David Grossmann: Buď mým nožem

Slyšíš mě? Nemáš ani ponětí, jak blízko ti teď jsem. Chci říct- opravdu blízko. Před vaším domem. Celou tuto noc jsem strávil ne více než dvacet metrů od tebe, přibližuje se a zase se vzdaluje, a byl jsem jako tygr, který ve snu okolo tebe v širokých kruzích obchází, ale já jsem tygr, který se asi zblázní zoufalstvím, že tě nemůže zhltnout způsobem, na který je zvyklý.

Dnes v noci jsem okolo tebe běhal, Miriam. Tak je to. Sedmkrát jsem běžel okolo vašeho domu po té cestičce, která vede kolem vašeho bloku. Konečně se ti podařilo osvobodit mě od mé vlastní mysli (už brzy uslyšíš jak).

Cigaretu. V hlavě mi hučí jako v úle. Auto zapáchá. Kouř se drží v arabeskách u předního skla. Jen si představ, jak jsem blízko vaší kuchyně, odkud mi píšeš, tak blízko fluoreskujícímu světlu, které se trochu chvěje, a dřevěné sově, na kterou si poznamenáváš vše, co musíš udělat, a ihned to zase zapomínáš. Blízko dokonce i tvé ještěrce Brurii, která se probouzí přesně o půlnoci.

Jsem tady. Celý svět spí - pšš, násilníci se tulí, vrazi se choulí ve svých postelích, v celé noci jsem tu jen já sám, tak blízko tebe. A bojím se ti říct, co ještě jsem udělal. Jen mi řekni, cítíš už něco? Otáčíš se a házíš sebou ve spánku neschopná porozumět, co to okolo tebe proudí? Jsem to já - mé šílenství na tebe začíná působit, vzdouvá se ve vlnách okolo tebe; vykonával jsem kolem tebe dnes v noci posvátný očistný rituál, obkroužil jsem dnes v noci sedmkrát Jericho, jak to, žes mne neslyšela lapat po dechu? Tak jsem neběhal už celá léta, naposledy na vojně; mé ochablé svalstvo, mé tělo pochopilo už dávno, že od našeho spojení nemůže čekat žádné velké potěšení. Já jsem ale chtěl trpět - slyšíš? běhal jsem okolo tebe, viděl jsem tvůj dům ze všech čtyř stran, včetně rezavé branky a kola, které stojí opřené     o ten velký strom na dvorku ve stínu buganvílie. Váš dům je velmi malý, tak malý, že vypadá jako chata pokrytá kamením a tak trochu zchátralá. Zahrada je skoro pustá, Miriam, a jedno okno vzadu je rozbité. Všechno je tak jiné, než jak jsi mi to popsala, a mě najednou napadá - co jsi to jen říkala o své malé rodině, která se pravděpodobně nerozrůstá?

V jednu chvíli se u vás rozsvítilo světlo a má duše skoro opustila moje tělo hrůzou a v naději, že jsi to ty, jak jsem se modlil, abys to byla ty, kdo stojí u okna a dívá se ven do tmy - Kdo to tam takhle běhá - můj Bože, nemohu tomu uvěřit, já snad sním - a pak bys najednou pochopila a uviděla vše, čím jsem, Donem Juanem, cizincem, mužem chodícím po laně a zmatenou duší, která ti píše; podívala by ses na mne a řekla: „Pojď, Froggy, pojďte všichni."

Naštěstí pro mě jsi ven nevyšla. Byla bys omdlela, kdybys mě takhle uviděla. Myslela by sis, že jsem nějaký zvrhlík, obyčejný ubohý starý zvrhlík splácející daň byrokratickému soukolí svých žláz. Zavolala bys policii nebo, ještě hůř, svého manžela, a ten by ze mě vytloukl duši. Člověk jako on by si dal tři takové, jako jsem já, k snídani.

Pravděpodobně nemůžeš přečíst mé písmo, je tentokrát ještě rozrušenější než obvykle. Jen tak mimochodem, zeptal jsem se matky a měla jsi pravdu, skutečně mě nutili, abych psal pravou rukou namísto levé. Jak jsi to jen věděla? Jak to, že mě znáš lip, než se znám sám? Podívej na mě, sedím tu v autě, chvěji se a vím, že jsem se nikdy nikomu nevydal tak úplně. Už nevím, co mám ještě udělat, abys uvěřila, že to, co jsem nabídl tobě, jsem ještě nikdy nikomu nenabídl. Nikomu. A od první chvíle jsem věděl, že s tebou nechci být jen vedlejší součást příběhu, ale chci, abychom my dva byli ten příběh. Možná víš, jak se to nazývá v odborné literatuře - možná znáš jméno pro to ryzí, palčivé přání, podivnou úchylku, tuto potřebu člověka říci svůj příběh jen jedné určité osobě a nikomu jinému. Toto já cítím tak silně vůči tobě. Část mého mozku díky tobě znovu ožila - ta část tam vzadu nalevo za mým uchem - protahuje se a otvírá, když si pomyslím: Miriam. Tam se rodily mé sny, když jsem byl ještě dítě. Strávil jsem tam většinu svého dětství, tam pod ledem. Uplynulo už mnoho let od chvíle, kdy jsem byl schopen tam jít-dokonce jsem i zapomněl cestu. Jak jsi to nazývala? „Paměťový skartovač." Přesně tak. Ale jednu věc si pamatuji - nikdy tam nesměl vstoupit nikdo cizí, nikdo, za žádných okolností, nesměl vědět, že mám ve svém mozku takové místo - nezapomínej, že jsem se narodil rodičům, kteří až do svých osmnácti let žili v rodině - rodina jako princip a rodina jako tábor smrti -

Jsem roztržitý, o tomhle jsem psát nechtěl. Je mi zima. l když je červenec, je zima. Když jsem běhal, celou mou kůži pokryly krystalky jinovatky, jaká byla zima. A jen tak mimochodem, bylo to úplně jiné, než když jsme tancovali v lese na hoře Carmel. Tam bylo světlo a teplo - a tady se potápím do hluboké temnoty, má kůže nemůže zadržet, jak se ve mně uvnitř všechno pere. Dnes večer jsem cítil, že jsem překročil své hranice. Vím, co ti právě probíhá hlavou: stěna temnoty. Správně. Již se rodí řeč, a to je dobře, ale podívej, jak se kvůli citům, které k tobě chovám, rozpadám -přesný opak toho, jak se cítím s Mayou, tak proč o to vůbec stojím?

Zejména v posledních třech kolech jsem najednou pochopil, co musím udělat a proč jsem sem vlastně dnes v noci přišel. Nemysli si, že jsem na chvíli nezaváhal - ale trvalo to jen chviličku a pak jsem si řekl, „K čertu, co bys to byl zač, kdybys pro ni neudělal aspoň tohle? Rozhodl ses dát jí vše, co se v tobě díky ní vytvořilo," chvíli jsem se s tím pokoušel přít, abych se zachránil - Co když někdo půjde kolem, uvidí mě takhle a zavolá policii, která mne zatkne? A pak jsem se sám sobě vysmál - celý život jsem byl vězněm, tak proč bych se teď bál? A tak jsem si sedl do auta a sundal si jedno po druhém všechno oblečení a pak boty a ponožky a najednou se ze mě stal úplně jiný člověk. Stalo se to během vteřiny, stačilo překročit tak úzkou hranici -jednu chvíli jste oblečeni a pak: tělesnost, zvíře, méně než zvířecí, jako byste společně s oblečením sloupli i pokožku, epidermis a všechny vrstvy kůže pod ní. Vystoupil jsem z auta a najednou jsem cítil, jak je celá noc ke mně přitahována, přišla ke mně ze vzdálených míst údolí jako k nové kořisti, k novému druhu kořisti, ze které dokonce není třeba stahovat kůži. Noc mne téměř obklíčila, přilnula ke mně a každé části mého těla násilím - nic takového jsem v životě necítil, tento neobvyklý strach smíšený s rozkoší a trochou rozpaků, protože ta zatracená noc pronikla všude, do každého otvoru. Ukusovala a žvýkala mne kousek po kousku a s každým dalším kouskem odcházela pryč do tmy. Najednou se objevili tři obrovští psi, tak velcí, jako by byli z nějaké skotské písně. Myslel jsem, že mě raní mrtvice. Myslím, že takoví psi jsou cvičeni, aby vodili slepé; stáli a štěkali na mě, vztekle, jako by mi hubovali. Zahanbili mne, dovedeš si to představit, styděl jsem se před nimi, ne jako člověk, ale jako zvíře; styděl jsem se před nimi jako méněcenný pes. Chápeš to? Věřila bys tomu? A když jsem se rozběhl, najednou ztichli; ba co hůř, začali ustupovat, odplazili se s tichým kňučením, zmizeli do tmy a zanechali mne tu úplně samotného. Zůstal jsem tu sám, sám se sebou. A to nebyla moc příjemná společnost. Myslím, že nikdy dřív jsem tak sám nebyl. Víš, co jsem potom udělal? Čichl jsem si k podpaždí a našel jsem pach, který cítím, když ti píšu, a pomyslel jsem si, že pro jednou možná dělám tu správnou chybu. A dal jsem se do běhu.

Tady ti říkám vše: Běžel jsem pomalu, tak pomalu, že mě mohl chytit kdokoliv, kdo by mě chytit chtěl, protože jsem byl tak vzrušený - teď už mě přece nemůže chytit nikdo! l kdyby někdo chytil mé tělo, zůstanu svobodný. Takto jsem okolo vás oběhl třikrát dokola a zjistil jsem, že když člověk běhá nahý, nejchladnější místa má za ušima, za krkem, okolo pasu a v kolenních jamkách. A celou tu dobu, kdy jsem běhal, mé srdce si myslelo, Tady jsem, Miriam, tady mě máš před sebou. Možná jsi něco zaslechla ve snu - to má nahota křičela, mé tělo v panice skučelo, co mu to dělám. Kdybys bývala vyšla ven, viděla bys, jak se nesu, jak má duše, najednou tak svobodná, poprvé vede mé tělo. Prováděla je před tvým oknem, ukazovala, jak patetické, nepotřebné a bezvýznamné je v příběhu, ve kterém jsme. Jak masové je moje tělo, nejlacinější součást mne, kterou tě nechci znečistit.

Již po prvních pár krocích ve své nahotě jsem cítil, že se to stalo- konečně jsem svobodný, najednou jsem byl jen svou duší, která letěla svobodná, nepatrná a žhnoucí- a pak se vrátila a já viděl své tělo běžet za sebou, ošklivé, pošetilé a cizí, běžící a klopýtající za mnou, dusící se vzteky, pokoušející se každou chvíli poskočit kupředu a chytit mě, stáhnout mě zpátky dovnitř, já ale mazaně unikám - ani mé vlastní tělo mě nemůže lapit, a s každým dalším krokem mi bylo jasnější, kdo jsem já a co je ono: jen otrok. Pak to byla opice a potom nic víc než hrouda hlíny, která stála na dvou nohou a vrčela, a já je před tvým oknem zatratil a předložil ti je jako oběť místo těch lží a špíny, kterými tě někdy zamořuji, když se ve mně vzedme ta neprůhledná vlna - právě proto je hluboko v mém hrdle vak plný hořké tekutiny. A když jsi na mě hodná, tak se roztrhne. Nevím, proč tomu tak je. Doufám, že už nikdy nenapíšu takový dopis, jako byl tamten. Nemohu ti to ještě slíbit- už když jsem jej psal, věděl jsem, že to není hezký dopis a že tě raní tam, kde jsi nejcitlivější. Udělalas dobře, žes jej neotevřela. Je dobré, že máš, pokud jde o mne, šestý smysl. Ale také bys měla vědět, že jsem ten dopis v tomto duchu psal úmyslně, abych ti ublížil, poškrábal tě, vymáchal se v tom před tvýma očima a dokázal ti - a to je ta hořká pilulka, Miriam - abych ti například dokázal, že jsem od tebe osvobozen, ano, jsem stále schopen stát se ihned zase tím, jímž jsem byl před tebou, člověkem, který ještě nebyl zasažen ani jedinou kapkou tebe - abych se ti pomstil, tak trochu za svou vlastní zradu.

A také za tento šílený zvrat, kdy mám stále pocit, že jsi ke mně nějak loajálnější, než jsem k sobě já sám. Rozednívá se a já jsem již zpátky (nedělej si starosti - jsem oblečený). Sedím v autě a píšu. Nemohu přestat. Brzy půjdu dovnitř a připravím pro všechny ohromnou snídani, omelety, kukuřičné lupínky a z posledních zbytků svého svědomí nakrájím salát. Nemáš ani zdání, jaký příběh jsem si musel vymyslet, abych vysvětlil, proč jsem nebyl celou noc doma. A to pomyšlení, že jsem to udělal -

Nerad bych vyvolal dojem, že jsem veselý nebo hrdý na to, čeho jsem se k tobě opovážil, já dokonce ani nevím, co cítím. Snad jen, že v tuto chvíli je pro mne nejlepší nevědět nic a nemyslet na to, jak jsem tam běhal, ano, byl jsem to já, kdo tam v noci běhal, ta hanba.

Yair.

Ještě minutku. Než jsem včera odešel, četl jsem Idovi na dobrou noc Příběhy z Údolí muminů. Nevím, jestli tu knihu znáš - četl jsem mu tu část, kdy se jeden ze skřítků - malý muminek - schová do velikého klobouku, který úplně změní jeho tvar. Všichni kamarádi, kteří si s ním hrají, strachy utečou. Potom přijde do pokoje muminkova maminka - podívá se na něj a zeptá se: „Kdopak jsi?" On ji prosí pohledem, aby ho poznala, protože jestli ho nepozná, jak potom bude žít? A maminka se podívá na to stvoření, které ani trochu nepřipomíná jejího milovaného synka, a tiše řekne: „To je přece můj muminek." A najednou se stane zázrak -jeho vzezření se změní, cizinec se odloupne a odpadne od něj a on se vrátí do své vlastní podoby.

A teď už je vše jen na tobě - čiň, jak sama uznáš za vhodné.

16. července

Miriam,

Napřed jsem vůbec nevěděl, co čtu: pochopitelně jsem hledal nějakou odpověď na svůj noční běh (zvlášť jsem pátral po vykřičnících za slovy jako „dost", „šílenství" a „jdi pryč") a mezitím se mé oči chytily do smyček a knoflíků a háčků a výšivek a ozdob a jiných ženských propriet a u některých dokonce ani neznám jejich jména (co je to organza? a co voál?). Ale ihned jsem to vzdal a začal mumlat po tobě ... kašmírová vlněná vesta, purpurová halenka se zvonky, bílá blůzka s čtverhrannými dřevěnými knoflíky ...

Pravděpodobně si můžeš domyslet, co jsem si v duchu říkal, když jsem to četl - to je nemožné, žena by nikdy nic takového neudělala, žádná žena z těch, které znám, by neudělala takovou věc. Ale to ty víš, že?

z angličtiny přeložila Michaela Červenková