Albert Camus: České svědectví

Praha, 16. září 2007

Velmi dobře si vybavuji jedno úterní odpoledne roku 1963 (úterý bylo jediným dnem, kdy se daly sehnat nové knihy).

Před knihkupectvím byla fronta. Přišla jsem si koupit české vydání Moru, knihu dávno ohlášenou, která ale ještě musela projít dvojí cenzurou. Nakonec se na pulty dostala.

Četla jsem celou noc.

Pocházím ze země? Oran, uvěznili mě za jejími zdmi. Žil jsem tam, odkud není úniku. Oran je moje město, které trpí morem, kde se odehrával můj (náš) život, kde jsme museli živořit, bojovat se strachem a beznadějí. Kde jsme pracovali, žili, milovali a přitom se snažili zůstat upřímní.

Doktor Bernard Rieux a novinář Raymond Rambert byli mými bratry.

Aby si Mor přečetli, jsem přesvědčila opravdu velké množství lidí. Byli mezi nimi i ti z nejnižších vrstev, obyčejní lidé, pro které byl Camusův střízlivý a jednoduchý styl dostatečně srozumitelný.

O pár let později došlo ke kulturnímu tání a kniha se dala sehnat i ve francouzštině.

Dnes většinu Camusových knih seženete v češtině.  Stále čtu a obdivuji jeho díla, především Mýtus o Sysyfovi. Nedávno jsem měla příležitost přečíst si Prvního muže. Krása, se kterou Camus vypráví o svém dětství v Alžíru, na mě udělala velký dojem.

Ale Mor je pro mě stále srdeční záležitostí.

Drahá Roselyne, už jsem příliš stará a nemocná, abych dokázala vyjádřit, co všechno pro mě jeho knihy znamenají. Těchto několik řádků je jen skromnou poklonou spisovateli, který obohatil můj život.

Se srdečným pozdravem.