Antonín J. Liehm: Tání a léta šedesátá

Chcete-li pochopit cizí dějiny, zkuste vyjít z dějin vlastních, říkal jsem jim. Neodpoví to zdaleka na všechno, každá historická paralela může být jen přibližná, ale pomůže porozumět. Například:

Roku 1715 zemřel Ludvík XIV., ten, co prohlásil L´état c´est moi. Tenkrát se neříkalo totalitní režim, lid prostě neměl žádná práva, nad myšlením vůbec a nad ideologií zvlášť vládla pevnou rukou katolická církev, úzké vrstvě patřilo skoro všechno.

Po smrti krále Slunce se začalo všechno měnit. Zoufalé a zruinované provincie se zachvěly, radostí, psal Saint-Simon, lid děkoval Bohu za možnost vydechnout, v niž se už neodvažoval doufat. V následujících letech se postupně hroutila celá hierarchie hodnot, totalitní režim sice trval, ale poslušnost státu a církvi byla hluboce narušena, dogmata přestávala být dogmaty. Mohl vyjít Montesquieu, objevil se Voltaire etc.

A jednoho dne se octl na trhu první svazeček Encyklopedie, dílo lidí jako byli Diderot /jehož nejslavnější díla směla vyjít ve Francii až po jeho smrti/, d´Alembert, Holbach a další. Královská cenzura sice bděla, ale nad celou věcí drželi ochrannou ruku i někteří představitelé režimu, třeba šéf cenzury hrabě de Malesherbes, králova milenka Mme de Pompadour a jiní. Když po letech šikanování a zákazů dospěla ke konci, měla nevídaný počet přes čtyři tisíce abonentů ze všech vrstev, včetně šlechty a nižšího kléru.

Vznikala a rychle se šířila libertinská literatura, přibývalo pamfletů, divadla byla stále smělejší, církevní autorita stále slabší, jistoty se víc a víc měnily v otázky. Obrovský antiautoritativní intelektuální výkon, kterému říkáme osvícenství, pomohl na svět požadavkům politickým, reprezentovaným především zesílivším třetím stavem. Ani představitelé intelektuálního proudu, kteří většinou patřili k vyšším vrstvám, ani jimi ovlivnění představitelé hnutí politického nebyli přitom v pravém slova smyslu revolucionáři. Usilovali, svým dílem, jeho vlivem či přímou akcí o reformu, v dobovém kontextu o jakési poangličtění existujícího systému.

V roce 1789 vyhráli, ve versailleské míčovně schválili novou ústavu a deklaraci lidských práv. A v tu chvíli přijely tanky, které se jmenovaly francouzská revoluce. Přední osvícenci byli dávno mrtví, hrabě de Malesherbes skončil pod gilotinou. Dál to znáte.

Tolik stručně jako pomůcka k pochopení jiné historie, o víc než dvěstě let pozdější a i jinak o tolik vzdálenější. V březnu 1953 zemřel Stalin, představitel novodobého totalitního státu, despota, s jehož jménem bylo spojeno vítězství nad fašismem a vzestup SSSR k postavení druhé světové velmoci. Stejně jako kdysi ve Francii, i tentokrát v centru i v provinciích vydechli, když už skoro přestali doufat. A nic už nebylo jako předtím.

Období, které bezprostředně následovalo, se říkalo tání. V kultuře, ale i v politice či hospodářství. Toto první období po despotově smrti změnilo mnoho věcí, ovšem shora, skoro by se řeklo dekretem. Jmenovitě po roce 1956, po polské a maďarské explozi, kdy vývoj uvnitř politické struktury v celém impériu umožnil, nejen v oblasti kultury, mnohé, co se ještě včera zdálo nemyslitelné.

V literatuře, divadle, filmu, se na místě státu a společnosti začal objevovat člověk, historie se přestávala opisovat z usnesení, o vládnoucí ideologii mohli filosofové diskutovat veřejně i na universitách, i když jenom v jejím rámci, jako kdysi třeba deisté ve Francii. I pouhé tání se však zdálo nebezpečné, a tak byl koncem padesátých let podniknut pokus o jeho zmrazení.

Jenže pokus nevyšel. Společnost stačila objevit, že totalitní model, podobný velkému kompaktnímu bochníku sýra, se spíš podobá bochníku gruyère a začala vstupovat do jeho děr. O osudu postalinského tání v celém impériu nebylo ještě jasno a i tvář studené války se měnila každým dnem. Jako tak často, skoro bych řekl obvykle, vyrazili intelektuálové, umělci a za nimi postupně široká kulturní fronta, aby prozkoumali terén, zjistili pevnost zdí či mříží za pootevřenými okny. Tentokrát však už ne se souhlasem vrchnosti, ale každý na vlastní odpovědnost a na vlastní riziko.

Deset let trval nejrůznějšími prostředky a z různých míst a pozic bojovaný zápas, z něhož nakonec, podobně jako o dvě století předtím ve Francii, vyšla poražena církev, to jest ideologie, její dogamata a jejich strážci. Ve vznikajícím vakuu došlo k explozi za ne dvě, ale přinejmenším tři desetiletí nahromaděné tvůrčí energie, která za krátkou dobu přinesla žeň v tak mnohém bohatší než předchozí i následující půl století. Svět tehdy a ještě dlouho potom nevěřil vlastním očím a uším. To byl ten velký moment v dějinách evropské kultury, o němž mluví Kundera.

Objevili se vynikající spisovatelé, o nichž donedávna nikdo neslyšel, filmaři, jejichž filmy pronikly do celého světa, malá i velká divadla jejichž jméno putovalo daleko za hráz jazyka, skladatelé, myslitelé. Každý po svém otevíral víc a víc okna, dveře, lomcoval mříží za nimi a mezinárodní ohlas jejich činnosti a díla je aspoň částečně a dočasně chránil před stále slábnoucí, ale často tím bezohlednější mocí. Tím slabší a tím bezohlednější, že se už nemohla spolehnout na nejednu ze svých opor, na vlastní nomenklaturu ani na alespoň tichý souhlas těch, jimž vládla. Zásluhou miliónu čtenářů týdeníku českých spisovatelů vycházejícího v nákladu 130.000 výtisků a zajišťujícího i ekonomickou nezávislost spisovatelské organizace k němuž se postupně přidávaly další, vznikaly v přísně vertikálně strukturované společnosti horizontální názorové, myšlenkové, politické vazby a spojenectví, donedávna zcela nepředstavitelné. Neodolaly ani hradby rozhlasu a televize, které se nakonec staly masovými šiřiteli toho, co ještě nedávno vznikalo jen v intelektuálních a uměleckých laboratořích i československému rozhlasu a televizi se v těch letech dostalo řady mezinárodních uznání a ocenění.

Samozřejmě, ne všechno co v té době v české a slovenské kultuře vzniklo a mělo v dobovém kontextu mimořádný význam, obstálo /podobně jako žeň let francouzského osvícenství/ v prověrce časem, který ne trh, jak se domnívá český prezident Václav Klaus/ je nejnemilosrdnějším soudcem hodnoty a životnosti uměleckého díla. Je však až k nevíře, kolik z kulturní žně československých šedesátých let čas prověřil a odevzdal dalším generacím, často bez připomínek.

Malí i velcí tvůrci těchto hodnot i ti, kteří se pokusili dát jim v devíti měsících Československého jara 1968 aspoň částečně politický obsah, nebyli přitom revolucionáři. Podobně jako kdysi francouzští osvícenci neusilovali o svržení režimu, ale o jeho reformu, o otevření oken, dveří, o vylomení mříží, jež bránily dalšímu vývoji. Ve chvíli, kdy tento zápas vyhráli, kdy už – na rozdíl třeba od Polska – neexistovala národní armáda či policie, která by to mohla změnit násilím, přijely sovětské tanky. Dál to znáte.

Vzdálená paralela s francouzským osvícenstvím tady však nekončí. Už v roce 1790 je Edmund Burke označil za kořen všeho zla. Za ním Herder otevřel cestu nacionalismu. Období po francouzské revoluci si z osvícenství bralo jen co se občas hodilo a teprve v roce 1830 mohl být vydán největší román o období restaurace, Standhalův Le Rouge et le Noir. Přijde čas, kdy se bude číst i jako klíčové dílo o době, které se říká postkomunismus.

Československým šedesátým letům a kultuře toho období se totiž nevedlo lépe. Po dvaceti letech t.zv. normalizace rodící se demokracie pokračovala v jejich vytěsňování z národní paměti. Tak jako se „naivnosti osvícenství“ připisovala a leckde dosud připisuje vina za katastrofy následujících staletí, je pro mnohé dnes „naivnost let šedesátých“ odpovědná nejen za všechno, co bezprostředně následovalo, ale možná i za kulturní a myšlenkové vakuum současnosti. Česká spisovatelka a historička Alena Wagnerová mluví o „zmizení kulturních elit jako politické síly“.

My si ovšem pamatujeme, že i ve Francii odvedla první průmyslová revoluce pozornost jiným směrem a kulturní elity se jako politická síla znovu objevily až v době odloučení církve od státu a zejména Drafusovy aféry. Říkám proto s Foucaultem, že česká a slovenská kultura let šedesátých nepatří žádné elitě, žádné civilizaci, nýbrž těm, kteří jsou a budou v jejich duchu a ve vztahu k dnešku a k zítřku nositeli úsilí o intelektuální emancipaci.