Michel Houellebecq: Renesance

17–23

Ten způsob, kterým Patrick Hallali přesvědčoval dívky
Aby zašly k nám do bytu
Bylo nám sedmnáct osmnáct let
Když na ně vzpomenu, vidím jejich lesknoucí se oči.

A teď když bych měl oslovit nějakou jinou bytost nějakou jinou lidskou bytost
Je to práce a trápení
(V nejsilnějším smyslu, který ta slova mívala v staré literatuře).

Samota světla
V úžlabí hory
Zatímco mráz přituhuje
A skližuje víčka

Bude tomu tak
Až po den naší smrti?
Zestárlé tělo netouží přece o nic méně
Uprostřed noci

Za noci osamělé tělo
Hladovějící po něze,
Tělo téměř rozdrcené cítí, že v něm zas ožívá drásavá mladost.

Bez ohledu na fyzickou znavenost,
Na včerejší pochod
Na „labužnický“ oběd
Na litry piva

Tělo nabízené, hladovějící po laskání a po úsměvech,
Stále se zachvívá v jitřním světle
V zázračném, věčném světle jitra
Nad horami.

Vzduch trochu ostřejší a vůně tymiánu:
Ty hory vybízejí ke štěstí
Pohled spočine, potom se nese dál:
Snažím se zahnat strach.

Vím, že všechno špatné pochází z „já“,
Ale já pochází zevnitř
Pod klenbou čirého vzduchu je radost,
Ale pod kůží je strach.

Uprostřed té krajiny
Hor středně vysokých
Zvolna si zase dodávám odvahy,
Dospívám k otevření srdce
Mé ruce už nejsou spoutané,
Cítím se připraven ke štěstí.

Jasně modré nebe polehounku
Přechází v temnou modř
A tvoje oči jsou pořád zelené,
Tvoje oči jsou zrcadlem světa.

Říkám to znova, některé chvíle jsou dokonalé. Není to jenom tím, že zmizí všechna hrubost světa; nejen tichým srozuměním v tak prostých úkonech lásky, poklízení a dětského koupání. Je to i vědomím, že srozumění by mohlo trvat; že nic vážně nestojí v cestě tomu, aby trvalo. Je to vědomím, že se narodil nový organismus, ladných a vymezených pohybů; nový organismus, ve kterém můžeme už teď žít.

Vrací se noc, odchod slunce
Nad obligátními piniemi
A tvoje oči jsou pořád stejné,
Den je ustálený a plný.