Albert Camus: Požehnaný Camus

Je zřejmé, že nás, kteří znali Alberta Camuse, bude méně a méně. Nás, kteří jsme ho slyšeli mluvit o Sartrovi a Sartra mluvit o něm. Jak bych nemohl přijmout uvedení spisu, který připravili moji přátelé. Pokaždé - každých deset let od roku 1960 - mám dojem, že jsem již řekl vše. A pokaždé zjišťuji, že jsem zapomněl na to nejpodstatnější. Dnes jednoduše věřím, že jsem u Camuse našel pravdy, které pro svůj život nutně potřebuji. Cítím stejnou potřebu revolty proti absurdnu i stejnou averzi vůči touze po revoluci. K tomu se odteď přidává ta „síla života“, která s perspektivou konce vede k silnému a skutečnému kultu okamžiku. Pocit, že tělo, kdykoliv je napadeno, bude vědět, jak v sobě nalézt sílu k zotavení.

A vzpomínky přicházejí. Sleduji krásný dokument o aféře Romana Polanského a ihned slyším, jak se Camus a Sartre ptají amerického spisovatele Richarda Wrighta, zda bychom mohli podporovat americkou justici. A pak je tu moment, kdy Sartre učí své stoupence, aby se styděli za to, že nejsou proletáři ani černí. Psal, že svoboda kolonizovaného musí přijít skrze vraždu kolonizátora. Ale také to byl moment, kdy Camus, který se narodil v bídě, napsal: „Od chvíle, kdy se utlačovaný chopí zbraní ve jménu spravedlnosti, proniká do světa nespravedlnosti“.

Sartre a Camus! Dnes, mezi padesátým výročím jeho smrti a stým výročím jeho narození v roce 2013, se mluví jen o Camusovi. Když před padesáti lety vznikl deník Le Nouvel Observateur, pochybovalo se, zda je Camus vůbec filosof. Mé vyzdvihování autora Exilu a království a Prvního muže bylo doprovázeno úšklebky. Od té doby jsme ho nepřestali objevovat a díky studiím René Girarda a Paula Ricoeura začal být považován za mistra. Čtěme vše, co nás o jeho celosvětovém vlivu učí André Brink, Zygmunt Bauman a Grégoire Leménager. Když otevřu knihu Régise Debraye o bratrství, nacházím v ní camusovské téma. Stejně tak v knize Alaina Finkielkrauta Inteligentní srdce (Un coeur intelligent). Když Camus říká: „Mám pocit posvátného, ale nevěřím v Boha“, vyjadřuje tím stanovisko několika generací.   

Ještě jedna zmínka o těch, kteří pracují na odkazu Camuse a Sartra. Nedávno jsem našel něco, co připomínalo klíč. Vzpomínáte na Sartrovu posměšnou poznámku ve sporu o Člověka revoltujícího, když napsal: „No dobře, můj drahý Camusi, vy nám chcete odhalit, že Hegel a já máme něco společného; ano, skutečnost, že vy jste nečetl ani jednoho z nás“. Jenže to nebyla pravda. Camus velmi pozorně četl a obdivoval Bytí a nicotu. A co se týče Hegela, i kdyby ho nečetl celého nebo ho špatně interpretoval, jeho podstatu pochopil natolik, aby ho odmítnul. A proto, když byl později tázán, proč si zvolil Kierkegaarda, odpověděl rozhodně: „Protože je to anti-Hegel!“ To je odpověď, která si zaslouží zamyšlení a pozastavení se. Protože pro Hegela, jak víme, je „realita rozumná a historie bastard násilí“. Kierkegaard se ale rozhořčoval nad tím, že si můžeme vypůjčovat cesty rozumu pro zbožštění dějin, té „porodní báby násilí“.

Skrze mou oddanost doprovázel Albert Camus Le Nouvel Observateur od počátku jeho fungování. I přes dvě nevýhody: za prvé, Camus zemřel v roce 1960, zatímco my jsme vznikli až v roce 1964. Za druhé: kmotry deníku Le Nouvel Observateur byl Pierre Mendès France, ale také Jean-Paul Sartre. Často jsem byl dotazován na volbu druhého kmotra. První, kdo se mě zeptal, byl sám Sartre. Odpověděl jsem mu, že mě ohromil článkem, který publikoval ve France Observateur v den Camusovy smrti. Řekl jsem mu, že podle nás intelektuálně rozdrtil toto století. Ale dodal jsem, že jsem byl, a zůstanu „camusovcem“ až po konečky prstů. Odpověděl mi: „Každopádně jsem rád, že s Vámi mohu pokračovat v tom znamenitém dialogu o násilí, který jsem vedl s Camusem a který jeho smrt přerušila“. Bylo pro mě ctí, že jsem byl brán jako dědic.

Poté, co Sartre odmítl Nobelovu cenu, co byl slavným kmotrem Května 68 a co mu byl vystrojen pohřeb připomínající ten Victora Huga, se jméno Camus znovu začalo objevovat. Nejdříve v našich sloupcích, ale také ve velkých debatách o totalitarismu, o ekvivalenci nacismu a komunismu, o „černých knihách“ všech ideologií, o Machiavelliho rozpravě o účelu a prostředku, a samozřejmě v debatách o dekolonizaci.

Albert Camus se vzdálil deníku l'Express, a to i přesto, že jsem se snažil přispívat k tomu, aby byl přijat. Mlčení, které si poté osvojil, nabylo podoby roztržky, a to i se mnou. Trpěl jsem tím. Camus byl ctí a sluncem mého mládí. A když dostal Nobelovu cenu, byl jsem šťastný, jako by to byl někdo z mojí rodiny. Napsal jsem mu, že můj obdiv a city k němu zůstanou nezměněny a že vždy, když soudil, že nemám pravdu, jsem si již nebyl úplně jistý, zda se nemýlím. Vrátil se do Paříže. U sebe jsem našel pár řádek, které končily touto větou: „Důležité je, že vy a já jsme rozervaní“. Od té doby jsem měl spoustu času přemýšlet o jeho slovech. „Důležité“ lze přeložit jako to, co je nejpodstatnější. „Rozervání“ lze interpretovat jako zmítání se mezi dvěma pravdami. To znamená, že pravda pro Camuse, stejně jako Dostojevského, není absolutno, ale musí být hledána ve štěstí, utrpení a protiřečení si. V tom případě připouštěl, že pravda nemůže být jen na jeho straně. Že ji sdílel i se mnou.