Aleksandar Hemon: Osobní identita je důležitější než identita národní

Aleksandar Hemon se právě v dobré náladě vrátil ze Sarajeva, místa, kde se narodil, zpátky domů, do Chicaga. Bylo to poprvé, co s sebou, společně se svojí ženou, vzali svoji devatenácti měsíční dceru, a oslavili tak vydání jeho dvou nejnovějších knih – románu a sbírky povídek, obě napsané v angličtině, ale nově také přeložené do bosenštiny, jeho mateřského jazyka.

V březnu 1992, kdy Hemon přicestoval na krátký pobyt za podpory vlády Spojených států do Chicaga, bylo všechno úplně jinak. Konflikt, který se téměř vzápětí rozhořel v Bosně, ho zanechal na pospas osudu v cizí zemi, v situaci, která je o to víc znepokojující pro člověka bez dostatečné znalosti angličtiny, jehož živobytí je závislé na dobré znalosti jazyka.

„Byl jsem zoufalý, válka mě odřízla od mého dosavadního života“, svěřil se Hemon v jednom z rozhovorů. „Pod tíhou událostí jsem měl nutkavou potřebu psát. Musel jsem psát, tak jako jsem musel jíst, ale neměl jsem jazyk, ve kterém bych se vyjádřil. Byl to pro mě zásadní problém a tak jsem se rozhodl, že s tím něco udělám.“

A tak si Hemon, čtyřiačtyřicetiletý novinář se Sarajeva vytyčil úkol, že za pět let bude psát anglicky. Aby se donutil jazyk používat, našel si práci pro Greenpeace, stal se podomním prodavačem jeho časopisu. Zároveň intenzivně četl a všechna slovíčka, která neznal, si zapisoval na kartičky. Svého cíle dostál už za tři roky.

„Už tenkrát byla jeho próza plná drobných překvapení, skrývala v sobě úžasné a dokonale vyjádřené napětí mezi látkou temnějšího charakteru a stylem, který působil natolik hravě, jako by improvizoval“, říká Reg Gibbons, básník a profesor literatury na Severozápadní univerzitě, který byl v té době editorem TriQuarterly, časopisu, jenž uveřejnil Hemonovu první povídku Život a dílo Alfonse Kauderse. „Nebyla to jen zvláštní perspektiva, kterou se dívá na svět, ale také jazyk sám o sobě, do kterého umí vložit naléhavý význam. Umí angličtinu používat takovým způsobem, který by rodilému mluvčímu nikdy nepřišel na jazyk.“

Hemonovi, který je také známý jako Sasha, od té doby vyšly čtyři kritikou dobře ceněné knihy. V roce 2004 dokonce získal stipendium MacArthurovy nadace zvané „Genius“. Sbírka povídek Love and Obstacles uspořádaná především v Chicagu a bývalé Jugoslávii, vyšla ve vydavatelství Riverhead Books. Osm povídek z Love and Obstacles psal Hemon současně s novým románem The Lazarus Project, který vyšel loni a dostal se do finále soutěže National Book Award.

Kniha, dojemně a s hořkým humorem, podobně jako jeho předchozí tituly Nowhere Man a The Question of Bruno, řeší především otázku kulturní identity, nekonečných střetů a přesunů, rysů tolik příznačných pro lidi z východní Evropy, kteří jsou neustále zmítáni osudem, musí bojovat, aby se přizpůsobili Americe, tak jako se Amerika přizpůsobuje jim.

„Na rozdíl od Sashy jsem cynik“, říká Velibor Bozovic, bosenský fotograf žijící v Montrealu, kterého Hemon považuje za svého nejlepšího přítele. „Sasha umí být velmi ironický, ale za jeho texty je cítit silný morální apel.“

Charakteristickým znakem Hemonova stylu je záliba v tvorbě nových slov. Obzvláště způsob, kterým spojuje podstatná a přídavná jména, jež se k sobě na první pohled vůbec nehodí. Deborah Treisman, editorka časopisu The New Yorker vzpomíná, jak byla uchvácena pasáží z Szmura´s Room, jedné z povídek v jeho nové knize, ve které Hemon popisuje, jak se někdo zhroutil do embryonální polohy slovem: „zkrevetěl“.

„Sasha byl obdařen úžasnou směsicí darů“, říká. „Jeho psaní je úžasně vitální, neobyčejně zhuštěné a vrchovaté. Má ohromující slovní zásobu, která je spjata s hravostí a odvahou experimentovat.“

Zástupci kritiky se domnívají, že důvod, který Hemona vede k užívání takových postupů, je důsledkem psaní v jazyce, jenž mu byl původně cizí. On ale tvrdí, že to není pravda a jako argument uvádí svoji nechuť pro minimalizmus: "V Bosenštině píšu úplně stejně, ne-li košaťeji. Je to prostě součást mé senzibility. Pouze reaguji na vjemy, které ve mně vyvolávají přídavná jména.“

Coby emigrant pocházející ze slovanského prostředí - jeho otec, inženýr, je ukrajinského původu a jeho matka, účetní, je Srbka, Hemon je často srovnáván s Vladimírem Nabokovem. Hemon tuto podobnost ochotně přiznává a komentuje slovy: „Lolita je největší americký román a Nabokov největším mistrem stylu.“

Podíváme-li se na věc obecněji, Hemon dává přednost spisovatelům, jejichž díla, podobně jako Nabokov, vyjadřují k fenoménu vykořeněnosti. Když se ho zeptáme na jeho oblíbené autory, obratem vysloví jména: Bruno Schulz, Danilo Kis, Franz Kafka, Isaac Babel.

Říká, že: „S komplikovanými okolnostmi se pojí komplikovaný jazyk. Spletitost se vždycky odrazí v jazyce.“

Ačkoliv se Hemon stal americkým občanem a považuje se za amerického spisovatele, poznamenává, že: „Do roku 1995 jsem v bosenštině napsal asi tolik slov jako v angličtině.“-  a to díky sloupkům, které psal pro sarajevský časopis. „S potěšením u sebe mohu konstatovat paralelní přítomnost dvou kultur a nevidím žádný důvod rozhodnout se jenom pro jednu“, dodává.

Čtvrť Edgewater, ve které se se svojí ženou, fotoeditorkou afroamerického původu, rozhodl usadit, v určitém smyslu ukazuje, co měl Hemon na Sarajevu nejraději: kosmopolitní atmosféru. S radostným údivem zmiňuje studii, která uvádí, že v jeho chicagské čtvrti se hovoří sto dvaceti jazyky a vyjmenovává ty nejrozšířenější skupiny.

„Nikdy jsem nechtěl odejít“, říká. „Ani ze Sarajeva ani odsud. Jsem povahou věrný místu. Vždycky jsem si myslel, že dlouhým pobytem na jednom místě člověk jedině získává“, a dodává: „Když v Sarajevu v kavárně najdeš to správné místo, uvidíš kolem projít celé město. Ale nebudeš se moct ani hnout.“

15. května publikoval The New York Times
přeložil Petr Soukup
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha