Antonín J. Liehm: Minulost v přítomnosti

Když se sjezd začal o řadu měsíců dřív připravo­vat, vypadalo to, že byse mohl stát jakýmsi stvrzením pro­cesu, který na kulturní frontě probíhal už řadu let. Neznám nikoho, kdo by si byl tehdy myslel, že ostrá konfrontace by byla na místě, spíš naopak. Věřilo se v možnost konsenzu a plynulého pokračování celého demokratizačního proce­su, jehož chtěli spisovatelé být strážci, ale nikoli autory ani politickými realizátory. Spíš než o co jiného šlo o to využít prestiže, kterou si tehdy v národě i ve světě získaly česká a slovenská kultura, opřít se o ni a jasně připomenout, že není cesty zpátky, ale jenom kupředu. A že každý pokus zvrátit vývoj, který charakterizoval šedesátáléta, by zna­menal katastrofu nejen pro českou a slovenskou kulturu, ale pro oba národy.

V sedmašedesátém se však situace změnila a vztahy mezi kulturou a politickou mocí se výrazně zostřily. Odvolat sjezd však už nebylo možné, i když pokusy tu byly. A tak jsme v červnu šli do vinohradského Národního domu bez pevnější představy, co se stane. Těsně předsjezdem vypukla na Blízkém východě tzv. „šestidenní válka“. V Literárních no­vinách jsme zařadili text, podepsaný několika českými spiso­vateli — někteří byli Židé, jiní ne — protestující protiso­větské a československé politice vůčiIzraeli. Věděli jsme, že ho cenzura nepustí, ale vědělijsme také, že ho okamžitě pošlou na sekretariát ÚV KSČ, kde si ho přečtou. Když se v předvečer sjezdu sešla, jakbylo zvykem, tzv. „stranická skupina“ (delegátisjezdu, členové KSČ), dostavila se i vysokánomenklatura a došlo ke krachu. Ani jedna strana si ne­bralaservítek před ústa, šlo o ten zabavený text ajeho politické důsledky, o sjezdu, kultuře, literatuře nepadlo slovo. A bylo jasné, žesjezd bude možná poslední příležitost, jak,říci veřejně a nahlas, co jsme měli na srdci. Kunderův uždří­ve napsaný a diskutovaný úvodníprojev byl posledním pokusem v ničem neslevit, ale nehnat věci k otevřenému kon­fliktu, v němž nebylo v tu chvíli naděje na vítězství. Hendrychova odpověď (celé zostřování situace probíhalov předchozích měsících pod silným sovětským tlakem, je­hož zdrojem byla vnitřní sovětská situace) tuto možnost odmítla, a když pak Pavel Kohout přečetl Solženicynův dopis sovětským spisovatelům a Hendrych práskl dveřmi se slovy „Teď jste prohráli všechno", bylo najednou vše jasné. Nejpaličatější projevy druhého dne se psaly nebo dopisovaly přes noc, možnost klidného vývoje zmizela, šlo už jen o to zády ke zdi vypálit poslední salvu.

Tolik k těm, kteří tvrdili tehdy, i k těm, kteří si dodnes myslí, že šlo o akci předem rozmyšlenou, připravenou, na­plánovanou. Pravdou je pravý opak. Roli rozbušky krize, k níž došlo v listopadu sedmašedesátého, sehrála teprve re­prese,jež po sjezdu následovala. Byli jsme velice nemnozí, kteří po sjezdu řekli, že „tohle není naše porážka". Jako nás bylo o rok dva dřívještě míň, kteří veřejně odpověděli na Novotného útoky proti Slovákům. Strašná spousta, až na­konec docela nepočítaně, nás začalo být až od března 1968. Historikové budou jednou muset začít rozlišovat mezi če­tami „šedesátníků“ a masou „osmašedesátníků“. Právě o tom je totiž historie, každá historie, narozdíl od politiky.

Připomínka spisovatelského sjezdu sem však patří ještě zjiného důvodu. Při jeho pětadvacátém výročí (prvním ku­latém po Listopadu) bylo v našem tiskua v médiích vůbec ticho po pěšině. O pět let později se mu, i některým jeho protagonistům, dostalo veřejného uznání. Což byl nepo­chybněpokrok, svědčící o tom, že dějiny u nás zasenestojí na místě, jako nestály v uplynulých padesáti letech. Pokrok ovšem relativní, jako vždycky. Tak jako v minulosti, i tento­krát si připomenutí a citovaní museli nejdřív novou pozor­nost zasloužit, projít kádrovým řízením. Zajímavější však je, jak jsme si ani po třiceti letech nevšimli, jakou roli tu hrála česká a slovenská kultura, jak se z ní rodilo všechno ostatní, jak se proti ní sešikovali všichni, kteří se jí vždycky děsili a zoufale se ji pokusili odsunout na okraj národního života, do role dobových tanečníků a lidem milovaných sla­víků. Z čehož je dnes znovupatrné, že dějiny se přece jen nepohybují tak rychle a jejich kotrmelce nejsou tak radikál­ní, jak by semohlo zdát.

Československé jaro začalo až na podzim 1967. Pospisova­telském sjezdu padaly hlavy, Literárkydostaly nucenou armádní správu, lidéje přestali kupovat, prodavači téměř plivali po těch,kteří se po nich přece ptali, náklad „Lžiliterárek",jak se jim začalo říkat, se propastně zřítil.Někdy v září či v říjnu jsem se u LumíraČivrného sešel s Josefem Smrkovským, kteréhojsem předtím neznal. Tenkrát jsem nejen poznaldobrého, poctivého člověka, ale také jsempo­chopil, jak vedení KSČ nenapravitelně ponížilovelkou část členů ÚV když je donutilo hlasovat prorepresálie proti spi­sovatelům, jejich novinám aorganizaci. A že se tito poníže­ní členovéÚV příště vzbouří. Nenapadlo mě všakještě, že zásluhou Slováků jich bude před Vánocemivětšina.

Setkání se Smrkovským dalo zároveňvzniknout otázce, kterou vzápětí rozšířilDubček a další, až ke Gorbačovovi: jak se, navzdoryStalinovi, Brežněvovi, Gottwaldovi, No­votnému, KGB, StBa co já vím, mohli dostat až do nejvyš­šíchgrémií KS slušní, poctiví lidé svelkou dávkou přiroze­né inteligence a svědomí,kteří pak mohli sehrát roli, kterou sehráli. Itohle je pro historiky, až jednou začnou o po­sledníchpadesáti či osmdesáti letech přemýšlet jakohistori­kové, a nikoli jako ideologové.

Po Vánocích trvalo chvíli, než sečeskoslovenská společ­nost odshora dolů, zprava doleva,probrala ze šoku, který byl nečekaný, přiznejme si,i pro ty, kteří ho tak či onak, vě­domě či nevědoměpřipravovali. Ducha z láhve vypustil podle mého ažVáclav Slavík (od něhož jsme to taky tak do­celanečekali), když se v Rudém právu s autoritoučlena ÚV KSČ veřejně zeptal,jak si to tedy vlastně představujeme a jestli si náhodounemyslíme, že se zase jednou vyměnil panák a všechnopůjde dál jako dřív. Duch byl z láhve venku auž se do ní zpátky nevešel. Krátce nato se doLiterárek (přejmenovaných na Literárnílisty, aby to šlo rychleji) vrátili ti, kteří znich byli před půlrokem vyobcováni, a na scéně setakřka přes noc objevily davy radikálních reformátorůči revolucionářů, kteří začali zoufale dohánět,co dosud zameškali. Mnozí z nich ve své náhléhorlivosti nadělali víc škody než užitku, ale tak to už vpodobných situacích bývá.

Jistéje, že Československé jaro nemělo program. Tak jako honeměla maďarská vzpoura z roku šestapadesátého,ani předtím polská, o Chruščovovi nemluvě. Tak jakoostatní, ani ono nestálo o návrat k předválečnýmpoměrům, a vů­bec nechtělo spoustu dalších věcí,podle toho jak kdo. Valilo se prostě jako příval, bralo, comu stálo v cestě, a na­konec za necelých osmměsíců dokázalo jedno: V lednu měl jeho ještěnesmělý pramen proti sobě celý státní apartajní aparát, policii, armádu. V srpnu užnebylo síly, která by se tomu přívalu mohlapostavit. Na rozdíl třeba od Polska, kde po letech Solidaritymohl později, a za příznivější situace, Jaruzelskýstále ještě počítat s armádou, policií,aparátem.

Program Jara 68 byl podle mého — a vidím to tak ipo le­tech — útěk dopředu. Naděje na to, že bysovětské vedení pochopilo nezbytnost hlubokýchreforem třeba jen jako la­boratorní experiment v malésatelitní zemi, zmizela velice rychle, stejně jako naděje napodporu ze strany sousedů. Bližších i vzdálenějších,včetně Jugoslávie. Poláci, v nichž Jaro 68 zažehlonový plamen vzpoury (jmenovitě mezi studenty) — kterýpak režim rychle uhasil a přidal novou vlnu antisemitismu —, námskepticky říkali: „S vámi Čechy je problém.Ve vašich dějinách, ve vaší historickézkušenosti, je díra, mezera. Chybí vám aspoňjedna ruská okupace. až se tahle mezera jednou "zaplní,budete normální." Pokud jde o Maďary,vyprávěl mi jednou v New Yorku režisér JánKadár: „Na začát­ku podzimu 1956 jsem byl vBudapešti a říkal jsem svým maďarskýmpřátelům: Dejte si pozor, tohle nedopadne dobře. - Smálise mi: Už ses taky nakazil, jsi opatrný, bojácnýjako Češi Co by se mohlo stát,všichni přece vidí, že chceme jen odstranit dědictvístalinismu. — V červnu 1968 přijeli tíž přáteléna festival do Karlových Varů: Dejte si pozor, říkalimi, tohle nedopadne dob­ře, poučte se z našízkušenosti. — Ale prosím vás, co by se mohlostát? Z vaší zkušenosti jsme se poučili, dělámevšechno, abychom ne­opakovali vaše chyby, každý přecevidí, ze chceme jen se zpožděním odstranit dědictvístalinismu..."

Filosofie toho útěku dopředu byla prostá:Podaří-li se dost rychle přeměnit KSČ v demokratickousocialistickou stranu a strany Národní fronty veskutečné politické partne­ry se skutečnýmičleny, budou SSSR a státy Varšavské smlou­vypostaveny před hotovou věc. Proti linii, kterou schválísjezd KSČ v září, nebudou moci zasáhnoutsilou, časem si zvyknou a třeba i pochopí, že je to jedinámožná cesta. Na­ivní? Možná, ale dodnes simyslím, že jiná naděje nebyla. Dubnový „Akčníprogram“ přišel pozdě, ve chvíli svého vy­hlášeníbyl dávno překonán vývojem. Dubček a jehospojen­ci neměli nikdy skutečnou většinu ve vedení KSČa museli manévrovat, tlak SSSR se stupňoval a závod sčasem se zdál jedinou možností. Ve chvíli, kdyto SSSR pochopil a roz­hodl se k intervenci, byl osud Jarazpečetěn. Nevěřím ani dnes, že otevřený odpor bybyl měl smysl. Jiná otázka je, zda „normalizace"musela probíhat tak, jak probíhala, jak ve svéprvní, tak ve svých dalších fázích.A především, zda čeští a slovenštínormalizační místodržitelé neudělali zvlastní píle a horlivosti víc, než se od nichčekalo, než se po nich chtělo. Taky taková českávlastnost, říkají někteří. Možná. Alez různých okupačních režimů víme, že toplatí nejen o Češích a Slovácích. Itímhle se budou jednou muset his­torikové zabývat,aniž pravděpodobně smíří moje čtení Jara azačátků normalizace třeba s Pithartovým.

Ale to jsem už pořádně předběhl. Chtěl jsem vlastně říci, že v tom přívalu, který se valil zemí a v němž se davy opozdilců zoufale snažily naskočit na loď unášenou proudem, vypadaly Literárky najednou jako hlas umírněný, ne-li opatrný. V měsících, kdy se noviny (od Rudého práva přes Lidovou demokracii po Studenta) předháněly v senzačních titulcích a odhaleních — což bylo jaksi zadarmo, protože svoboda tisku a vlastně médií byla naprostá, každý mohl tisknout či hlásat, co ho napadlo, nikdo nikomu nebránil, aby snad neupadl v podezření z konzervatismu či něčeho ještě horšího —, v těch měsících se Literárky se svým třistatisícovým nákladem jevily jako hlas spíše rozvážný, snažící se provést loď úskalími do klidnějších vod. (Při tom všem existoval pravidelný, na rychlejší a plánovitější postup naléhající politický komentář, který jsme psali s Václavem Klausem, Milanem Hüblem a Jaroslavem Šedivým pod společným pseudonymem Dalimil, jímž jsem pak dvacet let podepisoval své pravidelné komentáře v římských Listech).

V redakci se přitom dveře netrhly zahraničními návštěvníky nejrůznějšího kalibru, od mladého Churchilla po předsedu zahraničního výboru amerického senátu, poslance německého spolkového sněmu a tak. Všichni chtěli vědět: Co pro vás můžeme udělat? A my, s maďarským přízrakem před očima, odpovídali: Proboha, nic.

A přece. To bylo už v červenci, do redakce přišel mladý historik a přinesl glosu k výročí popravy Imre Nagye. Glosu nevinnou, připomínající prostě, že Nagy nedělal nic jiného než Dubček, že nebyl kontrarevolucionář a že je třeba ho vzpomenout jako takového. Ukázal jsem glosu v obtahu francouzskému historikovi a novináři Francoisi Fejtö. Nevím, nevím, řekl mi, z toho může být průšvih. Smál jsem se, jako se Ján Kadár smál svým maďarským přátelům v Karlových Varech: Jaký průšvih? Vždyť je to pravda, a je to už dávno, dnes to přece ví každý... O pár dní později jsem se dověděl, že doběla rozžhavený Jánoš Kádár, pohlavár maďarských komunistů, uvítal na letišti Alexandra Dubčeka, který přiletěl jednat o podpoře pro československé reformy, s výtiskem Literárek v ruce. To bylo jistě to poslední, co jsme chtěli. Fejtö měl pravdu, rozuměl lépe svým Maďarům. Jenže každá moudrost a opatrnost měla své meze. V červenci jsem se na jeho přání sešel u Semjona Bialera s tehdejším pražským dopisovatelem Izvěstijí. „V Moskvě je situace zlá,“ řekl. „Nemohli byste uveřejnit cosi, co bych mohl poslat a co by je uklidnilo?“ Chápal jsem, že chce pomoci — své sympatie k nám později odnesl —, že by to třeba mohlo být užitečné, ale nic nás nenapadlo, prostě to už nešlo. A zase jsme u té lodi unášené proudem. Vůle k rozumným reformám musí existovat na obou stranách, teprve pak je možný dialog.

 Nechci opakovat známou i neznámou historii těch osmi měsíců. Nelze však zapomenout, že osmašedesátý rok byl vůbec mimořádný. Shodou náhod jsem se v březnu ocitl v Japonsku, kde jsem v televizi komentoval demisi Antonína Novotného, o níž jsem se dověděl od nich. V květnu mě filmový vítr zavál do španělského Valladolidu. Jaro bylo horké i ve Francově Španělsku, studenti mě obléhali, stejně jako později obyčejní Španělé v hospodě v Pyrenejích, Československé jaro bylo jaksi i jejich nadějí. Ale i jejich 1. máj, na nějž se velice chystali a který jsem prožil v Madridu, skončil fiaskem. Kromě impozantní mobilizace policie — nic. Často jsem na ně v následujících letech myslel a některé jsem později znovu ve Španělsku potkal. Jak si to všechno bylo v tak mnohém podobné, a přece tak odlišné. A je dodnes.

Do Prahy jsem se vracel přes Paříž, na jejíchž ulicích se právě objevily první barikády. Policajtů víc než v Madridu, jenže tady to dvakrát nepomohlo, zase se tu valil příval, který, jako v Praze, sice věděl odkud, ale nikoli kam. Obědval jsem u přátel s Herbertem Marcusem, považovaným za duchovního otce té revoluce. „Zítra odjíždím,“ oznámil. „Tady se všichni zbláznili.“ Několik let poté jsme si dlouze povídali v kalifornské La Jolle o tom, jak filosofie, z níž se nakonec stane ideologie, má potíže s politikou, která se odehrává v jiné než virtuální skutečnosti. A jak to později dělá známé potíže historikům. Sem nepochybně patří, co napsal Milan Kundera v předmluvě k francouzskému vydání Škvoreckého Miráklu v roce 1978:

„...Pařížský květen 68 byl revoltou mladých. Iniciativa Československého jara byla v rukou dospělých, šlo o explozi porevoluční skepse. Proto také pařížský student hleděl na Prahu nedůvěřivě (nebo spíš lhostejně), zatímco student pražský se jenom usmíval pařížským iluzím, které považoval — ať už právem či neprávem — za diskreditované, směšné nebo nebezpečné. (Nad jedním paradoxem bychom se měli zamyslet: jediná realizace — byť velicekrátkodobá.—socialismu ve svobodě nebyla dílem revolučního nadšení, nýbrž skeptického vystřízlivění.) Pařížský květen byl radikální. Explozi Československého jara připravovala po dlouhá léta ,revolta umírněných'. Stejně jako Ivana Hrozná v Miráklu, ´nahrazovala špatné citáty z Marxe lepšími ', snažili se ostatní oslabit, zmírnit či nadlehčit tíži existujícího politického systému. Slovo ,tání', jehož se občas užívá jako charakteristiky tohoto procesu, je víc než příznačné: šlo o to rozpustit led, změkčit tvrdost. A když říkám umírnění, nemyslím určitou politickou koncepci, ale lidskou reakci, která má hluboké kořeny: každý radikalismus jako takový vzbuzoval alergii, protože byl v podvědomí většiny Čechů spjat s nejhoršími vzpomínkami.Pařížský květen napadal to, čemu se říká evropská kultura a její tradiční hodnoty. Československé jaro bylo vášnivou obhajobou evropské kulturní tradice v nejširším a nejtolerantnějším smyslu (obhajobou jak křesťanství, tak moderního umění, jež režim odmítal). Všichni jsme usilovali o právo na tuto tradici, ohrožovanou proti západním mesiášstvím ruského totalitarismu.Pařížský květen 68 byl revoltou levice. Tradiční kontury levice a pravice nebyly naopak během Československého jara zřejmé..."

Dva měsíce po Paříži — Chicago. V srpnu sovětská okupace Československa, na podzim zvolili Francouzi do té doby nejpravicovější parlament v poválečných dějinách, ale za rok prohrál de Gaulle referendum a odešel do penze. A tak dál. Začátkem sedmdesátých let jsme s Marcelem Ophülsem v New Yorku vymýšleli film o osmašedesátém roce mezi Prahou, Paříží a Chicagem. Jenže na něj nikdo nedal peníze.