Camus nadále v pozornosti světových médií

Padesát let po své smrti je o autorovi Cizince slyšet všude. Je čten po celém světě a lidé od Michela Onfraye po Nicolase Sarkozyho ho označují za morální svědomí 21. století.

Na Dukeově univerzitě v Severní Karolíně nedávno položil mladý profesor ze Sorbonny svým studentům schematickou otázku: kdo je největší spisovatel francouzské literatury 20. století? Očekával Prousta nebo Célina, popřípadě Claudela nebo Sartra. Odpověď byla jednomyslná: Camus. Camus? Ten filosof pro maturitní ročník ve stylu Třetí republiky s morálkou Červeného kříže? Profesor to nedokázal pochopit.

Ale po návratu do Francie zjišťuje, že Nicolas Sarkozy organizuje večírek k poctě Alberta Camuse a vychvaluje jeho „nekonformní přístup k elitám“. „Díky němu pociťuji vždy, když jedu do Alžírska smutek, že jsem se nenarodil v severní Africe“, prohlásil francouzský prezident v podivně lyrickém výstupu. Plánuje totiž projekt Středozemní Unie.

Nesnaží se také napodobit svého nového přítele George W. Bushe, který tvrdil, že čte Cizince na svém texaském ranči? Člověk zodpovědný za válku v Iráku nalezl v románu, jejímž hlavním hrdinou je Arab, „zajímavou a rychlou četbu“. Ale taktéž Michel Onfray se odvolává na Člověka revoltujícího ve svém La Pensée de midi a alžírský romanopisec Yasmina Khadra jej cituje v Ce que le jour doit à la nuit. Alain Finkielkraut zasvětil kapitolu svého románu Prvnímu Člověku, zatímco André Comte-Sponville shledává Mýtus o Sisyfovi zásadnějším než Kritiku čistého rozumu.

O Camusově popularitě se nikdy nedalo pochybovat. V roce 1999 se Cizinec nalézal na vrcholu nejlepší padesátky vybrané 6 tisíci čtenáři. A hlavně je tento krátký román se svými 6,7 miliony exemplářů nejprodávanější kniha ve Francii. Vede si lépe než Malý princ Antoineho de Saint-Exupéryho nebo jakýkoliv Marc Levy.

„Vždy si uchovával věrné čtenářstvo, hlavně mezi středoškolskými profesory“, říká univerzitní profesor Jeanyves Guérin, který nedávno připravil Slovník Alberta Camuse. Navíc je to spisovatel přijatelný jak pro klasik tak pro moderní čtenáře. Jistě, spisovatel, kterého obdivuje i Barthes nebo Robbe-Grillet; ale jak si stojí jako myslitel?

Není příliš „konceptuálně kompetentní“, jak říkal Ricoeur vzhledem k Mounierovi. Je krátký jak na Hegela, tak na Heideggera a možná i na Nietzscheho. Ale bezpochyby pokládá svým způsobem filozofické otázky, jak zpozoroval Jean-François Mattéi. Je na úbočí literatury a filosofie; to je proč byl zatracen Derridou, Foucaultem nebo Deleuzem, přestože ho Ricoeur nebo Bataille přijali příznivě.“

Nová uchopitelnost Camusova díla pochází právě z toho. Kdo by věřil, že 20 let po pádu Zdi, kterou nepoznal, bude Camus představovat myšlenkový vzor ve světě, který se naučil bát se ředitelů vědomí? Dnes vnímáme jeho Úvahy nad terorismem pod hrozbou Al-Kájdy, v souvislosti s tragédiemi ve France Télécom se ptáme, zda není sebevražda jediným opravdu závažným filosofickým problémem a Mor čteme jako breviář v časech chřipkové epidemie.

Jistě se jedná o slávu světovou. Od Španělska po Japonsko je jedním z nejstudovanějších francouzských autorů. Jeho divadelní hry si vzali ke zpracování ti největší: Strehler, Wajda, Bergman, Francouzi však zůstával opomenut.

Tři roky po posmrtném vydání Prvního člověka v roce 1994 byl tento román k dispozici v třiceti šesti jazycích. „Vše, co napsal ještě v Alžírsku, bylo znovu čteno a přijato“, říká Guérin. Stal se tak kultovním autorem ve své rodné zemi, přestože nebyl pro nezávislost; na rozdíl od Sartra alespoň nebyl nadháněč FLN (Front de la Libération National – alžírská organizace požadující nezávislost na Francii, pozn. překladatele).

V době, kdy se autorova tvorba stala předmětem diskuse, byl publikován v zemích jako je Ukrajina i tak střídmý text jako Úvahy nad trestem smrti. Jeho myšlenka jedné země pro dva národy, původně formulované pro Alžírsko, našla konkrétní odezvu v Kosovu, které se po několik století dělilo mezi Srby a Albánce.

Odměřená revolta

Camus také není jen tak někdo ve východní Evropě. Jeho texty zde obíhaly v samizdatu již od Pražského jara. Češi, Poláci i ruští disidenti se s námi bavili o Camusovi, vypráví Jean Daniel. Ale proč ho tady lidé upřednostňovali před antimarxistou Raymondem Aronem? Protože Camus poznal bídu, byl aktivní v Odboji a psal o násilí a zlu. Konec konců východoevropští intelektuálové byli revoltující. Posvěcení revolučního násilí a Dějin je ve středu Camusových úvah. Tento muž, který myslí jako Montaigne, píše jako Pascal a žije v moderní pochybnosti, nabízí možnost odměřené revolty.

Camus umírá ve 47 letech, 4. ledna 1960 při autonehodě. Jako Roger Nimier, Grace Kelly, James Dean. A tento osud z něj dělá víc než jen spisovatele; jsou v něm hrdinové a světci; vedle něj vypadá Malraux skoro jako delikvent. Chtěl režírovat divadlo, zvažoval hraní ve filmu: postavu na to měl a sám sebe popisoval jako někoho mezi Humphrey Bogartem a Fernandelem. Prožil bouřlivý románek s Marií Casarès, sbíral kořisti, ale odmítl námluvy Simone de Beauvoire – bál se, aby nebyla v posteli příliš upovídaná. Mytologie se také tvoří s detaily. Ta Camusova je tvořena Nobelovou cenou, smrtí jeho otce ve válce v roce 1914 a výchovou matkou analfabetkou, která vydělávala na živobytí uklízením. Právě jí byl věnován nedokončený rukopis: Tobě, která nikdy nebude moci tuto knihu číst.

Dlouho bylo projevem dobrého vkusu o něm mluvit s opovržením. V Člověku revoltujícím v roce 1951 překročil tenkou linii, když přirovnal gulag ke koncentračním táborům. Hannah Arendt mu blahopřála, psala, že přesahuje ostatní intelektuály o hlavu a ramena, ale kdo znal Hannah Arendt? Guru hodnocení je Sartre, který ze svých výšin obviňuje Camuse z filozofické nekompetence. Jeho jednostrannost je na obtíž a jeho ocenění Nobelovou cenou nic nenapravuje, i přes gratulace Malrauxa, Martina du Garda nebo Faulknera. Úplně na to zapomínáme, protože dnes je Camus milován, ale jeho reputace byla na dně, připomíná jeho přítel Roger Grenier. Byl rozhádaný se surrealisty a s lidmi z „les Temps modernes“ (filosofický, politický a kulturní magazín založený Sartrem, de Beauvoire a Merleau-Pontym; pozn. překladatel). Akademici jím opovrhovali a válka v Alžírsku mu velmi ubližovala. Když něco říkal, tak mu vyčítali, že není zaujatý…

Je to opuštěný, rozervaný muž, který umírá v roce 1960. Drží si své věrné jako Louise Guillouxe nebo Reného Chara, ale jeho myšlenky odcházejí spolu s ním. Debaty se točí okolo Sartra nebo Arona. Camusem se nepohrdá; je ignorován.

Dnes měříme cestu uraženou od doby, kdy Souleymane Bachir Diagne, žák Althussera a Derridy, označil Camuse za filozofa našeho věku. Při nedávné diskuzi magazínu Books ohledně Camusova návratu poznamenává tento profesor Columbijské univerzity jak krach ideologických jistot způsobil, že z Camuse již není persona non grata. Stejně tak smýšlí i Michel Onfray : Opustili jsme éry ideologií. Dnes dávají Dějiny za pravdu Camusovi. Stal se tím, čím byl: jasnozřivcem. Camus velice ostře kritizoval kapitalismus, odlidštění celé politiky jak vpravo tak vlevo. Spravedlnost bez svobody je diktatury; svoboda bez spravedlnosti je právo silnějšího: chtěl spravedlnost i svobodu, což z něj činí proroka svobody.

Průkopník evropské myšlenky

To, co nás u Camuse svádí, je jeho postoj, ve kterém se dílo a život shodují a který každému umožňuje najít v něm pro sebe nějaký vzkaz. Obraz guerillového bojovníka je zde trefný. Ale nic se nevzpírá opovržení Dějinami lépe než humanismus přišroubovaný k tělu. Guérin zdůrazňuje, že ten Camusův se staví proti prostředkům použitým v Hirošimě, aby se stal průkopníkem evropské myšlenky, nebo aby napsal: „Ani oběti ani vrazi“, velký textu o globalizaci zdůrazňující nutnost nového mezinárodního řádu, neboť ostrovy už zmizely a hranice jsou zbytečné. Vskutku, hranice nezadržely ani oblak z Černobylu, ani H1N1, ani finanční krizi. Jeho pojetí globalizace se od ekonomických faktorů obrací ke světu založeném na člověku a pospolotosti. S koncem ideologií je dnes velice těžké být anti-camusovec.  Camus vyhrál. Skromné myšlení, které požadoval, zůstává vakcínou proti všem dogmatům.

Albert Camus: The Myth of Sisyphus.

publikováno 4. prosince

přeložil Tomáš Kopečný

článek převzat z Nouvelobs.com