z lodi. Zvedla jsem nit příběhu o Segovii, začala cosi chápat, a ačkoliv, ne, nebylo tak docela mým úmyslem strávit posledních pětadvacet let života sledováním rozlévajících se krvavých kaluží, v nichž se vzájemně mordují adolescenti – Adam Isaacson, tam ve washingtonském Úřadu pro Latinskou Ameriku upřesní „minimálně jeden milion násilně zabitých v souvislosti s drogami v roce 1974“ –, a přihlížením, jak obchod s drogami způsobuje nejen zkázu, ale i erozi občanských struktur na celé polokouli, ale co jiného taky dělat?

Přeložil Luboš Snížek

Investigativní novinářka Alma Guillermoprieto píše o drogových kartelech, zkorumpovaných politicích a jinak neviditelných obyvatelích Latinské Ameriky

Esej, která 27.5.2019 současně vychází na stránkách New York Review of Book, poskytla k publikování Festivalu spisovatelů Praha sama autorka. „Alma“ znamená v překladu „duše“ a tu svou ukazuje mexická investigativní novinářka Alma Guillermoprieto během své 40ti leté kariéry plné reportáží o nemateriální esenci Latinské Ameriky – jejích spirituálních principech, morální přirozenosti a emoční vroucnosti. Guillermoprieto slaví v květnu svých 70 let, z nichž strávila velkou část pojednáváním o Latinské Americe.