Rozhovor s Janem Jirákem, překladatelem Austerova románu Muž ve tmě

Muž ve tmě je již druhou knihou Paula Austera, kterou překládáte. V roce 1998 byl publikován váš překlad knihy Za pokus nic nedáte (The Music of Chance). Jak byste knihu Muž ve tmě charakterizoval v kontextu celé Austerovy tvorby?

Muž ve tmě je – a to není pro Austera příznačné – až nečekaně aktuální. V jedné rovině se text blíží téměř až politickému komentáři. Auster jako kdyby se snažil hledat obrazy, jimiž by vyjádřil zoufalství nad Amerikou George Bushe, jr. Jenže je to Auster, a tak si pohrává s politickou aktualizací a současně nabízí narativní hru několikanásobného „vyprávění ve vyprávění“ a experimenty s časem – ač je to v rovině vypravěče „příběh jedné noci“, je to současně jeho celoživotní příběh. Zajímavé jsou digrese do výkladu filmové tvorby, ohlasy dějin událostí (např. druhé světové války) a pozoruhodná (a pro Austera typická) schopnost rychle a úsporně vykreslit postavu. Formální rafinovanost práce s dějem sama připomíná některé Tarantinovy filmy.

Považujete kontakt s autorem v průběhu překladu za nezbytný? Měl jste v případě Muže ve tmě možnost konzultovat text s Austerem?

Během své překladatelské praxe jsem kontaktoval autora originálu jen výjimečně (pokud to vůbec bylo možné). Domnívám se, že překladatel se má soustředit na text a jeho kontext, autorova sebe-interpretace může být zavádějící.

Někteří překladatelé si vybírají knihy, ke kterým mají osobní vztah, tedy že je pro ně snazší překládat text, ve kterém se mohou ztotožnit například s postavami, s jejich trápením apod. Držíte se tohoto přístupu nebo jsou pro vás tematicky vzdálenější témata děl výzvou, kterou neodmítáte? Podle jakého klíče si vybíráte autory vy?

Auster zrovna patří mezi autory, které jsem si kdysi tak trochu „vymyslel“. Měl jsem tehdy (už to bude víc než patnáct let) za sebou čerstvou zkušenost s jeho knihou In the Country of Last Things, kterou dodnes považuji za jeden z jeho nejzdařilejších textů. Nikdo o ni nestál, ale nakonec se jedno nakladatelství rozhodlo vydat The Music of Chance. Sotva jsem to přeložil, nakladatelský dům zmizel ze scény. Nakonec se překladu ujali jiní. Dnes už překládám jen příležitostně, a tak si hodně vybírám. Podstatné pro mě je, aby mě oslovil příběh a postavy a abych si v češtině uměl představit stylovou rovnu textu a atmosféru vyprávění. Patřím k překladatelům, kteří musí mít při práci zrychlený tep.

Pokud byste měl možnost zvolit si libovolného autora, jehož knihu byste mohl přeložit, kdo by jím byl a proč?

Většina autorů, kteří mě z anglofonní oblasti opravdu oslovují, je přeložena a překládána. A většinou jsou to překlady, před nimiž rád a s úctou a vděčností smekám.  Kdybych na to měl čas, sílu, nadání a schopnosti, s chutí bych přeložil román Uptona Sinclaira Mosazná známka (The Brass Check). Je to vynikající kritika senzacechtivé žurnalistiky a byla by pro dnešek velmi aktuální. Vyšla česky v 30. letech v Družstevní práci (pokud jsem něco nepřehlédl) a zasloužila by si oživit. Ale ze všeho nejradši bych si přeložil nějakou hezkou, svižnou klasickou detektivku, to je takový můj malý sen…

Na čem pracujete nyní? Jaké máte plány do budoucna?

Teď dopisuji s kolegyní z katedry monografii o masových médiích a jejich roli ve společnosti. Má doma pár bojovně kritických titulů o vztahu médií a politiky a občas si pohrávám s myšlenkou, že bych z nich vybral, sestavil a přeložil čítanku věnující se kritice médií.

Jan Jirák

Absolvoval Filosofickou fakultu UK, obor angličtina-čeština. V současnosti přednáší na Fakultě sociálních věd UK problematiku médií, zajímá se hlavně o roli jazyka a řeči a o analýzu zpravodajství. Přispíval fejetony do Lidových novin, později spolupracoval s časopisem Týden. V průběhu 90. let přednášel a působil na několika univerzitních pracovištích v Evropě a USA. Vedle vědecké a publicistické práce překládá také z angličtiny. Přeložil přes dvě desítky titulů beletrie (Updike, Le Carré, Vonnegut, Kosinski, Auster apod.) a několik odborných učebnic.

foto © Pavla Ondrušková