Z autorského čtení Yasminy Khadry

Muhsín Ramát strčí nejistou rukou do dveří svého příbytku. Od rána nic nejedl a toulání po městě ho unavilo. V kavárnách, na trhu, na náměstí, kamkoliv se odvážil, všude ho okamžitě dostihla nezměrná nuda, kterou s sebou neustále vláčí jako galejník kouli na noze. Jediný důvěrný přítel, kterého měl, zemřel před rokem na úplavici a nového se mu nepodařilo najít. Lidem se špatně žije s vlastním stínem. Strach se stal nejúčinnějším ze všech hlídačů. V atmosféře vybičované podezíravosti se důvěrnost často vykládá nesprávně. A talibánci neumějí odpouštět neopatrným jazykům. Protože lidem zůstaly jenom starosti a zlé zprávy, ohlodává každý své stesky raději sám zalezlý v koutě, aby se nemusel zatěžovat nářky druhých. V Kábulu, kde byla radost zařazena mezi smrtelné hříchy, je zbytečné hledat útěchu u třetí osoby. Jaká útěcha by mohla přežívat v chaotickém, nepravděpodobném světě brutality, vykrváceném do poslední kapky řadou mimořádně krutých válek, ve světě opuštěném svatými patrony a vydaném napospas katům a krkavcům, ve světě, který ani ty nejvroucnější modlitby nemohou přivést zpátky k rozumu.

V místnosti nezůstalo nic kromě rohožky tvářící se jako koberec, dvou starých prodřených taburetů a červotočem prožraného stojanu, na němž leží kniha svatých textů. Muhsín prodal kus po kuse všechen nábytek, aby přežil nouzi. Teď už nemá ani za co pořídit nové skleněné tabule do oken s rozviklanými okenicemi. Kdykoliv jde po ulici milicionář, připomene mu nařízení, podle něhož je musí neprodleně opravit, neboť hrozí nebezpečí, že by kolemjdoucího mohl urazit pohled na nezahalenou ženskou tvář. Muhsín zakryl okna papírovými tapetami a od té doby do domu nechodí slunce. Vyzuje se na prahu a klesne na taburet. „Mám ti přinést něco k jídlu?" zeptá se ženský hlas za závěsem v zadní části místnosti. „Nemám hlad." „A trochu vody?" „Jestli je čerstvá, neodmítnu."

Ze sousední místnosti se ozve cinkání a šplouchání, závěs se rozhrne a vyjde žena krásná jako jarní den. Položí před Muhsína karafu a posadí se proti němu na druhý taburet. Na tváři se mu objeví úsměv. Při pohledu na svou manželku se vždycky usměje. Je křehká a vyzařuje z ní nepomíjející svěžest. Přes každodenní soužení a smutek nad městem vydaným lůze a lidskému šílenství, nepřibyla Zunajře jediná vráska. Je pravda, že její tváře už nemají dřívější sametový lesk, že už se nikdy neozývá její smích, ale velké oči, zářivé jako smaragdy, neztratily nic ze svého kouzla. Muhsín zvedne karafu ke rtům. Jeho žena čeká, dokud se nenapije, a vezme od něho prázdnou nádobu. „Vypadáš unaveně."

„Dnes jsem se hodně nachodil. Nohy mám jako v ohni."

Žena se konečky prstů zlehka dotkne jeho nohou a potom je začne jemně masírovat. Muhsín se opře o lokty a oddá se manželčinu laskání.

„Čekala jsem tě na oběd." „Zapomněl jsem."

„Zapomněl?"

„Nevím, co se mnou dnes bylo. Nikdy jsem takový pocit neměl, ani když jsme přišli o dům. Byl jsem jako omámený, motal jsem se naslepo sem tam, nebyl jsem s to rozeznat ulice, po kterých jsem chodil nahoru dolů, aniž bych přešel na druhou stranu. Opravdu divné. Jako bych se pohyboval v mlze, nemohl jsem si vybavit cestu, ani si vzpomenout, kam jsem měl vlastně namířeno." „Asi jsi zůstal dlouho na slunci." „Nejde o úpal."

Náhle vztáhne k manželce ruku, sevře jí zápěstí a přiměje ji přestat s masáží. Zunajra, překvapená pevností jeho stisku, k němu zvedne své zářivé oči. Muhsín ještě chvíli váhá, než se jí bezbarvým hlasem zeptá: „Změnil jsem se?" „Proč kladeš takové otázky?" „Ptal jsem se tě, jestli jsem se změnil." Zunajra svraští půvabné obočí a zamyslí se. „Nechápu, o čem to mluvíš."

„O sobě, o čem jiném. Jsem pořád tím mužem, kterému jsi dala přednost před ostatními? Uchoval jsem si stejné zvyky, stejné způsoby? Zdá se ti, že reaguju normálně, že se k tobě chovám se stejnou něhou?"

„Samozřejmě se toho kolem nás hodně změnilo. Náš dům vybombardovali. Naši blízcí a přátelé tady nejsou, někteří už vůbec nejsou na tomto světě. Přišel jsi o svou firmu. Mně ukradli práci. Nikdy se nenajíme dosyta a přestali jsme si dělat plány do budoucnosti. Ale pořád jsme spolu, Muhsíne. To by pro nás mělo být ze všeho nejdůležitější. Jsme spolu, abychom se o sebe mohli opřít. Naději můžeme čerpat jenom jeden od druhého. Jednoho dne se na nás Bůh rozvzpomene. Všimne si, že hrůzy, kterým jsme den co den vystaveni, nepodkopaly naši víru, že jsme nezhřešili, že si zasluhujeme jeho milosrdenství."

Muhsín pustí její zápěstí a pohladí ji po lícní kosti. Zunajra se poddává jeho láskyplnému doteku.

„Jsi jediné slunce, které mi zbylo, Zunajro. Bez tebe by moje noc byla temnější než nejhlubší stín, chladnější než hrob. Ale pro lásku Boží, kdyby sis všimla, že se moje chování k tobě mění, že jsem nespravedlivý nebo zlý, řekni mi to. Mám pocit, jako by mi věci unikaly, jako bych nad sebou ztrácel kontrolu. Jestli se mě zmocňuje šílenství, pomoz mi, abych si to uvědomil. Smířím se s tím, že jsem zklamal každého, ale zakazuju si ublížit tobě, byť jen z nepozornosti."

Zunajra zřetelně vycítí manželův smutek. Aby mu dokázala, že si nemá co vyčítat, sklouzne tváří do jeho nesmělé dlaně.

„Žijeme ve zlé době, drahý. Strádání nás připravilo o duševní klid. Náhle ztišení nám nahání děs a všechno, co nás neohrožuje, je nám podezřelé."

Muhsín něžně odtáhne prsty od její tváře. Oči mu potemní. Musí upřít pohled na podlahu, aby potlačil vzrušení. Bojuje se svým svědomím. Ohryzek na hubeném krku mu zuřivě poskakuje. Jeho bolest je tak prudká, že mu ve tváři cukají svaly od lícních kostí až po bradu a odtud se třes vrací ke rtům.

„Dnes ráno jsem se dopustil něčeho neslýchaného," přizná se.

Zunajra ztuhne. To, co vyčte z jeho ztraceného pohledu, ji hluboce rozruší. Pokusí se ho vzít za ruce, ale Muhsín je zkříží na prsou, jako by se bránil útoku.

„Pořád tomu nemůžu věřit," mumlá. „Jak se to mohlo stát? Jak jsem to mohl udělat?"

Zunajra vztyčí hlavu a poslouchá ho s rostoucím napětím.

Muhsín těžce lapá po dechu. Hruď mu nepravidelně stoupá a klesá. Mluví a vlastní slova ho děsí.

„Na náměstí byla ukamenována prostitutka. Nevím, jak jsem se připletl do davu zdegenerovaných zvrhlíků, kteří volali po její krvi. Jako by mě tam vtáhl vír. Chtěl jsem být taky v první řadě, sledovat zblízka, jak umírá nečistá žena. A jakmile na ni začala dopadat kanonáda kamenů, přistihl jsem se, že je také sbírám a házím po ní. Zešílel jsem, Zunajro. Jak jsem se mohl odvážit? Celý život jsem věřil, že se řídím svým svědomím. Ani výhrůžky jedněch, ani sliby druhých mě nepřiměly chopit se zbraně a jít zabíjet. Smířil jsem se s tím, že mám nepřátele, ale nestrpěl bych, abych já sám byl něčím nepřítelem, i kdyby to byl kdokoliv. Dnes ráno, Zunajro, jsem řval jenom proto, že řval dav kolem mě, a když se dožadoval krve, volal jsem po ní taky. Od té doby se pořád dívám na své ruce, které už nepoznávám. Kráčel jsem po ulicích, abych tam zanechal svůj stín, abych získal odstup od svého činu, a kdykoliv jsem zahnul za roh ulice nebo obešel hromadu sutin, ocitl jsem se tváří v tvář tomu okamžiku pominutí smyslů. Bojím se sám sebe, Zunajro, nedůvěřuju člověku, kterým jsem se stal."

Zunajře manželovo vyprávění vyrazilo dech. Muhsín nepatří k lidem, kteří před ostatními odhalují své nitro. Zřídka mluví o tom, co ho trápí, a úzkostlivě tají své city. Když před chvílí zahlédla na dně jeho očí nesmírnou bolest, pochopila, že si ji nemůže nechat pro sebe. Připravila se na neštěstí, ale ne takového rozsahu.

Zesinala, oči se jí rozšířily a poprvé ztratily část svého třpytu. „Tys házel kameny po ženě?" „Dokonce si myslím, že jsem ji zasáhl do hlavy." „Něco takového jsi přece nemohl udělat, Muhsíne. To ti vůbec není podobné, jsi přece vzdělaný člověk."

„Nevím, co mě to popadlo. Odehrálo se to hrozně rychle. Jako by mě ten dav očaroval. Nedokážu si vybavit, že jsem sbíral kameny. Vzpomínám si jenom, že jsem nemohl odolat, že mi do ruky vjel vztek, který jsem nedokázal potlačit... Ani jsem se o to nesnažil. A to mě děsí a trápí ze všeho nejvíc."

Zunajra vstane. Jako kdyby ze sebe setřásala malátnost. Sklesle. Nevěřícně, ale bez zlosti. Rty, před chvíli ještě plné, jsou suché. Hledá, o co by se opřela, ale najde jenom trám trčící ze zdi. Zachytí se ho. Dlouho se snaží vzpamatovat, ale marně. Muhsín se ji pokusí vzít znovu za ruku, vytrhne se mu a vrávorá ke kuchyni. Šaty se jí přízračně chvějí na těle. V okamžiku, kdy zmizí za závěsem. Muhsín pochopí, že se neměl manželce přiznat k něčemu, co sám odmítá připustit.

z francouzštiny přeložila Hana Krejčí
knihu vydalo nakl. Alpress