Jak si básník zvolí středoevropské občanství

Sbírka Osip míří na jih je titulována jako prozaická poezie (nebo poetická próza). Máš v úmyslu se profilovat jako prozaička? 

Odjakživa mě bavilo psát jak poezii, tak prózu, ale nerada bych následovala tradiční cestu, kdy básník vydá první sbírku a pak píše už jen prózu. Ráda bych naopak u poezie zůstala, rozvíjela ji a hledala nové možnosti vyjádření. 

Vrátila ses z rezidenčního pobytu pro spisovatele v Budapešti v rámci Visegrádského fondu. Jak přínosný byl pro tvoji tvorbu?

Jela jsem do Budapešti spíš „ohledávat terén“, bez hotového projektu. Své plody to přineslo. Rozepsala jsem tam jednu delší báseň a měla jsem čas přemýšlet, jak dál pracovat na překladech. 

Jak ses cítila mezi vybranými spisovateli? Inspirovalo tě setkání s nimi?

Inspirativní pro mě bylo setkání s polským spisovatelem Kubou Wojtaszczykem, je to skvělý prozaik a mohla jsem s ním mluvit v jeho mateřštině. Kromě toho tam na pár dnů přijela také polská básnířka Ilona Witkowska a nakonec jsme spolu vystupovali na literárním večeru v kavárně Gdaňsk. To byla taková snová situace. Jsi v Budapešti a zároveň v Gdaňsku, vystupuješ na večeru polských spisovatelů, jako jedna z nich. Něco podobného si nevymyslíš. 

Jak se ti v uplynulých letech dařilo skloubit akademickou práci s vlastní literární tvorbou?

Nikdy jsem neměla vědecké ambice, chtěla jsem psát, a tak jsem zvolila to, co bylo nejblíž psaní, tedy komparatistiku. Studium mě velmi bavilo a velmi ovlivnilo, dostala jsem tam skvělé podněty, měla úžasné vyučující. Můj druhý obor byla rusistika, u nás v rodině se totiž mluvilo rusky a byla by podle mě škoda nebo spíš hanba se ten jazyk pořádně nenaučit. Rusistiku jsem studovala z pocitu jakési vnitřní povinnosti. Cítila jsem, že to je cesta, jak dosáhnout určité vnitřní celistvosti. Stejně důležité pro mě potom bylo strávit nějaký čas v Polsku a stejně tak bych ráda nějaký čas žila na Ukrajině a naučila se pořádně ukrajinsky.

Věnuješ se také překladatelství z ukrajinštiny a ruštiny. Vnímáš, že by tato práce nějak ovlivňovala tvoji vlastní básnickou tvorbu? 

Říká se, že dobrý spisovatel nenapodobuje, ale krade. Celá literatura je na tom postavena. Já kradu zcela vědomě. Musí se to ale umět dělat. Musíš to přetavit, podat v novém kontextu, přidat něco svého, a teprve tak může vzniknout jedinečné literární dílo. Skoro celá literatura, kromě určitých krajních poloh, pracuje s krádeží. Takže když překládám, vždycky z toho čerpám. Myslím si ale, že ten vliv není nikdy natolik silný, aby to bylo epigonství. Překládání je podle mě velmi dobrá škola, člověk se tím i nechtěně naučí spoustu věcí. Přeložíš například cyklus rýmovaných básní a zůstane v tobě hlubší ponětí o rytmických strukturách. A to je věc, kterou tvůj čtenář nepozná, pro tebe je to však velké obohacení. Já jsem se na druhou stranu zatím nikomu nevěnovala tak do hloubky, aby to zcela proměnilo moji poetiku.

V jednom z rozhovorů naznačuješ, že se díky cestě na studijní pobyt do Gdaňska, kde částečně vznikla tvoje sbírka Osip míří na jih, mnoho změnilo.

Když jsem odjela do Gdaňsku, bylo to období prázdna a tvůrčího hledání. Moje historie se doslova zkřížila s historií knihy – změny v mém osobním životě mě posunuly k jejímu vydání. Byl to pozitivní moment rozmetání všeho, co máme a vytvoření něčeho nového. A to je také Osipův příběh. 

Vyhovuje ti psaní na cestách? A jak se ti daří koncentrovat se v cizím prostředí?

Chci psát o světě, ne o svých trápeních. A to můžeš udělat kdekoliv. 

Jak moc doma jsi v české literatuře?

Když jsme přijeli do Čech, otec se od nás odstěhoval a máma ztratila chuť nám čít básničky, protože měla úplně jiné starosti. Kolem nebyl nikdo, kdo by mi přiblížil českou literaturu a těch pár knih pro děti, které jsem dostala, mě nebavily.

Mnohem snadnější to bylo s literaturou světovou, důležitý pro mě byli třeba Zbigniew Herbert, Josif Brodskij, ale třeba taky Christian Morgenstern, Daniil Charms nebo antologie izraelských básníků Písek a hvězdy, kterou jsem si koupila někde v antikvariátu v Náchodě a skoro se ji naučila nazpaměť.

Vztah k české literatuře jsem musela složitě budovat. Když začnu chronologicky, tak z klasiků mám ráda Máchu, Irmu Geisslovou, Karla Hlaváčka, z avantgardy Nezvala a Biebla. 

A kdo z ukrajinských současníků tě nejvíce inspiruje? 

Je to Taras Prochasko. Trochu se bojím, že to je takzvaný autor jedné knihy, že už nikdy nenapíše nic stejně skvělého jako je román Jinací. Řekla bych, že to je prozaik, který myslí a vyjadřuje se jako básník. Jinaké dokážu číst pořád dokola. 

Myslím, že na Ukrajině je teď pro literaturu velmi příhodná situace, v poezii to žije. Inspirovala mě třeba Halyna Petrosanjaková. Její poezie je čistá, není upovídaná, není založená na osobních trápeních, je v ní odhlédnutí od sebe. Tím, že je z Haliče, je pro ni přirozený středoevropský kontext. 

Z klasiků mám ráda poezii Jurije Andruchovyče, z nejmladšího pokolení mě oslovují třeba Myroslav Lajuk a Olena Husejnovová. Mnohem složitější je to s poezií ruskou. Pronásleduje mě dojem, že se tam neděje nic. Že tam není nic, co by stálo za to číst – kromě Věry Polozkovové, což je taková popová hvězda na ruském básnickém nebi, a Olgy Sedakovové, která je představitelkou staré školy, v tom nejlepším slova smyslu – ale pořád doufám, že to je jen moje neznalost a absence vhledu.

V jednom z rozhovorů zmiňuješ také knihu Oleha Kryštopy Ukrajina v měřítku 1:1, ukrajinské reportáže, které dosud nebyly přeloženy do češtiny. Můžeš o díle něco prozradit? 

Ráda. Knihu právě překládám, znám ji skoro nazpaměť a už se mi o ní zdají sny. Noční můry. Hrozně se těším na chvíli, kdy vyjde, což by mělo být v září. Pokud se na vydání podaří sehnat dost peněz, je to projekt částečně financovaný přes fundraising. Narazila jsem na ni při práci ve Slovanské knihovně, kde jsem měla na starost nové ukrajinské knihy. Na stole se mi vždy objevila hromada knih, já je zanášela do počítače, lepila na ně signatury a vesměs jsem je stíhala jen prolistovat. Ale tahle kniha mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl ji přeložit. 

Po přečtení se mi z jednotlivých příběhů v hlavě složila mozaika a najednou jsem svou rodnou zemi začala vidět úplně jinak. Jsou to příběhy z velkých měst, Oděsy, Lvova, i ze zapadlých vesniček, obskurních koutů země, národních parků, těžařských oblastí na Donbase, z Krymu. Došlo mi, že bych chtěla tenhle zážitek zprostředkovat ostatním. 

Doma jsi v Čechách. Máš zároveň něco na způsob středoevropského občanství?

Tak se to dá říct. Středoevropské občanství ale nezíská každý, kdo má smíšený původ, nebo kdo se narodí na nějakém místě ve střední Evropě a pak se přestěhuje. To si musíš vědomě zvolit. U mě to bylo tak, že jako dítě jsem pociťovala určitý diskomfort, protože moji vrstevníci od narození vyrůstali v české kultuře a já měla velké mezery. Cítila jsem se ochuzená. Když jsem vyrostla, tak jsem si uvědomila, že se na to můžeš dívat jako na dar. Když se spisovatel necítí doma pouze v jednom jazyku, v jedné kultuře, přirozeně se to otiskne do jeho tvorby, a když se vlivy promísí, vzniká to, čemu někdy říkáme středoevropská literatura. 

Připravila Tereza Pavelcová.