Jiří Hoppe: Pražské jaro 1968 a Rumunsko

Americká a francouzská tajná služba vzápětí po okupaci Československa 21. srpna hlásila masivní pohyb sovětských a bulharských jednotek okolo rumunských hranic a podobné zprávy potvrzovali i českoslovenští turisté, vracející se z dovolené v Bulharsku a sovětské Moldávii. Rumuni a rumunští politici na to reagovali po svém: Celé Rumunsko je prý připraveno ve zbrani a z každého města, vesnice či továrny se stane pevnost, překročí-li cizí vojska státní hranici. Mezi 21. a 30. srpnem 1968 mohla být mezinárodní krize vzniklá okupací Československa ještě dále prohloubena okupací Rumunska, což přivádělo do úzkých především amerického presidenta Lyndona Johnsona a jeho ministra zahraničí Deana Ruska. Pokud se dá věřit sovětskému velvyslanci ve Washingtonu Dobryninovi, nejvyšší americká místa naléhala na Moskvu, aby „ve jménu lidstva“ nenapadla Rumunsko, „protože následky by mohly být nepředvídatelné“. Američané si díky celosvětovému veřejnému mínění prostě nemohli dovolit, aby Sovětský svaz vojensky obsadil další, byť východoevropskou zemi. Sovětský svaz se nakonec k osudnému kroku neodhodlal, hlavně proto, že v Rumunsku nebyla ohrožena ani zpochybněna „socialistická moc“. Krize okolo Rumunska skončila 31. srpna 1968, kdy Dobrynin po konzultacích s moskevským ústředím prohlásil, že „zprávy o invazi do Rumunska se nezakládaly na pravdě“. V Bílém domě si asi pořádně oddychli.

Jak ale k této mezinárodní krizi došlo? Proč se ze dvou druhdy vzorových satelitů stal strategický cíl sovětského generálního štábu?

Obě země k tomu dospěly úplně odlišnými cestami. Rumunsko už nejméně od roku 1964 (od tzv. dubnové deklarace) vyvíjelo značně nezávislou zahraniční politiku, která se na Východě orientovala hlavně na Čínu a Jugoslávii a na Západě především na Francii, ale i USA. Sovětský vliv na Rumunsko v 60. letech slábl, což se projevovalo hlavně v Radě vzájemné hospodářské pomoci a ve Varšavské smlouvě. Rumunsko již nadále odmítalo roli dodavatele levných surovin pro ekonomicky silnější státy sovětského bloku a ve vojenské oblasti nesouhlasilo s absolutní sovětskou dominancí. Šéf rumunské diplomacie Manescu dokonce v říjnu 1963 důvěrně sdělil svému americkému protějšku, že v případě ozbrojeného konfliktu mezi  Spojenými státy a Sovětským svazem zůstane Rumunsko neutrální, a v této souvislosti žádal, aby Američané neútočili na rumunské cíle v mylné představě, že Rumunsko bude spojencem SSSR. Tento nečekaný a jednostranný krok vlastně zcela negoval základní závazek vyplývající z podpisu Varšavské smlouvy! Na druhé straně však Rumunsko zůstávalo vzorovým „socialistickým“ státem, v němž Rumunská komunistická strana držela pevně mocenský monopol.     

V Československu se odehrál přesně opačný proces. Pražské jaro 1968 bylo vyvrcholením různorodých snah o více či méně radikální úpravu byrokratického systému sovětského typu. Tento systém, který nebral ohledy na národní specifika, plodil díky svým strukturálním defektům krizové symptomy. Jejich zdroje se nacházely především v ekonomice, jež principiálně nedokázala uspokojovat potřeby státu a obyvatelstva, a v sociální a politické oblasti, kde systém neuznával legitimitu osobních a skupinových, ale i národních zájmů. Od poloviny šedesátých let se ve všech těchto rozhodujících sférách mluvilo o nutnosti reformy a vznikala rozmanitá vrstva reformistů. Rozbuškou na cestě od debat o reformách k jejich uskutečňování  se  vedle neúspěchu tzv. Šikovy ekonomické reformy a nevyřešených rehabilitací stala slovenská národní otázka. Na jejím základě se v ÚV KSČ zformovala opozice složená ze slovenských členů ústředního výboru a z reformistů, která přivodila na začátku roku 1968 pád prezidenta Antonína Novotného. S Novotným se poroučela i jeho doba.

Záhy po nástupu Alexandra Dubčeka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ se ukázalo, že představy reformních komunistů o reformě jsou velmi různorodé a že na převzetí moci nejsou připraveni. V zásadě se mělo jednat o shora řízenou postupnou reformu komunistické strany, ale při zachování tzv. vedoucí úlohy KSČ, politického systému na základě plurality zájmů, ale nikoli politické plurality, ekonomiky s výhledem na zavedení „socialistického“ trhu a federalizace česko-slovenského státoprávního uspořádání. Významnou součástí reformy měla být rehabilitace bývalých politických vězňů a garance, že represivní orgány státu, především Státní bezpečnost, už nikdy nebudou nástrojem při řešení vnitropolitických problémů. Reformní proces měl trvat nejméně dva roky, ale počítalo se spíše s obdobím deseti let. Výsledkem reformy mělo být obnovení právních jistot a zavedení „socialistického“ právního státu, v němž měl svůj původní význam znovu nabýt princip dělby moci. V četných úvahách o jeho konečném modelu rezonovaly jak tradice První republiky, tak těsně poválečného období, ale také jistý druh nacionálního mesiášství, kdy Češi a Slováci měli vytvořit vzor pro východ a západ. Reforma se měla týkat pouze vnitrostátních poměrů, základní zahraničněpolitická orientace se neměla měnit vůbec. Představy o reformě byly vtěleny do oficiálního, otevřeně pojatého programu komunistické strany - Akčního programu KSČ -  v němž byly pojmenovány dosavadní chyby, „deformace socialismu“, a stanoveny nové „akční“ cíle strany.

Z těchto rozsáhlých plánů, které měly být z valné části uvedeny do života za pomoci legislativy, bylo v období od ledna do srpna 1968 uskutečněno jen velmi málo. Na všechno tehdy vlastně chyběl čas. Do invaze prošly tehdejším Národním shromážděním - parlamentem jen dvě zásadní právní normy: zákon č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci a tiskový zákon č. 84/1968 Sb., jímž se rušila cenzura. Další důležité zákony, např. zákon o právu sdružovacím a shromažďovacím nebo zákon o socialistickém podniku sice vznikly a Národní shromáždění o nich mělo začít jednat, ale po invazi přestaly být na pořadu dne.

Nejzávažnější důsledky pro celkový vývoj Pražského jara 1968 mělo zrušení cenzury de facto i de iure. Lze tvrdit, že zrušení cenzury bylo v období Pražského jara asi jedinou dokonanou systémovou změnou. KSČ v oblasti médií ztratila tzv. vedoucí úlohu a média sama se z dřívějšího mocenského nástroje režimu staly kritikem režimu. Podobně radikálně působila i tolerovaná svoboda spolčování a shromažďování, pro něž demokratizující se média vytvářely živnou půdu. České obyvatelstvo začalo usilovat o občanskou emancipaci; Slováci se soustředili na emancipaci národní. Za součást tohoto spontánního emancipačního procesu lze považovat obnovu české občanské společnosti. Dynamicky se obnovující česká občanská společnost brzy překonala cíle Akčního programu komunistů. Ve veřejném životě se relativně rychle etablovala opoziční politická seskupení, rozšířený prostor pro svou činnost využily církve, odbory a ani nižší složky KSČ nezůstaly imunní. Snahy české občanské společnosti o vlastní emancipaci se přiblížily až na práh revoluce, jejímž výsledkem měla být pluralitní demokracie a zárodky tržního hospodářství. Dubčekovo vedení se od května 1968 pokoušelo o revizi politické orientace s cílem utlumit a zastavit občanské aktivity a omezit tiskovou svobodu, ale k rozhodujícímu kroku v tomto směru se neodhodlalo.

Ostrost, dynamičnost i živelnost vývoje ve společnosti a ruku v ruce s ním jdoucí kritika v médiích vyprovokovala k zásahu Sovětský svaz, jehož nátlak byl nejpozději od března 1968 permanentním faktorem Pražského jara. Sovětské politbyro se stále více a více upevňovalo v názoru, že se na Dubčekovo vedení nemůže stoprocentně spolehnout, protože Praha ztrácela půdu pod nohama, dělala vlastní vnitřní politiku bez předběžného schválení Moskvou a dokonce výslovně nedbala jejích pokynů. To nakonec lídry v Kremlu přivedlo k přesvědčení, že československé události ohrožují výsledky druhé světové války, poválečné uspořádání Evropy a v konečném důsledku i bezpečnost vnějších hranic sovětského bloku. Po vyčerpání všech politických prostředků se nakonec sovětští představitelé rozhodli pro ozbrojenou intervenci.

Rumunsko se už od ledna 1968 stavělo k Pražskému jaru s velkými sympatiemi, ale i se zadostiučiněním. Vedení Rumunské komunistické strany v čele s Nicolae Ceausescem velmi dobře znalo postavení enfant terrible sovětského bloku i většinu nátlakových akcí ze strany „spojenců“. Československo se v krátké době dostalo do podobné, spíše však do ještě horší situace, neboť jeho strategická poloha i  ekonomický potenciál byl pro Sovětský svaz mnohem důležitější. Rumuni celkem logicky předpokládali, že československá zahraniční politika bude daleko nezávislejší a svébytnější než v předchozím období, což vytvoří předpoklady pro pevné, rumunsko-československé spojenectví a pro společnou zahraničněpolitickou ofenzívu. Již v polovině března se na československé ministerstvo zahraničí dostavil rumunský velvyslanec v Praze Obradovici, aby se přímo zeptal, zda dojde k základní změně zahraničněpolitické linie. Z ministerstva si odnášel zápornou odpověď s tím, že všechny podstatné procesy uvnitř komunistické strany i ve společnosti teprve začaly.

Postoj k Rumunsku se však nezměnil ani později. Dubčekovo vedení se velice obávalo toho, aby ke všem výtkám, kterými jej častovalo sovětské komunistické politbyro, nepřibyl také argument, že se Československo vydává „rumunskou cestou“. Walter Ulbricht, východoněmecký stranický šéf, již v březnu něco podobného vyslovil. Dubček tedy vytrvale odmítal Ceausescovy nabídky na osobní setkání a mlčky přecházel naléhavé Ceausescovy vzkazy, že československý vývoj do jisté míry koresponduje s rumunským, a proto Rumunsko nemůže zaujmout indiferentní postoj. Ceausescu se však tímto vyhýbavým postojem nenechal odradit. Naopak. Podle hlášení československých diplomatů si přednostně nechával předkládat veškeré nové zprávy z Československa a rumunské sdělovací prostředky dostaly pokyn k plné popularizaci československých reálií.         

Už od poloviny července 1968 se v hlášeních československých diplomatů pražskému ústředí začaly hromadně objevovat zprávy o obavách politiků různých zemí ze sovětské intervence do Československa. Ukazovalo se také, že s přibývajícími indiciemi možného násilného řešení prudce klesala ochota demokratického světa jakkoli se angažovat. Charakteristický byl v této souvislosti výrok západoněmeckého vicekancléře Willyho Brandta, že „nejlepší, co můžeme pro Československo udělat, je, že neuděláme nic“. V polovině července 1968 rovněž dospěl československo-sovětský konflikt k otevřené roztržce, když Dubčekovo vedení veřejně odmítlo „Dopis pěti komunistických a dělnických stran Ústřednímu výboru KSČ“, sepsaný na separátní schůzce ve Varšavě. Československo se ocitlo v dokonalé mezinárodní izolaci. Tehdy také konečně došlo k pozitivnímu posunu v poměru k Rumunsku. Záměr Dubčekova vedení byl zřejmý: chtělo do ostrého spojeneckého konfliktu zapojit přátelsky nakloněné Rumuny (ale i Jugoslávce), čímž by oslabilo stupňující se sovětský nátlak.

Hned 15. července 1968 nařídil československý ministr zahraničí Hájek velvyslanci v Bukurešti, aby rumunským politikům tlumočil poděkování za všechny projevy pochopení a sympatií, kterými byl rumunský tisk zaplaven. Vzápětí putoval do Bukurešti dopis předsednictva ÚV KSČ s pozváním pro Nicolae Ceausesca k návštěvě Československa, která se měla uskutečnit co nejdříve. Ceausescu přiletěl do Prahy 15. srpna, tedy několik dní před invazí. Oficiálním účelem jeho cesty byl podpis pod novou smlouvou o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Rumunskem a Československem, ve skutečnosti se však jednalo o demonstraci těsného, i když vnějšími okolnostmi vynuceného spojenectví mezi oběma státy. Pro většinu československých občanů znamenal Ceausescův (a týden předtím i Titův) příjezd do Prahy jednoznačnou podporu československé suverenity a nezávislosti a podle toho vypadalo přijetí rumunského hosta. Všude, kde se v oněch dnech objevil, propukali lidé v jásot a na Pražském hradě jej vítal početný dav, který několik minut bouřlivě skandoval: „Ať žije Rumunsko!“

Čtyři dny po Ceausescově odjezdu, v noci z 20. na 21. srpna 1968, Československo násilně obsadila vojska pěti států Varšavské smlouvy. Rumunské vedení okamžitě vydalo ostře odmítavé stanovisko a nikoho nenechalo na pochybách, že v případě útoku se Rumunsko bude bránit. V situaci, kdy se na území celé východní Evropy pohybovaly silně vyzbrojené vojenské jednotky a zdaleka nepanovala jistota, že míří jen do Československa,  k tomu bylo zapotřebí notné dávky odvahy. Ceausescovi osobně se tím otevírala cesta k posílení vlastní mocenské pozice nejen v tradičně protiruském Rumunsku, ale i v demokratickém světě, zvláště v USA a v západní Evropě. A tak zatímco se okupované Československo stalo opět jedním z nezajímavých sovětských satelitů, Rumunsko si svým pevným postojem získalo nemalou mezinárodní prestiž, kterou v srpnu 1969 svým příletem do Bukurešti umocnil nový prezident Spojených států Richard Nixon.

Jiří Hoppe

Narozen v roce 1968. Působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky a odborně se zaměřuje na Pražské jaro 1968. Nejnověji publikoval antologii Pražské jaro v médiích. Výběr z dobové publicistiky (Praha-Brno 2004).