06. října 2011 13:15
Tomas Tranströmer (nar. 15. 4. 1931, Stockholm)
Ve své zemi je bez nadsázky považován za nejoblíbenějšího a nejuznávanějšího básníka současnosti. Jeho intenzivní, bohatá metaforická poezie, čerpající ze švédského baroka, hudby, z evropské kultury od antiky až po modernu, si získala světový ohlas. Dnes je přeložen do více než padesáti jazyků.
Podle prohlášení Švédské akademie se stal laureátem Nobelovy ceny, „protože nám prostřednictvím svých hutných a průsvitných představ dává neotřelý přístup k realitě."
Debutoval roku 1954 sbírkou 17 dikter, Sedmnáct básní, z dalších jmenujme Den halvfärdiga himlen 1962, Nehotové nebe, Klanger och spar 1966, Zvuky a stopy, Stigar 1973, Cesty, Sanningsbarriärer 1978, Bariéry pravdy, Det vilda torget 1983, Divoké náměstí, För levande och döda 1989, Pro živé a mrtvé a Sorgegondolen 1996, Smuteční gondola, která vznikla po překonání těžké nemoci. Ve švédštině mu vyšlo na třináct titulů, z nichž většina byla přeložena do angličtiny.
V minulosti byl za své dílo oceněn The Bonnier Award for Poetry, nebo the Neustadt International Prize for Literature. Kromě literární tvorby je Tranströmer oceňován i jako psycholog a překladatel.
Více informací na Wikipedii
Autorovu tvorbu v české překladu představil Nadační fond Festivalu spisovatelů Praha a Nakladatelství Vlasty Brtníkové v roce 1999 v antologii nazvané Švédští básníci v Praze - Ostrými paprsky. Titul uvedl tvorbu šesti současných švédských básníků, mezi nimi i verše Tomase Tranströmera.
PRELUDIUM
Probuzení je skok padákem ze sna.
Osvobozený od dusivého víru, spouští se
poutník k zelené ranní zóně.
Vyšlehnou plameny. Z třepotavého pohledu skřivana
vnímá v podzemí rozhoupaná světla
mohutných kořenových sítí. Ale nad zemí
bují v tropické záplavě
se zdviženými pažemi zeleň, naslouchá
rytmu neviditelných čerpadel. A on
se spouští k létu jako na laně
do toho oslepujícího kráteru, dolů
šachtami vlhkých zelených věků,
které se chvějí pod turbínou slunce. Vtom
střemhlavý let tímto okamžikem ustane, křídla se
roztáhnou
a orel říční spočine nad proudící vodou.
Štvaný tón
lesního rohu doby bronzové
visí tu nad bezednem.
V prvních hodinách dne je vědomí schopné obsáhnout
svět,
jako dlaň obsáhne kámen vyhřátý sluncem.
Poutník stane pod stromem. Rozprostře se mu
po takovém pádu vírem smrti
velké jasné světlo nad hlavou?
DUBEN A MLČENÍ
Jaro leží pusté.
Sametový temný příkop
se plazí vedle mě,
nic se v něm nezrcadlí.
Jediné, co svítí
jsou žluté květy.
Nesu se ve svém stínu
jako housle
v černém pouzdře.
Jediné, co chci ti říct,
se třpytí mimo dosah
jako stříbro
v zastavárně.
ALLEGRO
Hraji Haydna na sklonku černého dne
a cítím prosté teplo v rukou.
Klávesy chtějí. Krotká kladívka doklepávají.
Tón je zelený, živý a tichý.
Tón říká, že svoboda existuje
a že kdosi neplatí císaři daň
Zastrčím ruce do haydnovských kapes
a předstírám někoho, kdo se klidně dívá na svět.
Vyvěsím haydnovskou vlajku – to znamená:
„Nevzdáváme se. Ale chceme mír.“
Hudba je skleněný mír ve svahu,
kde kamení létá, kamení se valí.
A kamení se valí napříč domem
ale všechna okna zůstávají celá.
do češtiny přeložil Milan Richter a Dagmar Hartlová