José Saramago: Mám všecko, o čem jsem kdy snil, ale...

Od té doby, co byl portugalský spisovatel José Saramago na podzim roku 1998 vyznamenán Nobelovou cenou, přijímal celý rok různá pozvání a cestoval po světě: Přednášky, kongresy, autogramiády, knižní veletrhy a především setkání se čtenáři, kterých se někde shromáždilo i několik tisíc, nebraly konce. Teprve letos se Saramago opět vrátil k rozepsanému románu, který v těchto dnech vychází v Lisabonu. Tento Saramagův jedenáctý román, nazvaný s odkazem na Platona Caverna (Jeskyně), je třetí částí nezamýšlené trilogie, jejíž první a druhou část tvoří předcházející romány Ensaw sobre a cegueira (Esej o slepotě) a Todos os nomes (Všechna jména) z let 1995 a 1997.

Z mnoha rozhovorů, jež autor během uplynulých měsíců poskytl, jsme vybrali několik odpovědí na otázky Luise Osória pro lisabonský list Diano de Notícias. Osório navštívil Saramaga v jeho domě na ostrově Lanzarote na Kanárských ostrovech, kde dnes spisovatel žije se svou španělskou manželkou.

Luise Osório: V Sešitech z Lanwrote jste napsal, že jste si přestal idealizovat svou vlast.

José Saramago: Všichni bychom si měli přestat idealizovat místo, kde jsme se narodili, především ve smyslu vlasti. Sem mi z mé země doléhají jen silnější ohlasy, ne ty malichernosti a intriky. Fašismus nás vychovával k vědomi, že naše historie je nejslavnější a nejvelkolepější ze všech, ale v podstatě nemáme lepši nebo horši historii než kterákoli jiná země. Důležité je věci relativizovat a snažit se je prožívat chladnokrevně, místo abychom je dramatizovali. Ke květnovým událostem roku 1968, které ovlivnily naši současnou kulturu i svými důsledky ve způsobu života, v myšlení a cítění, došlo před třiceti lety, a mladí lidé, kteří se na nich podíleli, jsou dnes padesátnici. Kde asi jsou? Co dělají a co si mysli? Co cítí? Tomuto vývoji neuniklo ani Portugalsko; od 25. dubna 1974 už uplynulo pětadvacet let a lidé nezůstali věrni duchu změny, který s sebou přinesla revoluce.

Domníváte se, že bez 25. dubna 1974 by na tom dnes bylo Portugalsko stejně?

Úplně stejně. Jaký je rozdíl mezi Portugalskem a Španělskem? Jistě, Španělsko je rozvinutější a je tam monarchie, ale jaké jiné rozdíly tu jsou? Jistěže je důležité zachovat si v paměti 25. duben, kdy jsme prošli víceméně revolučním procesem a nastoupili jsme na cestu, jíž se stále říká demokratická. Byli bychom na tom úplně stejně i proto, že by Evropa nedovolila, aby to bylo jiné.

Takže podle vás nemělo smysl 25. duben 1974 dělat.

To jsem neřekl. Samozřejmě že to mělo smysl. Maria de Lurdes Pintassilgo (v roce 1979 krátce předsedkyně portugalské vlády ) v téhle souvislosti řekla, že jsme přešli od mlčeni ke slovu, a je pravda, že nikdy tolik lidi nemluvilo jako v těch letech 1974-1975. Teď jsme přešli od slova k mlčení, k mlčeni jakožto apatii, lhostejnosti, nečinností, jako bychom neměli nic společného se zemí, v níž žijeme, jako by nás zajímal jen nás malý život. Proto je politický život něčím tak šedivým, někdy komickým, jindy groteskním, proto se Portugalci tak málo zajímají o politiku a účastní se jen rituálního hlasování při volbách.

Ale i tak je neúčast ve volbách stále větší.

Lidé si možná uvědomili, že se nedá vládnout proti velkým podnikům. V Německu kvůli tomu podal demisi Oscar Lafontaine. Dokud byla moc politická, přestože nikdy ne zcela, věděli jsme, že má jméno a tvář, teď už ne. Možná si lidé myslí, že když je moc někde jinde, není třeba přikládat přílišnou důležitost jakémusi prodloužení minulé moci. Je možné, že si to lidé opravdu myslí? Na to neumím odpovědět. sama Evropa filosofií a revoluci rezignovala, je to poušť idejí a citů.

Mohou žit ideje bez citů?

Opravdu si myslím, že nemohou.

Ztrácíme dřív city nebo ideje?

Asi nejdřív ztrácíme slova, pojmy. Po ztrátě pojmů nevyhnutelné následuje ztráta idejí, potom přijde řada na city. Existují samozřejmě nevládní organizace, v nichž pracují tisíce osob, ale to je jakési čisté svědomí lhostejné společnosti, tyhle organizace zujímají místo někdejších mnichů, odříkávajících modlitby, jež nás měly spasit. Tak dnes vypadá Evropa a moje země.

Nikdy jste nebyl tak pesimistický, pokud jde a člověka a budoucnost jako dnes.

Jak by ne...

Paradoxně ale prožíváte nejšťastnější období svého života.

To může sloužit jako příklad, že štěstí nemusí být sobecké. Mám všecko, o čem jsem kdy snil, a ještě navíc pár věcí, které mě nikdy ani nenapadly, ale svět se neomezuje na takový detail. Někdy se procházím po zahradě a přemýšlím nahlas, už jsem dospěl k věku, kdy se přemýšlí nahlas...

Abyste neriskoval, že ztratíte slova? Možná. A v těch svých zahradních samomluvách si říkám: Máš všecko, máš tenhle dům, o jakém se ti ani nezdálo, jsi zdravý, žiješ v nádherném místě, jsi ženatý s někým, koho miluješ a kdo tě má rád, zanecháš po sobě pár knih, které budou trvat, dokud to bude třeba, máš dokonce Nobelovu cenu... Tak co bys ještě chtěl? Osobně nic víc nechci, jen bych si přál, aby svět nebyl tím, čím je. Stále ještě nevím, kde jsem, připadá mi nedůstojné, že zemřu a nedozvím se, kde jsem byl. Byl jsem na Zemi, v něčem, čemu se říká Sluneční soustava, a to všechno pro mě nic neznamená. (...)

V Portugalsku se prodaly téměř dva milióny vašich knih, což je neuvěřitelné množství. Co cítíte tváří v tvář takovému úspěchu?

Je mi to divné. Prodej mých knih v zemi, která má pět miliónů funkčních analfabetů, je naprosto překvapující. Uvedené číslo je tak velké, že skoro nedokážu reagovat, říkám jenom: Jistě, děkuju. Ale jaké z toho můžeme vyvodit závěry? Jsou moje knihy v něčem opravdu tak zvláštní, aby to takový prodej vysvětlovalo? Mají lidé rádi knihy, anebo se řídi reklamou či módou? Po uděleni Nobelovy ceny se prodalo 300 000 exemplářů, ale už předtím jich lidé koupili skoro milión. Má to něco společného s příběhy, které vyprávím? Jsem snad části nějakého společenství lidi, kteří mysli a cítí stejně?

A co vy si o tom myslíte?

Možná že jsem napsal pár potřebných knih, prostě potřebných. O kuchařské knihy je taky zájem, řekněme tedy, že je nějaký vztah mezi mými knihami a kulinárními příručkami. (...)

Je vám 76 let a realizovat střednědobé a dlouhodobé plány je mnohem těžší.

To si moc dobře uvědomuji, dalo by se říci, že mi to přináší jakýsi pocit naléhavosti. Svět nespasí, jestli napíšu o jednu knížku víc, ale to, že je mi 76 let, mi vyostřilo vědomi, že už jich o moc víc nebude. Vím, že mám ještě co psát, doufám, že to napíšu.

připravila Pavla Lidmilová

publikovalo Právo 9. 11. 2000