Albert Camus: Řeč k přijetí Nobelovy ceny za literaturu

Sire, Madam, Královské Výsosti, Dámy a Pánové,

Vyznamenání, kterým se mě vaše svobodná Akademie rozhodla poctít, přijímám s vděkem o to hlubším, že si uvědomuji, do jaké míry toto ocenění přesahuje mé osobní zásluhy. Každý člověk, tím spíše umělec touží po uznání. I já po něm toužím. Nemohl jsem však naslouchat zprávě o vašem rozhodnutí a zároveň neporovnat jeho možný ohlas s tím, co jsem doopravdy jako člověk.

Jak by muže, ještě docela mladého, bohatého jen svými pochybnostmi a svým dílem stále ve vývinu, přivyklého osamělému životu v psaní a přátelskému ústraní, nepostihl přímo panický záchvat, když mu sdělí rozhodnutí, kterým se odkázán sám na sebe ocitne znenadání vržen do surového světla? S jakým srdcem může asi přijímat takové pocty v době, kdy je v Evropě tolik spisovatelů, a mezi těmi největšími, kteří jsou umlčováni, ve chvíli, kdy se jeho rodná země plahočí z jednoho neštěstí do druhého?

Takový byl zmatek a vnitřní nepokoj, který jsem v tom okamžiku prožíval. Abych nabyl znovu klidu, musel jsem se, abych tak řekl, srovnat s tímto pro mě příliš štědrým osudem. A protože jsem mu svými zásluhami nesahal ani na paty, na pomoc mi mohla přijít jediná síla, která mě v životě držela a drží dodnes i přes ta největší protivenství: myšlenka, kterou mám o svém umění a roli spisovatele. Dovolte mi jen, abych vám jako projev vděku a přátelství co možná nejjednodušeji nastínil, v čem ona myšlenka spočívá.

Osobně bez svého umění žít nedokážu. Nikdy jsem ho však nekladl nadevše. Potřebuji ho naopak z toho důvodu, že od nikoho nevzdaluje a umožňuje mi žít, takový jaký jsem, na stejné úrovni s ostatními. Umění není podle mě nějaká samotářská kratochvíle. Je to způsob, jak se prostřednictvím výhradního ztvárnění našich společných bolestí a radostí dotknout co největšího počtu lidí. Proto umělce nutí, aby se nevzdaloval – naopak ho podřizuje těm nejskromnějším a nejobecnějším pravdám. Stává se často, že ten, kdo si zvolil úděl umělce, protože se cítil odlišný, rychle zjistí, že své umění i svoji odlišnost nebude moci živit jinak, než že uzná svoji příbuznost s ostatními. Umělec se utváří ve věčném přecházení mezi sebou a ostatními, na půli cesty mezi krásou, bez které se neobejde, a společností, z které se nedokáže vytrhnout. Skuteční umělci proto nepohrdají ničím, místo k soudům se naopak nutí k pochopení. A mají-li se na tomto světě opravdu za něco postavit, pak by to měla být společnost, jak to skvěle řekl Nietzsche, v které nebude již vládnout soudce, ale tvůrce pracující rukama nebo hlavou.

Role spisovatele tím pádem nemůže utíkat od těch nejtěžších úloh. Spisovatel by dnes ze zásady neměl sloužit těm, kteří tvoří historii: jelikož sám slouží těm, kteří ji musejí snášet. V opačném případě se ocitá sám a ztrácí i své umění. Žádné tyranské vojsko, byť by čítalo milióny, ho z takové samoty nevytrhne a už vůbec ne, když se také vydá jeho krokem. Zato mlčení neznámého vězně, ponechaného všem ponížením někde na konci světa, dokáže spisovatele z jeho dobrovolného exilu vytlačit, tedy v případě, že se mu uprostřed všech výsad svobody, kterých se mu dostává, podaří nezapomenout na toto mlčení a předávat ho prostřednictvím umění dál.

Nikdo z nás není dosti velký na takové poslání. Ale ve všech životních podmínkách může spisovatel, žijící v zapomnění nebo chvilkové slávě, ležící v okovech tyrana nebo na okamžik disponující svobodným slovem, znovu nalézt pocit živoucího společenství, který ho ospravedlní, za podmínky však, že přijme oba úkoly, v kterých spočívá velikost jeho řemesla: službu pravdě a svobodě. Vzhledem k tomu, že jeho posláním je sjednotit co možná největší počet lidí, nemůže se samozřejmě spokojit se lží a porobou, které tam, kde vládnou, rozmnožují samotu. Ať už jsou naše osobní nedostatky jakékoliv, ušlechtilost našeho řemesla zůstane zakořeněna ve dvou závazcích, o které bude vždy těžké bojovat: odmítání lži o tom, co víme, a vzdorování útlaku.

Během více jak dvaceti let šílené historie, když jsem se, ztracený a bez pomoci jako všichni muži mého věku, ocitl v bouři těch dob, podrželo mě právě to: onen tajemný pocit, že psát je v tom čase čest, protože takový akt zavazuje a nezavazuje pouze ke psaní. Zavazoval mě především k tomu, abych podle toho, co jsem byl a kolik jsem měl sil, nesl spolu s těmi, kteří prožívali stejný příběh, naše společné neštěstí i naději. Tito muži se narodili na začátku první světové války, dospěli v okamžiku, kdy se rozmohla jak hitlerovská moc, tak první revoluční procesy, svoji výchovu si doplňovali, když se museli postavit válce ve Španělsku, druhé světové válce, světu koncentráků, Evropě s mučírnami a věznicemi -  ti samí muži dnes staví své syny i svá díla do světa ohroženého nukleárním zničením. Myslím, že nikdo po nich nemůže chtít, aby zůstali optimisté. Jsem dokonce toho názoru, že musíme chápat, ale zároveň nepřestávat zápasit s omylem těch, kteří se smířili s beznadějí, ba co víc, vyžádali si právo na své vlastní zneuctění a vrhli se do nejrůznějších proudů moderního nihilismu. Přesto však většina z nás, v mé zemi a v Evropě, tento nihilismus odmítla a začala se rozhlížet po své vlastní legitimitě.  Museli jsme si vytvořit umění žít v době katastrof, abychom se mohli narodit znovu a bojovat pak s tváří odkrytou proti instinktu smrti, jehož dílo je v naší historii tak patrné.

Je pravděpodobné, že každá generace bude pociťovat poslání předělat svět. Ta moje ale ví, že ho nepředělá. Jejím úkolem je možná něco ještě většího, a sice zabránit, aby se svět zničil úplně. Tato generace zdědila historii prohnilou, v které se mísí rozvrácené revoluce, technika na pokraji šílenství, mrtví bozi a vysílené ideologie, v kterých ledajaká moc může zničit cokoli, ale přesvědčit nedokáže o ničem, kde se inteligence snížila do té míry, že se stala služkou nenávisti a útlaku, této generaci nezbývalo nic jiného, než pomocí svých negací, v sobě a kolem sebe obnovit trochu z toho, co vytváří důstojnost života i smrti. Tváří v tvář světu ohroženého rozpadem, kterému hrozí, že na něm naši velcí inkvizitoři navěky zavedou svá království smrti, ví tato generace velice dobře, že by měla v jakémsi bláznivém závodě o čas obnovit mezi národy takový mír, který by nebyl mírem poddanství, znovu usmířit kulturu s prací a spolu se všemi lidmi opět začít stavět archu úmluvy. Není vůbec jisté, že se jí tak obrovský úkol může podařit, jistá je ale skutečnost, že po celém světě již dokázala vzít za svou tuto dvojí sázku pravdy a svobody, za které dokáže bez nenávisti položit i život. To ona si zaslouží pozdrav a podporu všude, kde se vyskytuje, a především tam, kde přináší oběti. A právě na ni bych chtěl, přesvědčen o vašem nejhlubším souhlasu, přenést pocty, kterých se mi od vás právě dostalo.

Popsal jsem sice vznešenost spisovatelského řemesla, ale samotnému spisovateli tak zároveň vytyčuji jeho skutečné místo, o své tituly se pořád přeci jen dělí se svými druhy v boji – zůstává zranitelný ale umíněný, zaujatý, ale horlivý pro spravedlnost, budující své dílo beze studu ani pýchy před očima všech, rozpolcený neustále mezi bolestí a krásou, odkázaný konečně k tomu, aby ze své dvojího bytí vynášel na světlo své výtvory, které tvrdohlavě staví do ničícího proudu historie. Kdo by od něj po tom všem ještě očekával nějaká celková řešení a morální poučky? Pravda je záhadná, prchavá, musí se stále dobývat. Svoboda je nebezpečná, nesnadná stejně jako povznášející. Musíme kráčet k těmto dvěma cílům s velkou námahou, odhodláním, ale i jistotou, že na tak dlouhé cestě musíme narazit především na naše vlastní slabosti. Který spisovatel by se za takových podmínek odvážil v dobrém svědomí kázat morálku? Co se mě týče, musím znovu zopakovat, že nic takového nedokážu. Nikdy jsem se nedokázal vzdát světla, potěšení z bytí, životní svobody, v které jsem vyrůstal. I když tento stesk vysvětluje také mnoho mých omylů a chyb, umožnil mi bezpochyby lépe pochopit mé řemeslo a stále mi pomáhá, abych se poslepu postavil po bok všech těch mlčících, kteří v tomto světě snášejí ten svůj život jen díky vzpomínkám nebo návratům krátkých, ale svobodných okamžiků štěstí.

Znovu se tedy ocitám tváří v tvář tomu, co jsem doopravdy, svým omezením, dluhům, i své chabé víře, a cítím se najednou svobodněji, abych mohl na závěr poukázat na šíři a velkorysost vyznamenání, kterého se mi od vás dostalo, svobodněji také, abych vám řekl, že si ji dovoluji přijmout jako poctu všem, s kterými se dělím o tentýž boj, kterým se ale za něj nedostává žádných výsad, mnohem spíš útrap a pronásledování. Teď už mi zůstává jen vám za něj z celého srdce poděkovat a veřejně před vámi obnovit jako osobní projev vděčnosti onen starý a neměnný slib věrnosti tak, jak ho každý pravdivý umělec obnovuje pro sebe a v tichosti.

Další projevy při převzetí Nobelovy ceny

Herta Müller                      FSP 2010 | Nobelova cena 2009

Gao Xingjian                      FSP 2010 | Nobelova cena 2000

Nadine Gordimer              FSP 2004 | Nobelova cena 1991

Harold Pinter                     FSP 1999 | Nobelova cena 2005