Philip Guston: Dopis

Rossi,

takže to, co se nyní odehrává, je opravdu hořká komedie – „malba“, která je jako „skutečný“ život – jak je prožíván z hodiny na hodinu, ze dne na den, to nemůže být obraz! Vyloučeno! Pocity se mění – posunují se – jde o fantazii, kterou vytváří mysl – pokus ji fixovat; podobá se to přijímání jakéhosi dogmatu – dogmatu víry. Ale nikoli ustrnutí – podržuje si to učenlivost… Člověk neumí nic krotit do poslušné učenlivosti, stavět se v tomto smyslu do role pána – stávat se krotitelem? – to by bylo divadýlko, cirkus. Šálení zraku.

Někdy se rozprostřu přes celé plátno, přes ten obdélník akce, a zkouším to fixovat – dodat pomíjivé „rovnováze & nerovnováze“ tvar, na který se mohu zahledět – „žít s ní“ – a jde to právě díky její nestabilitě a vrtkavosti. Snažil jsem se o to tento týden. A právě naopak – tento týden jsem vytvořil obrovskou, strmě se tyčící skálu – s plošinami, římsami, na které mohly spočinout moje tvary – a rozehrát tam svoje dramata. Divadlo – možná? JEVIŠTĚ?

To chvíli potrvá – tahle serie. Samozřejmě, že potřebovaly ty plošiny – schody, aby na nich mohly hrát. Ale potom se i ta skála sama stala vratkou, vachrlatou – nechtěla zůstat nehybnou – i ona se podílí na proměnlivé nestabilitě všeho. A tak když chci a potřebuji vytvořit něco stabilního – přímo tam – něco jako Pyramidu – všechno se začne třást a celá ta věc – ta skála a ty tvary se začnou rojit – rozbíhat se najednou do všech stran – jako by neexistovala možnost jakéhokoli řádu, o němž bychom věděli nebo který bychom už někdy viděli. Jsme snad tak slabí, že k něčemu takovému chováme hlubokou nedůvěru?
Pokud se tedy věci stále pohybují a tak rychle proměňují, je pošetilé je zadržovat – fixovat … Avšak zkoušet se to musí – a znovu a znovu. Proč?

Pokud uvažuji o těch formách tak, že jsou umístěny na povrchu, na rovné ploše – pokud se poddám omezením roviny, jejím restrikcím, a přijmu její řád, UPOSLECHNU, a následuji ho k fixaci, mohu nakonec nevyhnutelně najít jen „nic“ – prázdnotu, jež se myslím podobá plochosti víry. ČISTOTĚ. To je ovšem fantazie, které nemohu věřit, protože na mě pak padne únava a začnu sám sebe nudit. – upamatovávat se – vzpomínat na to, co jsem si myslel nebo cítil včera – připomínat si pravidla, současná i dřívější… A v té chvíli se všechno rozkymácí a zhroutí! Z představy se stává „obraz“ – znak – ikona – a i když to může být „signifikantní“ a hluboce procítěné „nic“ (NEBO MYŠLENKA), brzy se omrzí. A když se přikloním k opačnému extrému, odolám přijetí ploché roviny malby – a půjdu takříkajíc perverzně proti pravidlům, z mého obrazu se stává skulpturní hrouda – hmotná „věc“ v prostoru – když jsem tedy příliš rezolutní – pevný ve svém odporu k ploše – ta představa rovněž brzy začne nudit a stává se i z ní jen fantazie, příliš  závislá na iluzích. A ta „hrouda-věc“ pak jako nestrávené sousto uvízne ve střevech. V obou případech se ocitáme ve starém známém voskovém panoptiku.

Co se tedy dá dělat – kterým směrem se vydat? Zbývá jen to nejobávanější. Vytvořit něco živoucího – opravdu živého – a vidět to! Nemožné! Vyrobit Golema – v tom je určitě cosi zlovolného, ale stvořit živoucí „věc“? To je mnohem větší zlo (a také „nikoli nezbytné“.)
Co tedy zbývá? Oddat se neznámu tvoření, jež je jen odrazem plynutí času – ale ostře viditelnému – tak uzpůsobenému – v průběhu tohoto aktu tvořen… A pak přejdete do dalšího tvoření, jako by k podivným novým hodinám, deformujícím Čas tak, až se z něj stává nový, strach nahánějící prostor, země, kde není žádná skála ani žádné „nic“. A co tam tedy je? Pouze další tvoření vedoucí k dalšímu tvoření. Celý život jen tvorba?

Nervy. Nervozita tvůrce – člověk nemá o mnoho víc; a i to nevelké „víc“ bývá zatuchlé – jako staré uschlé chaluhy lnoucí ke břehu.

Rada sobě samému –
Nestanovuj zákony.
Nevytvářej si návyky.
Není ti dána cesta –
Není ti dán styl –
Nakonec nemáš nic než jakési záhadné „puzení“: využít tu věc – hmotu.

Buddhisté píší:

„Když kráčíš, kráčej – když sedíš, seď; ale musíš vědět, že kráčíš – musíš vědět, že sedíš.“
Ovšem já nejsem buddhista. I to je mi odepřeno. Můj duch potřebuje hmotu – medium – jež odolává pokojné, vyvážené odhodlanosti forem a prostorů. Potřebuji medium, jehož prostřednictvím se mohu ukázat – sám sobě – konkrétně – hmatatelně – projevit, čím jsem – v jakém stavu jsem. Na rozdíl od mnichů není moje já či moje mysl mým mediem – neumím se vmeditovat sám do sebe. Nevím. Cesta buddhisty je možná konečný stav, jehož jsem já nedosáhl. Nejsem si jist, je-li to pravda. Pochybuji o tom. Přesto – není možné, že je pro vlastní já zbytečné předvádět se samo sobě a ve chvíli, kdy se to děje, si zároveň si uvědomovat, že přesně to se děje, a to takovým způsobem, že tomu není možné zabránit? Tělesně. Fyzicky. Není právě to údělem umělce? To je otázka, na kterou věru není snadné odpovědět.

Z angličtiny přeložil Miroslav Jindra