Paul Auster a Siri Hustvedt v rozhovoru s Michaelem Marchem

Michael March: Aischylos řekl: „Musíme se protrpět k pravdě.“

Siri Hustvedt: To je moc hezký citát – tahle myšlenka Aischyla přežila a znovu ji oživilo křesťanství. Moje matka říkávala: „Utrpení, které přežiješ, ti pomůže – když ale trpíš a nepřežiješ, jaký to mělo smysl?“ Někteří lidé se protrpí k naprosté nepravdě.

Paul Auster: Pochopil jsem to trochu jinak, jako snahu zkoumat a odhalovat pravdu.

SH: To je nejspíš správnější.

PA: K pravdě se musíte protrpět, protože pravdu je těžké odhalit. Abyste ji nalezli, musíte se vydat do nejistoty – musíte být připraveni na dalekou cestu a nekonečné útrapy. Psaní románu je forma pravdy. Být pravdivý je nesmírně vyčerpávající. Pokaždé, když si v pracovně sednu ke psaní, vydávám ze sebe všechno, každý kousek svého srdce, duše i těla. Večer jsem tak vyčerpaný, že někdy sotva vstanu. Je to dřina, ale určitě za to stojí.

SH: V románech se dá najít emocionální pravda, kterou jinde nenajdete. Abyste napsali román, musíte se vžít do role jiného člověka. Nepíšete sami za sebe, ale za někoho jiného – taková proměna v někoho jiného je pramen divů.

MM: Co zůstává skryté?

PA: Každou lidskou zkušenost lze popsat.

SH: Myslíš to vážně?

PA: Ovšem, ačkoli to dokáží jen největší talenty, které se objevují jen zřídka. Když se poprvé začtete do Prousta, kniha vám málem vypadne z ruky, tak mocně na vás zapůsobí jeho rafinovanost, moudrost a postřeh.

SH: Velké umění spočívá v poznávání - podvědomé moře pod námi.

MM: Řekové používali slovo diagosis – poznávat, vědět. Chudáček Aischylos psal „pro ty, kdo vědí“.

PA: Já zase píšu „pro ty, kterým přeběhla přes cestu černá kočka“.

SH: To je roztomilé.

PA: Literatura nemá praktické následky. Celá její krása spočívá v naprosté neužitečnosti. Kdybychom chtěli změnit svět, nepsali bychom romány, ale stali bychom se politiky nebo aktivisty. Na lidských bytostech je podstatné, že jsme jediní tvorové, kteří tvoří umění a nalézají potěšení v neužitečných věcech, a tak opravňují svoji existenci.

MM: Jak si představujete rok 1968?

PA: Nepředstavuji si ho, prostě si ho pamatuji. Vzpomínám na něj jako na velmi bouřlivou dobu, plnou vzrušení, naděje, zoufalství a energie. Je to moje mládí, a tak na ně vzpomínám rád – asi většina lidí na svoje mládí vzpomíná ráda, jen se mi zdá, že svět se od té doby hodně změnil. Chybí ten úžasný kvas myšlenek, společné úsilí stovek, tisíců, možná milionů lidí dychtících změnit svět. Rok 1968 nakonec nepřinesl kýžené plody, naše generace nezměnila nic. Přesto mají naše sny stále ještě svůj význam a rád bych byl svědkem toho, že příští generace, dnešní mladí lidé, se pustí do něčeho podobného jako tehdy my.

SH: Náš velký romantik.

PA: Nemluvím o ideologii.

SH: To víš, že mluvíš!

PA: Nemluvím, mám na mysli v zásadě odpor proti válce ve Vietnamu. Naše generace se tehdy postavila proti konzumní kultuře kapitalismu, jak se tomu dneska říká.

MM: Spotřební kultura, u pokladny sedí Aischylos.

PA: Dnes jdou kultura a peníze ruku v ruce. Je to prostě trh.

SH: Trh to byl vždycky a bude napořád.

PA: Připomenu svoji životní zkušenost z New Yorku v období po druhé světové válce. Jako mladý začínající básník jsem v roce 1968 naprosto netoužil po takzvaném komerčním úspěchu. Lidé, které jsem znal a obdivoval, mladí lidé, se kterými jsem kamarádil, se o komerční úspěch nezajímali – ohrnovali jsme nad ním nos.

SH: Poznámka, poznámka! Přišla jsem do New Yorku v roce 1978 a bylo to přesně to samé – představa, že by vás vydávali ve velkém, byla urážkou.

PA: Jenže dnes jsou mladí lidé jiní – nejdůležitější je úspěch.

SH: To je to poslední, co potřebujeme.

přeložila Zuzana Mayerová