Svědek lidského zmaru
27. února 2013 15:44
Lubomír Machala nad dílem Vladimíra Körnera
Příští rok tomu bude neuvěřitelných padesát let, co do české literatury vstoupil novelou Střepiny v trávě prostějovský rodák Vladimír Körner (12. 10. 1939). V čase knižního debutu už měl mladý dramaturg Filmového studia Barrandov na svém kontě tři filmy realizované podle scénářů, které sepsal spolu s Vladimírem Goldmannem, a to včetně absolventské Závory (1962). Pulzování mezi literaturou a filmem, vzájemné prolínání a inspirování těchto dvou tvůrčích oblastí se posléze stalo jedním ze základních rysů Körnerovy autorské osobnosti a osobitosti. Další tvůrčí konstantu, tentokrát tematickou a ideovou, zrodil hrůzný a traumatizující zážitek z dětství, kdy Vladimíru Körnerovi v necelých šesti letech pár hodin před osvobozením němečtí okupanti zastřelili otce – odbojáře. Ztvárňování a reflexe tragických deformací individuálních osudů zaviněných tzv. velkými dějinnými událostmi, především pak válečnými konflikty, rezonuje u tohoto autora s filozofickými a uměleckými projevy existencialismu. Hlavní pozornost věnuje postavám osamělých zoufalců, svědkům lidského utrpení a vzájemné lidské nevraživosti, popřípadě neschopnosti překonávat komunikační bariéry mezi jedinci, mezi jednotlivci a společenstvími i mezi societami či etniky různého původu a založení.
U Körnera je vskutku lhostejné, představuje-li kulisy jedincova konfliktu s dějinnou mašinérií válka (její dozvuky) označovaná jako druhá světová (kromě už zmíněných Střepin v trávě též Slepé rameno, 1965; Zánik samoty Berhof, 1973; Zrození horského pramene, 1979), první světová (Anděl milosrdenství, 1988), prusko-rakouská (Post bellum 1866, 1986; Život za podpis, 1989) nebo třicetiletá (Lékař umírajícího času, 1984). Pokaždé čtenáři nakonec předloží dílo filozoficko-psychologické, s prvky traktátu i litanie, odhalující a reprodukující lidskou bezmoc, existenciální úzkost a zlo – kruté a věčné.
Nebylo tedy divu, že Körnerovy balady (ať už v prozaickém, nebo filmovém hávu) narážely na permanentní obstrukce normalizačních dohlížitelů a jejich realizace či zveřejnění byla nejednou záležitostí komplikovanou, spojenou s nejrůznějšími obchvaty a manévry. K těm nejznámějším patří případ autorova díla inspirovaného osudy Jána Jesenia, rektora pražské univerzity popraveného s dalšími vzbouřenci po Bílé hoře na Staroměstském náměstí. Román, v němž se osobní tragédie prolínala s národní, sice česky, jak už zmíněno, roku 1984 vyšel v předním domácím nakladatelství, ale pod pozměněným názvem: původní příliš okatě existencialistický Svědek umírajícího času musel být nahrazen optimističtějším Lékařem umírajícího času. Kdovíjak by to ale s vydáním knihy bylo, kdyby se na Slovensku režiséru Miloslavu Lutherovi nepodařilo natočit podle Körnerova scénáře čtyřdílný televizní seriál. Dodejme, že původní titul tvůrci uplatnili až po listopadu 1989 alespoň ve filmové verzi.
Polistopadová změna společenských poměrů se v literatuře krom jiného projevila v rozšíření tematické palety: mnohá díla se třeba, někdy úspěšně, jindy méně zdařile, snažila o korigování anebo doplňování ideologicky zkresleného obrazu národních dějin. Objevilo se tak i několik próz o životech českých světců. Z těchto knih se kvalitativně a celkovým pojetím vymyká nerozsáhlý apokalyptický román Körnerův Smrt svatého Vojtěcha (1993), upomínající, že konstituování českého státu bylo spojeno s vyvražděním Slavníkovců a s bratrovraždou. Onen neblahý počátek pak dle autora zásadně ovlivnil podobu českých dějin a charakter národa, jemuž nemá být dopřáno, aby plně prožil obnovení samostatné státnosti po tisíci letech. Jak se dalo předpokládat, věštba, že posledním dnem lidstva bude 7. květen roku 1999, se nenaplnila, což ale samozřejmě nijak nepoznamenává literární hodnotu Körnerovy apokalyptiády. Stejně jako téměř v celé své tvorbě zde tvůrce promyšleně nakládá s náboženskými a biblickými symboly, opětovně využívá své oblíbené leitmotivické refrény z dřívějších děl (voda, včely aj.), kterým však tentokrát přisuzuje méně jednoznačné, dokonce až ambivalentní významy. I nadále píše tzv. vizuálním stylem, jeho obrazy krajiny a přírody jsou velmi detailní, názorné a plastické a umožňují rovněž generovat symbolické významy. Tradičně působivě zachází se světlem a stínem či barvami, sugestivně zprostředkovává náladotvorné dopady počasí. Körner zůstal věrný také existenciálnímu ladění svých děl, výskyt smrti jak v názvu prózy, tak v jejím počátku i konci potvrzuje trvající autorovu fascinaci tímto tématem; systematicky předznamenávaná smrt se však stává přes veškerou tragičnost a nezvratitelnost pro osamělého Vojtěcha vykoupením.
Při körnerovském bilančním ohlédnutí mi nedá znovu nepřipomenout,1 že autorův bytostný skepticismus nepopouzel jenom vládnoucí představitele socialistického režimu. 22. 4 1995 totiž tehdejší předseda české vlády Václav Klaus publikoval v Lidových novinách článek Oklamaný pesimista, reagující na jeden z Körnerových časopiseckých rozhovorů. Politik, zřetelně popuzen Körnerovou replikou o budoucím nevyhnutném střetu slušných lidí s kriminálními vládami, se distancoval od tvůrcových černých vizí jako projevu pronikavého autorova vidění světa a klasifikoval je spíše jako výsledek Körnerova „osobního zklamání ze ztráty výlučnosti, které v komunistické éře požíval.”
Dalším tématem, jež začalo být po listopadu 1989 středem pozornosti nejen literátů, ale i publicistů a politiků, byla problematika komplikovaného soužití Čechů a Němců na našem území, zejména pak v jeho pohraničí. Budiž ovšem zdůrazněno, že na rozdíl od novinářské a politické většiny bylo složité, ožehavé a bolestné téma nejedním spisovatelem ztvárněno bez vlivu totalitární ideologie (či v přímé opozici s ní) již dříve, jak dokládají Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále (1974s, 1980e, 1982)2 a Svatby v domě (1984s, 1987e, 1991), Böhmerland 600 cc (1989e, 1996) od Michaela Konůpka či volná dilogie Pátým pádem napsaná Václavem Vokolkem už v sedmdesátých letech dvacátého století, ale vydaná až v roce 1996. Po roce 2000 se daná problematika stala dokonce velmi frekventovanou, snad až módní, a to především důsledkem zájmu autorů a hlavně autorek, již se s tématem seznamovali už pouze zprostředkovaně, prostřednictvím archivů, historických a publicistických prací. Tuto konjunkturální vlnu spoluvytvořily hlavně prozaické texty Hany Andronikove Zvuk slunečních hodin (2001), Anny Zonové Za trest a za odměnu (2004), Radky Denemarkové Peníze od Hitlera (2006), Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang (2006), Jaroslava Rudiše Grandhotel (2006), Ivety Naušové Jizvy (2007), Jakuby Katalpy Hořké moře (2008), Němci (2012) či Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch (2009), ale také básně Roberta Fajkuse, Radka Fridricha, Radka Malého nebo Adama Suchého. U Denemarkové a Tučkové nakonec snaha o neschematické a neobvyklé ztvárnění válečných a těsně poválečných událostí vyústila ve schémata nová, založená na takřka flagelantském „odhalování“ českých provinění a zločinů za současného upozaďování až přehlížení těch německých.
Pro Vladimíra Körnera ovšem představuje otázka česko-německého soužití, vzájemného vyhánění, likvidování, mstění, ale také spolupráce a obohacování obligatorní součást vlastní tvorby už od let šedesátých minulého věku. Proto když v próze Krev zmizelého (2005), která posloužila také jako základ televizního seriálu Stín zmizelého, je tematizováno vedle sovětsko-finského konfliktu ze zimy 1939, maďarských událostí v létě 1956 a občanské války v africkém Kongu z podzimu 1961 rovněž jaro 1945 a divoký odsun Němců, tak si čtenář může být jist, že nepůjde o výsledek takové či onaké ideologické poptávky, ale že se bude muset vyrovnat s další nikterak zjednodušenou reflexí projevů věčného násilí, neustálé, ukrutné a urputné snahy o ovládání a ponižování druhých. Časová spjatost líčených konfliktů s jednotlivými ročními obdobími zvýrazňuje Körnerovo přesvědčení, že jde o stejnou danost jako u střídání ročních dob. Dosud poslední autorova balada se odehrává během dvaceti dvou let jako sled nutně po sobě následujících tragédií. Jakási dějinná kauzalita stíhá jednotlivé postavy, vytrhává je z poklidného bytí a vrhá je vstříc nevysvětlitelně nutnému prokletí. V Krvi zmizelého je velmi silně přítomen motiv zatracení a ztracení.
Jak už jsem naznačil, ani po listopadu 1989 nenastaly pro Vladimíra Körnera zrovna bezstarostné a vstřícné časy, nicméně faktem je, že v roce 2006 se právě díky Krvi zmizelého (a s přihlédnutím k celoživotní tvorbě) dočkal Státní ceny za literaturu. Během první dekády nového století mu vyšly jedenáctisvazkové Sebrané spisy. Obsah poslední dosud vydané knihy z roku 2010 jasně signalizuje její titul Rozhovory 1964–2009.
Jelikož nejsem Vladimír Körner, mohu si dovolit závěr malinko optimistický. Náš autor už nemusí napsat, publikovat ani natočit nic, aby byl nezpochybnitelně počítán mezi české literární a filmové klasiky. Přesto lze doufat, že bychom se mohli od něj ještě něčeho nadít. Například Vzpomínek. Budou i veselé?
1 Srov. Lubomír Machala: Literární bludiště, Praha 2001, s. 108.
2 s = samizdatové vydání, e = exilové vydání