Nadine Gordimer: Pátkova šlépěj

Hotel stál asi sto metrů od břehu řeky. Na pře­kladu nad síťovými dveřmi vchodu visela cedulka s malými zlace­nými písmeny: J. P. Cunningham. Koncese na prodej sladu, vína a alkoholických likérů; pod iniciálami byly ještě stopy jiných, pů­vodních. Seděla v kanceláři s okny na verandu u starého vysokého kancelářského stolu se spoustou přihrádek, posetého papíry a kartónovými deskami, které obsahovaly dvacet let historie, a občas otáčela hlavu směrem k vodě. Neviděla ji, tu zářivou hladinu tropické řeky s oparem komářích hejn; jen na chvíli ulevovala zraku. A pak se vrátila ke svým fakturám a účtům a vel­kým, energickým rukopisem napsala jídelníčky na oběd a večeři: Krém se zeleným hráškem, smažený kotlet a brambory šote — jazy­kem (pro ni to byl skutečný jazyk) hotelové gastronomie, který byl ve skutečnosti zkomoleným pozůstatkem vlivu přistěhovalého kuchaře z Evropy, jenž to kdysi vydržel v primitivní kuchyni tři měsíce, než se vydal na jih za prostorem a přepychem nějakého johannesburského restaurantu.

Po celý rok trávila většinu dne v kanceláři. Jediný rozdíl byl v tom, že v zimě to bylo příjemné, bylo dokonce tak chladno, že si brala pletenou vestu, zatímco v létě musela sedět s nohama roz­taženýma pod sukní a nepřetržitý čůrek potu jí stékal po vnitřní straně stehen a hromadil se v podkolení. Když lidé procházeli vrzavými dveřmi s drátěnou sítí na hotelovou verandu a otáleli tam tím nezaměnitelným způsobem nově příchozích (to se samo­zřejmě stávalo jen v zimě; v létě do této části střední Afriky ne­jezdil nikdo, pokud nemusel), spíše je vycítila než uslyšela a ne­chala je pár minut čekat. Pak pomalu vstala od stolu, odšoupla židli, stáhla si jednou rukou šaty a vyšla ven. Nikdy si neosvojila ty úslužné, a přesto povýšené způsoby manželky hoteliéra; ve skutečnosti byla plachá, tělnatá čtyřicátnice a dávala to najevo nešikovnou strohostí. Jakmile se noví hosté zapsali do hotelové

knihy, klidně se třeba vrátila ke svému účetnictví, aniž by je dovedla do pokojů nebo zavolala sluhu, aby jim odnesl za­vazadla. Pokud se ji odvážili ještě jednou vyrušit v kanceláři, ří­kala užasle: „On se o vás nikdo nepostaral? Manžel ani hos­podyně? Ach Bože —„ a odešla omšelými proutěnými dveřmi přes halu a pingpongovou hernu, která byla silně cítil červeným leštidlem na podlahu a prostředkem proti švábům, vyhledat pomoc.

Ale obvykle lidem to lhostejné přivítání nevadilo. Než se do­stali do vesnice u řeky, museli z poslední osady cestovat dva dny přes poušť a vyschlé solné pánve; spali pod drtivým tichem noční oblohy, která je ignorovala, pod níž se neozýval žádný zvuk vyjma malých šramotů, které vydávali oni sami. Měli sklon vystupovat ze svých džípů s pocitem neskutečnosti. Pohled na paní Cunninghamovou v plátěných šatech s květinovým potiskem, s broží na velkých prsou a s velkým, růžolícím, úřednicky nepřítomným obličejem pod hustou trvalou pro ně představoval známý svět; Pátkovu šlépěj v písku. A když se večer objevila v baru, zjišťovali, že je vlastně docela milá. Nosívala v záplavě světlých kudrnatých vlasů mašli a jako mnohé tlusté ženy vypadala najednou ne mladě, ale přímo dětsky. Nepila — občas se experimentálně rozhihňala nad sklenicí sladkého sherry — a čítávala týden staré johannesburské noviny, které někdo přivezl v autě.

Pití servíroval muž s lehkými pohyby, díky nimž všechno, co dělal, vypadalo jako kouzelnický trik. Je tohle doopravdy manžel paní Cunnighamové ? ptávali se nově příchozí, když se seznámili se třemi stálými hosty — veterinářem, meteorologem a pošt-mistrem. Ten muž za barem, který mluvil zpod nakrabaceného horního rtu, byl malý a štíhlý a vypadal mnohem mladší než ona, i když samozřejmě nebyl — bylo mu devětatřicet a byl mladší jen o jeden rok. Venku na denním světle připomínala jeho štíhlost naložené libové maso, a jeho chlapecká filmová tvář se satyří hla­vou a čupřinou kudrnatých vlasů, černýma, podmračenýma očima a vyšpulenou pusou připomínala tvář opice, vrásčitou, ostražitou, od narození starou.

Když se na něj dívali v příšeří baru, vysvětlil jim jeden ze stá­lých hostů přes sklenici u úst: „Je to samozřejmě její druhý man­žel. Arthur Cunningham je mrtvý. Ale tenhle byl nějaký jeho příbuzný, je to taky Cunningham."

Rita Cunninghamová nevídala vždycky jen prázdnotu, když se obrátila k vodě. Někdy (kdy? nutila se to přesněji určit — prostě někdy; když špatně spala, anebo když — když se věci ne­dařily) viděla ten člun, jak se blíží přes rozvodněnou řeku. Dívala se na širokou, tetelící se línou vodu, kde v slunci zářily lekníny, a pak viděla, vždycky ve stejném miste, jak se člun, blížící se z druhého břehu doprostřed řeky, pomalu potápí pod těžkým nákladem. Byl to jejich největší člun; vezl osm šicích strojů a černě lakovanou litinovou manželskou postel spolu s obvyklými záso­bami, a Arthur a tři chlapci z obchodu seděli na nákladu nahoře. Když člun dospěl doprostřed reky, převrátil se, muži i náklad se zvrhli do vody a litinová postel těžce dopadla na jejich zmítající se paže, které zůstaly vězet mezi mřížemi, zatímco postel klesala a strhávala je s sebou. To bylo všechno. Na hladině, kde před chvílí byli, se zalesklo slunce; lekníny tam byly nejhustší.

Ona u toho nebyla, když se to stalo. Byla v Johannesburgu na každoroční dovolené, na kterou se všichni vždycky tak těšili. Seděla už třetí den na jednom z nejlepších míst na tribuně stadió­nu Wanderers' Ground a sledovala mezinárodní kriketové utkání mezi Jižní Afrikou a hostujícím mužstvem z Nového Zélandu. Měla s sebou tři ze svých dětí — nejmladší chlapec měl auto­gramy všech reprezentantů z obou mužstev; a byl tam i Johnny. Johnny Cunningham, nevlastní bratr jejího muže, který s nimi posledních pár let pracoval v hotelu a v obchodě a který ji, jako každý rok od té doby, co u nich začal pracovat, dovezl autem do Johannesburgu, aby tam mohla strávit delší dobu, než na jakou se její manžel Arthur mohl uvolnit z práce. Dělali to tak, že Arthur vždycky přijel do Johannesburgu, když tam jeho žena byla už dva týdny, a Johnny Cunningham odjel autem zpátky do hotelu a o všechno se tam staral sám.

Milovala kriket už jako děvče. Doma, na severu v teritoriu, měla při práci vždycky puštěné rádio, když v něm byl kriketový přenos, tak jako si někteří lidé pouštějí jako kulisu hudbu. Ten den ve stínu vysoko na tribuně byla šťastná. Tráva byla zelená, postavy hráčů sádrově bílé. Milý, suchý zvuk úderů do míčku vyvolával u obecenstva spokojené mumlání, souhlasný křik a zkla­mané mručení. Panovala tam bezstarostná nálada lidí, kteří si mohou dovolit vzít si na den volno z kanceláře a strávit ho popí­jením piva, lenivým sledováním hry a opalováním, takže začínali vypadat spíše jako nerovný záhon volně rostoucích květin než moře lidských tváři. Tu a tam se ozval hlas z ampliónu s nějakou žádostí — vlastník auta poznávací značky TJ 986339 ať se laskavě okamžitě dostaví do pokladny; ztratily se dámské kapesní ho­dinky, pokud by někdo... atd.; naléhavý telegram, opakuji, nalé­havý telegram pro pana toho a toho... Ten hlas si liboval ve frázi „opakuji", a kdykoli promluvil, ozývaly se z davu výsměšné výkřiky — sama si s někým v řadě před ní, kdo se vyčerpaně oto­čil při už bůhvíkolikátém „opakuji", vyměnila pobavené pokrčení ramen. A pak, přesně ve čtvrt na čtyři, vyslovil ten hlas její vlastní jméno. „Paní Rita Cunninghamová z Olongwe, opakuji, Olongwe, ať se laskavě okamžitě dostaví k hlavnímu vchodu. Máme tu nalé­havou zprávu pro paní Ritu Cunninghamovou. Paní Cunning­hamová ať se laskavě dostaví..."

Ihned se překvapeně obrátila k Johnnymu a tázavě na něj po­hlédla. „Nemám tušení," řekl a krátce, znuděně se zasmál. (Dával rozhodně přednost dobrému, vzrušujícímu zápasu v ragby, ale Arthur mu chtěl udělat radost a řekl své ženě, kup taky lístek pro Johnnyho, vem s sebou jednou Johnnyho.) Udiveně vzhlédla, usmála se a zmateně řekla: „Někdo si ze mě dělá legraci. Takhle mě vyvolávat.“ „Fajn," řekl, zaklapl tabatěrku a netrpělivě se zvedl. „Já tam dojdu." Na chvíli zaváhala; náhle si vzpomněla na své čtvrté dítě, zlobivou Margie, kterou si nechala hrát v domě johannesburských příbuzných, u nichž Cunninghamovi bydleli. „Radši půjdu já. Nejspíš to je Margie; co asi zase provedla, ta malá ďáblice."

Johnny se opět posadil. „Posluž si." A ona vstala a začala se­stupovat z tribuny. Jakmile došla ke vchodu, spatřila před branou na místě, kde byl zákaz parkování, auto své sestry Ruth, a ještě než zahlédla sestru a švagra, jak se k ní obracejí, stáhlo se jí hrdlo hrůzou.

„Co se stalo ? Vyběhla na ulici —" vykřikla a vrhla se k nim. Manželé na ni zírali, jako by se jí báli. „Margie ne," řekl švagr. „O Margie nejde. Pojď do vozu."

A ve voze před stadiónem, pořád ještě na doslech úderů do míčku a vzrušenému křiku davu, jí řekli, že přišel telegram, že Arthur se to ráno utopil, když převážel náklad zboží přes rozvodněnou řeku.

Neplakala, dokud se nevrátila až do hotelu na břehu řeky.

Nechala děti u sestry (obě starší dívky stejně chodily do inter­nátní školy v Johannesburgu) a Johnny Cunningham ji odvezl domů. Jednou, uprostřed ucha, stejně nekonečného jako písečné pustiny, kterými projížděli, řekla: „Kdo by si pomyslel, že se to stane právě jemu. Po tom všem, co dělal, a nikdy se mu nic nestalo." „To mi povídej," souhlasil Johnny s dýmkou v zu­bech.

V Johannesburgu si všichni říkali: „Opravdu jí to dojde, až se vrátí." Ale přestože uvěřila tomu, že smrt jejího manžela je sku­tečná, když byla daleko od vesnice, v nereálném prostředí velko­města — jakmile vesnici znovu uviděla a ucítila, jakmile vstoupila do hotelu, připadalo jí to jako nesmysl. Nic se nezměnilo. Všechno bylo na místě: kůže pakoňů vypnuté na vydělání, staré rohy napůl pohřbené v písku, sádrový Johnny Walker na barovém pultu; řeka.

Za dva dny přišel do hotelu jeden z černých prodavačů z ob­chodu, aby od ní nechal podepsat nějaké šeky, a jak tam stál se starým kloboukem v ruce ve dveřích kanceláře, chraptivě za­šeptal, jako by nechtěl, aby ho kdokoli jiný, včetně mrtvého, slyšel: „Byl to dobrý člověk, madam, byl to moc dobrý člověk. Ach, madam." Rozplakala se. Když podepsala šeky a tiše je po­staršímu černochovi vrátila, přišlo to: příval lítosti nad Arthurem, který býval živý tak jako ona, a teď je mrtvý. Když byla opět sama, posadila se za stůl, zírala na bodce, na něž se napichovaly účty, na razítka a poškrábané, inkoustem zacákané dřevo, a pla­kala lítostí nad bolestí, kterou musel zažít ten silný, houževnatý člověk, když mu pod vahou litinové postele proudila do plic s každým nádechem voda. Plakala nad krutou skutečností smrti; možná to nebylo přesně to, co měli na mysli její johannesburští příbuzní, když říkali „Opravdu jí to dojde, až se vrátí" — ale plakala tak jako tak.

Postupně, v malých návalech sdílnosti, které náhle končily nebo se vytrácely v rozpacích, s ní lidé o tom utonutí začali mlu­vit. Někdo jí ušetřil jedné podrobnosti, jiný ji nevynechal a uše­třil ji druhé; a tak si z toho, co jí řekli, složila ten tichý, nesku­tečný, spořádaný obraz, takřka nedoplňovaný představivostí, protože skoro žádnou neměla, obraz, který před ní občas vy­vstával z řeky a pak se zase ztrácel.

Fakta byla prostá a strašná. Arthur Cunningham dělal to, co předtím už tucetkrát; co dělali všichni ve vesnici znovu a znovu, kdykoli se řeka rozvodnila a odneslo to most. Most to buď od­neslo, anebo byl pod vodou téměř každoročně na vrcholku období dešťů, a když k tomu došlo, mohl se člověk do vesnice dostat jen po vodě. Ten prosincový den museli přes řeku dostat hromadu věcí — všechno jídlo do hotelu a zboží do obchodu, které přivezly na sever náklaďáky. Arthur Cunningham byl typem člověka, který si všechno dělal sám; jinak se nic dělat nedalo. Jel s čer­nochy to ráno čtyřikrát tam a zpátky a udělali pořádný kus práce. „No tak, ukažte, jak s tím umíte pohnout," sekýroval neustále bílé závozníky, kteří měli na starosti vykládání náklaďáků a potili se spěchem a nervozitou z toho, že musí pracovat pod jeho dozo­rem. „Já vážně nevím, mám tady loď a svý chlapce, no a co se děje? Čekáme, chlapi, na vás. Nepárejte se s tím, člověče! Pro-kristapána, hněte sebou. Nakládejte, nakládejte!"

Afričané přijímali jeho chování — vrčivé, usměvavé, urážlivé svým přesvědčením (pravdivým), že dokáže všechno, co jeho dělníci, ale za poloviční dobu a dvakrát tak dobře — lépe než běloši. Smáli se a opláceli mu jeho brumlání, vzdychali nad jeho kletbami a pobídkami. Když byl člun už popáté plně naložen, povšiml si černě lakované manželské postele, rozložené na jed­notlivé díly a opřené o bednu. „Co tohle?" vykřikl. „Nenechá­vejte si to tu na příště, vy hlupáci zatracení. Nakládejte, naklá­dejte. To je nová postel pro náčelníkovu novou ženu, důležitá objednávka," řekl a vybuchl smíchy. Zamířil k malému, uhrovitému dvaadvacetiletému prodavači, jehož řídké vlasy přilepené k obroučkám brýlí naznačovaly panickou hrůzu. „Jste už snad dost starý, abyste věděl, jak je důležitá pěkná, pohodlná postel. Myslíte si, že starý náčelník počká do zítřka ? Jak byste se cejtil vy, kdybyste čekal na krásnou postel pro krásnou novou žen­skou —" a zatímco na něj mladík vyplašeně civěl, Arthur Cunningham se znovu rozeřval smíchy.

„Pane Cunninghame, ta loď je plná," namítl jiný bílý po­mocník.

„To je jedno, že je plná! Naložte to, člověče. Už se tady na tu postel nemůžu ani podívat. Naložte to!"

„Nevím, jak to chcete převézt, může se to převrhnout."

Arthur Cunnigham zamířil ke svému prodavači. Cunningham byl člověk prostřední výšky, s mohutným hrudníkem a břichem, velkým, tvrdým a pružným jako tělo bubnu, a jeho silné ruce a světíc ochlupená hruď, která vždycky vykukovala zpod rozepjaté košile, byly flekaté a vrásčité z toho, jak houževnatě odolá­valy slunci a chránily před ním. Tvář měl červenou a v úzkých ústech měl dokonce falešný chrup, který vypadal spíš prakticky než zlobně a nevlídně.

„No tak, Harrisi," řekl, jako by si bral na starost dítě. „No tak, pojďte, a už žádné nesmysly. Chytněte to tady." A poslal toho člověka, klopýtajícího pod nohami postele, ke člunu, zatímco sám se ujal čela.

Rita si ho vzala, když jí bylo třiadvacet a jemu o šestnáct nebo sedmnáct víc. Když si ho brala, vypadal skoro úplně stejně, jako když ho viděla naposled, když stál na silnici s rukama na břichu a díval se za autem, odjíždějícím do Johannesburgu. Když si ho brala, byla panna a nikdy ještě nebyla zamilovaná; seznámil se s ní na jedné ze svých cest na jih, zalíbila se mu a to bylo všechno. Vždycky si dělal, co se mu zlíbilo, a dostal, co chtěl. Protože se nikdy nemilovala s mladým mužem, přijal jeho nadvládu v po­steli jako dokonalou lásku; jeho vkus v milování, stejně jako ve všem ostatním, byl zformován dřív, než ho poznala, a byl v tomto směru stejně nezměnitelný jako ve všech ostatních. Nikdy ho samozřejmě nepoznala, protože vůbec nezažila tu hlubokou po­třebu sdílet jeho myšlenky a vniknout do jeho pocitů, která po­chází z lásky.

Byl stejně velkorysý jako obhroublý, což znamenalo, že jeho jazyk ubíral jeho činům na velkorysosti přinejmenším stejně často, jako jeho velkorysost zmírňovala štiplavost jeho slov. Kdysi lovil a rybařil a obchodoval po celé Africe a cestovatelskou latinu choval v hlubokém opovržení. Když přijela do hotelu výprava na safari, kritizoval lovcům zbraně (Jakže říkáte tomuhle vyná­lezu? V životě jsem zastřelil kolem padesátí lvů bez nějakého puškohledu, to vám klidně povím), tábornickou výbavu (Nevím, proč se tolik nadělá s vodními filtry a bůhví čím ještě. Pil jsem vodu, co byla tak špinavá, že jsem se k ní musel naklonit a pít přes kus hadru, a nikdy se mi nic nestalo) a jejich celkovou bez­mocnost. Současně však těm lidem vyhledával domorodé prů­vodce a půjčoval jim věci, které si zapomněli koupit na jihu. Byl si vědom, že má na tom řídce osídleném území roztroušenou celou řadu nepřátel, a byl si stejně vědom svého dobrého posta­vení, skutečnosti, že ho každý zná, i toho, že vlastní hotel, dva obchody a veškerou moc ve vesnici.

V tom vzdáleném dětství, které už dávno překonal, patřila k jeho nepřátelům i nevlastní matka, ale ke svému nevlastnímu bratrovi, jejímu synovi, kléry si také musel prožít své, když byl adoptován do rodiny plné Cunninghamů, žádnou nevraživost nechoval. Johnny se zhruba deset let toulal po světě — Americe, Mexiku, Austrálii — a pak se jednoho dne objevil v teritoriu úplně na mizině a prakticky bez domova. Arthur na něj nebyl přísný, i když ho samozřejmě trochu vyplísnil, a když se chlapec potloukal kolem řeky a hotelu už asi tak měsíc, navrhl mu, že by mohl vypomáhat v jednom z obchodů. Johnny přijal tu narážku bez nedůtklivosti — „Holt už jednou musím přestat být vandrá­kem," řekl a stal se z něj překvapivě dobrý pracovník. Brzy začal vypomáhat i v hotelu — kde samozřejmě beztak bydlel. A za­krátko už patřil do rodiny a dělal všechno, co bylo zapotřebí.

A přesto se držel stranou. „Mám takový pocit, že až ho to na­padne, prostě jednou odejde tak, jak přišel," řekla Rita trochu nazlobeně Arthurovi. Měla silný smysl pro loajalitu a vždycky dávala pozor na jakýkoli pokus o zneužití manžela, který vlastnil v tak bezstarostné hojnosti tolik věcí, o které stojí jiní muži. „Ale propánajána, Rito, je prostě od přírody trochu zakyslej, to je všechno. Má svůj život a my máme také svůj. Na tom, jak pracuje, není vůbec nic v nepořádku, a nic jiného mě na Johnnym neza­jímá."

Problém byl v tom, že v malé vesnici a uzavřeném prostředí hotelu žil Johnny Cunningham svůj život přímo jim pod nosem, přestože se vnitřně izoloval. Jedl s nimi u stolu, i když obvykle mluvil jen tehdy, když někdo promluvil na něj. Když ho hoteloví hosté zatáhli spolu s Cunninghamovými na večírek, seděl a popí­jel jakoby nic, ale zřídkakdy se namáhal, aby něčím přispěl do konverzace, a společnost opouštěl s náhlým, sardonickým „Pro­miňte", kdy se mu zamanulo. „Vylézal z ulity", jak to formulo­vala Rita svému muži, pouze o večerech, kdy se tančilo. Objevil se v teritoriu za éry jivu, ale jeho skutečné triumfy na parketu přišly s nástupem rokenrolu. Původně se ho naučil z nějakého filmu — ha'a hotelu byla ve čtvrtek večer současně místním ki­nem — a své samoucké znalosti si zřejmě doplňoval při každoročních dovolených v Johannesburgu. V každém případě byl exper­tem a při tancovačkách vždycky zvedl z proutěné židle jedno z pěti nebo šesti podsaditých vesnických děvčat, na které se nikdy jindy ani nepodíval, natož aby s nimi mluvil, a očaroval je kouzlem vlastního rytmu. Někdy to udělal i s ženami, které byly v hotelu jako hosté. „Koukej na Johnnyho, jak to roztáčí," říkával s úsměvem Arthur Cunningham pohrdavě obdivným tónem člověka chválícího výkon, k jakému by se sám nesnížil. Na Johnnym, s jeho pootevřenými ústy, zábleskem sliny blyštící se na zubech, hlavou zvrácenou dozadu a zúženýma očima, svíjejícím se tělem na pokrčených kolenou a vířících chodidlech, bylo něco, co se nedalo přehlédnout. „Vypadá, že je takhle šťastný," říkala se smí­chem Rita a cítila se za toho člověka trapně.

Občas se Johnny s některou z hotelových návštěvnic vyspal (v hotelu nebyla postel, jež by dokázala skrýt svá tajemství před starou německou hospodyní, která zase trvala na tom, že bude vyprávět všechno, co zvěděla, Ritě Cunninghamové). Mlčky se předpokládalo, že mezi rokenrolovým vystoupením a volbou part­nerky byla jakási spojitost; kdo by si kdy jinak Johnnyho všiml? Ale kromě těchto zřídkavých jedno- či dvou-nočních románků nejevil Johnny o ženy žádný zájem a zdálo se být jasné, že man­želství je něco, co ho nikdy ani nenapadlo. Arthur mu platil slušně, ale Johnny jako by nikde nešetřil ani neměl peníze. Sázel (prostřednictvím rádia, používaje vysílačku místního meteoro­loga) na všechny velké dostihy v Kapském Městě, Durbanu a Johannesburgu a koupil si tři auta, všechna stejně nevhodná pro silnice v teritoriu, a ukutil je k smrti v Arthurově dílně.

Když se s Ritou Cunninghamovou vrátil do hotelu po Arthu­rově smrti, pokračoval v práci jako obvykle. Po týdnu ale perso­nál, i když se ohleduplně snažil vdovu šetřit, už nemohl ignoro­vat největší část práce, všechna ta rozhodnutí, která dělával Arthur. U oběda řekla Rita svým holčičím způsobem Johnnymu: „Můžeš pak přijít do kanceláře? Musíme vyřídit pár věcí —" Když vstoupila do kanceláře, stál tam už jako obyčejný dělník a zíral na kalendář na stěně. „Kdo se teď postará o to, aby se objednávky z obchodů nepřekrývaly ?" řekla. „Někdo si to musí vzít na starost. A někdo také musí převzít kalkulaci zboží podlé­hajícího zkáze, ale ne starý Johnson, Arthur vždycky říkal, že ten o tom nemá ponětí."

Johnny se podrbal za uchem a řekl: „Chceš, abych to udělal já?"

Chvíli se jeden na druhého dívali a přemýšleli o tom. Na jeho tváři se neobjevil náznak dychtivosti ani zdráhání.

„No, kdybys mohl, Johnny, bylo by to asi nejlepší..." A po male odmlce přešla k jinému tématu. „Kdo bude zodpovědný za bar — objednávky a všechno ostatní — myslíš, že bysme se měli snažit někoho sehnat ?"

Pokrčil rameny. „Jestli chceš. Mohla by sis podat inzerát v Jo'burgu, nebo možná v Rhodesii. Ale nikoho slušnýho sem na sever nedostaneš."

„Já vím." Najednou se jí zmocnila úzkost ze zodpovědnosti.

„Mohla bys to zkusit," opakoval.

„Dostaneme nejspíš nějakého starého násosku, co už nevydrží v místě nikde jinde."

„Jasně," řekl svým nakyslým úsměvem.

„Co kdybys," řekla, „alespoň prozatím... Nemohli bysme to zvládnout my dva? Tedy ty bys mohl obsluhovat a možná by nám o víkendech mohl vypomoct ten Allgoodovic kluk z garáže a my dva bysme spolu dělali objednávky."

„Jasně," řekl, zhoupl se z pat na špičky a zase zpátky a podíval se z okna. „Dokážu to, jestli to chceš zkusit."

Pořád ještě nemohla uvěřit, že ji, a s ní i hotel a oba obchody, unášejí kola těch praktických potřeb. „Ach ano," řekla roztržitě. „Snad to tak půjde, alespoň prozatím, než někoho..." Nedokon­čila to, protože nevěděla, kvůli čemu by ta dohoda měla být vlastně provizorní.

Brala jako samozřejmost, že chce hotel i oba obchody prodat. Dvě děti měla už stejně ve škole na jihu; zbývající dvě je měly následovat za rok za dva, až odrostou vesnické škole. Jaký mělo smysl zůstávat sama tady v odlehlé vesnici, sedm set padesát mil od dětí a příbuzných ?

Prvních šest měsíců potom, co Arthur utonul, mluvila a zdálo se jí, že i jedná, jako by prodej hotelu a obchodů byl neodkladný a nevyhnutelný. Dokonce napsala jednomu agentovi v Johannes­burgu a starému příteli právníkovi v Rhodesii a požádala je, aby jí poradili, jakou asi cenu může žádat za svůj majetek a podnik — Arthur zanechal všechno jí. Johnny převzal většinu Arthurových povinností. Ona zase převzala část Johnnyho práce. Johnny dojel do" Johannesburgu pro obě mladší dětí a v hotelu a v obchodech šlo všechno dál jako obvykle. Jednoho večera, když po jídle dělala něco v kanceláři a s poloviční pozorností s ním probírala hotelové záležitostí, při­dala svou obvyklou výminku — „prozatím to stačí".

Johnny si právě pohvizdoval mezi zuby a hledal cenu určité značky ginu ve slohách s účty od velkoobchodníků s alkoholic­kými nápoji — byl si jist, že Arthur měl nějaký levnější způsob, jak gin nakupovat, než o kterém věděl on — a pak si přestal pískat, i když hledal dál, a řekl: „Co vlastně chceš v Johannes­burgu dělat, Rito ? Budeš mít peníze a práci potřebovat nebudeš."

Odložila pero a otočila se, tápajíc po stéble jakékoli poznámky, která by umenšila pocit vykořeněnosti. „Co tím chceš říct?"

„Asi si koupíš dům někde poblíž své sestry a budeš se starat o ty dvě malé."

„Já vlastně nevím," odsekla, ale neznělo to přesvědčivě. „Asi bych měla koupit dům..."

„No co jiného bys se sebou chtěla dělat?"

Udělal jí v tom naprosté jasno. Zmocnilo se jí nečekané roz­čarování — nepředstavovala si to, sama o tom předtím nepře­mýšlela: dům na johannesburském předměstí, dvě děti, kte­ré chodí každé ráno do školy a každý večer po sedmé do postele, její sestra, jak říká, stav se u nás, kdy se ti to bude hodit.

Pomalu vstala, otočila se a opřela se zády o stůl za sebou, za­mračená, neschopná promluvit.

„Tady něco máš," řekl.

„Ale já jsem vždycky chtěla odejít. V létě... je tu tak horko. Vždycky jsme si říkali, že jednou, až dětí..." Všechny její apely na sebe samu selhávaly. Řekla: „Ale samotná ženská... to je hloupost — jak to můžu dál táhnout?"

Pozoroval ji se zájmem, ale nepodal jí ruku tím, že by ji pře­rušil. Kouřil a půlku cigarety držel mezi palcem a ukazováčkem s ohněm ukrytým v dlani. Rozesmál se. „Vždyť už to dál táhneš," řekl. Udělal velkolepé pantomimické gesto, pozvedl obočí, po­malu vrtěl hlavou a stáhl koutky úst dolů. „Všechno funguje. Celý ten cirkus. S čím by sis dělala starostí ?"

Zjistila, že se sama směje, tak jako dětí zapomenou plakat, když je škádlíte.

V příštích pár týdnech se jí zmocnil podivný druh chabého štěstí. Pocházelo ze ztráty nerozhodnosti, z náhlého sebevědomí. Nemusela si dělat starosti s tím, jestli to zvládne — vždyť to zvládala celou tu dobu! To sebevědomí probudilo něco, co v ní celý život dřímalo; byla velice schopná, dokonce i dobrá obchod­nice. Začala brát děti, personál v hotelu i prodavače v obchodech pevně do ruky. Dokonce napsala i dopis tomu velkoobchodníkovi s alkoholem a vyžadovala stejnou mimořádnou slevu, jakou z něho vymáčkl její zemřelý manžel.

Když přijel z Rhodesie přítel advokát, který spravoval Arthurovu pozůstalost, aby se s ní poradil, mluvila s ním o možnosti nabídnout Johnnymu — ne partnerství, to ne — ale podíl, dejme tomu čtvrtinový podíl na hotelu a obchodech. „Jde jenom o to, jestli tu zůstane," řekla. „Proč by tu neměl zůstat?" namítl práv­ník a poukázal na skvělou příležitost, která se tomu člověku na­bízí. „Já vlastně nevím," řekla. „Vždycky jsem se Arthurovi svě­řovala se svým pocitem, že je to druh člověka, který jednoho dne odejde tak, jak přišel." Vzhledem k poctivé práci, kterou odváděl — „Musím být spravedlivá," pospíšila si Rita s přitakáním práv­níkovi, „opravdu dře, je skvělý od té doby, co se to stalo" —, ne­viděl advokát v tomto ohledu žádný důvod ke starostem; pro každý případ měla být smlouva, až ji sepíše, neprůstřelná a chránit její zájmy proti každé takové eventualitě.

Advokát se vrátil do Rhodesie, aby sepsal smlouvu, které nikdy nebylo zapotřebí. Než uplynuly tři měsíce, provdala se za Johnnyho. To bylo už za letního období dešťů a tento rok to byl on, kdo převážel přes řeku zásoby v člunu, on byl její manžel a Arthurovy iniciály nad dveřmi byly vymazány a místo nich tam stály ini­ciály jeho.

Meteorologovi, veterináři a poštmistrovi — stálým obyvatelům hotelu, kteří je oba znali už léta — i lidem z vesnice připadal sňatek vlastně naprosto rozumný; opravdový sňatek z rozumu, i když samozřejmě zároveň trochu legrační — po vesnici o tom nějaký čas kolovala řada vtipů. Co se týkalo jí — vlastně teprve když už bylo manželství hotovou věcí, pokusila se pochopit, co vlastně znamená a jak k němu došlo.

Koncem první zimy po Arthurově smrti měl Johnny poměr s jednou ženou z výpravy na safari, která cestovala zpět na jih. Rita o tom samozřejmě věděla, protože jí to hospodyně jako obvykle řekla. Ale v den, kdy výprava odjela (Rita věděla, která to byla žena, ne už mladá, ale s dobře živenou štíhlou postavou, udržovanou masážemi), přišel Johnny po odjezdu dvou džípů do kanceláře a svalil se do starého proutěného křesla u dveří. Rita pootočila hlavu, když zavrzalo proutí, aby se ho zeptala, jestli ví, jakou náhradu si kuchařka vymyslela k obědu namísto kotlet, které se zkazily, a jeho oči, které byly předtím zavřeny v jednom z těch okamžiků spánku, který padá jako roleta přes živou, napjatou bdělost, se prudce otevřely. Zívl, usmál se a v koutku oka mu škublo, jako by to oko na ni mrklo samo od sebe. „Tak to bysme měli," řekl.

Bylo to poprvé za sedm let, co byl v hotelu, kdy byť nepřímo udělal nějakou poznámku, týkající se existence jeho soukromého života či stavu jeho citů. Zčervenala, jako by jí projela vlna ho­rečky. Musel vidět tu červeň, jak se jí šíří po krku, uších a tváři. Ale nevzal její rozpaky vůbec na vědomí a sám také žádné necítil. A tak vznikl najednou pocit intimity; existoval mezi nimi, jako by tam byl odjakživa, jako samozřejmost. Byli spolu sami. Měli společnou existenci, která se netýkala hotelu a obchodů a rozho­dování o praktických věcech. O románku s tou ženou by se byl ani nezmínil, dokud byl Arthur naživu a ona byla vdaná. Ale teď — stálo to v jeho bezstarostné tváři — byla pro něj prostě dospělá osoba jako každá jiná a věděla, že děti nenosí čáp.

Kdykoli poté přišel do kanceláře, byli spolu sami. Cítila jeho přítomnost, když seděla zády k němu u svého stolu; na pažích jí vyskakovala husí kůže a jako by cítila výsměšný pohled (ne jeho, věděla, že se na ni nedívá) v bodě přesně uprostřed svého týla. Ne­věděla, jestli se na něho dříve dívala, nebo ne, ale teď musela vyví­jet vědomé úsilí, aby se na něho nepodívala, když s ní seděl u jídla nebo obsluhoval u baru, či jen hbitě přebíhal písčitou silnici.

A začala si — byl to pro ni nepříjemný, zahanbující pocit, po­dobný, jako mívala v adolescenci — uvědomovat svoje velká prsa. Když stála a mluvila s ním, vždycky na nich zkřížila ruce. Nená­viděla je — sahala jí z podpaždí skoro až k pasu, vyplňovala šaty — a skryté bradavky měla od té doby, co se jí narodily děti, hnědé jako cecky staré čuby. Snažila se také zakrýt své nohy — tlusté a silné, masitá pihatá lýtka se štětinatými světlými chlupy a silné kosti kotníků s modřinami v místech, kde neustále narážela bo­sýma nohama na svůj stůl.

Jednoho rána po tanečním večírku v hotelu mu řekla — prostě jí to vylétlo z úst: „Vypadá to, že se paní Burnsové líbíš."

Sešpulil ústa a dlouze zívl. Nepřítomně se zahleděl do prázdna; a pak se najednou energicky vzpamatoval; a pomalu se usmál, přímo na ni. „Jo tahle. Opravdu?"

Strašně znervózněla. „Tedy — já — napadlo mě, že si na tebe myslí. Jak se hihňala, když s tebou tancovala." Trochu pohrdavě se zasmála.

„Kráva pitomá to teda je," řekl. A když vycházel z baru, kde spolu kontrolovali prázdné lahve, položil jí zkusmo ruku na krk a stiskl jí ušní lalůček. Bylo to neurčité pohlazení; nevěděla, jestli ho jen pobavila, anebo... jestli to myslel vážně, jak si to pro sebe formulovala.

Nespal s ní, dokud nebyli svoji; vzali se ovšem rychle. Nastě­hoval se k ní do velké ložnice, ale ponechal si svůj starý omšelý kulatý domek na pozemku hotelu, na šaty a rybářský prut a všeli­jaké automobilové součástky, které se tam povalovaly, a v létě tam obvykle trávil siestu. Ležela odpoledne sama na své posteli v setmělé místnosti za záclonami, které rudě zářily světlem a hor­kem dopadajícím na ně zvenčí, a dívala se na jeho prázdnou postel. Zírala na místo, kde lehával, kde doopravdy spal, v jednom pokoji s ní, ani ne půl metru daleko, noc co noc. Chovala k němu stovky drobných citů, nejněžnějších, jaké kdy poznala, ač obsaho­valy i to, co cítila v jiných výjimečných chvílích svého života: když viděla postřeleného ptáka, jak padá z hejna nad řekou; když poprvé spatřila své děti, ošklivé a plačící nad tím, že jsou na světě. Zpočátku se někdy v duchu vracela ke chvílím, kdy se s ní milo­val; dokonce i když seděla u stolu s velkými účetními knihami otevřenými před sebou a z verandy k ní doléhal zvuk jednoho z chlapců drhnoucího podlahu, pustila z hlavy čísla, která po­rovnávala, a zasněně si v duchu přehrávala včerejší noc. Nemilo­val se s ní samozřejmě příliš často — alespoň po několika prvních týdnech. (Vždycky ji ale štípl nebo vzal za ruku, když si na to vzpomněl.) Týdny plynuly a stávalo se už jen o tanečních večír­cích, kdy obvykle chodila do svého pokoje dlouho před ním, že tiše přišel dovnitř, vydechoval v temnu pach whisky a lehl si k ní, jako by se na tom domluvili. Často ho slyšela vzdychnout, když do ní vstoupil. Vždycky odbýval milování v tichu; ale pro ni, v které se bezhlasně ozývalo tisíce ohlušujících, pronikavých výkřiků, to byla jen součást toho podivuhodného řevu vlastního mlčení.

Jak plynuly měsíce, miloval se s ní čím dál řidčeji a ona na něj čekala. S nesmírným ostychem a v naprosté tajnosti na něj neustále čekala. A když k ní opět přišel, cítila se příští den po­divně zahanbena. Začala znovu a znovu probírat věci, které se přihodily v minulosti; jako by jí schopnost přehrávat v duchu milování předešlé noci dodala sílu představivosti, jakou nikdy předtím neměla, a umožnila jí ve vzpomínce zkoumat detail po detailu výjevy a rozhovory, které se odehrály před dávnou dobou. Začínala mít všudypřítomný pocit, že něco hledá; hledala pomalu a pečlivě. Ten den na kriketu. Stokrát si vybavila k přezkoumání ten způsob, jakým se obrátila k Johnnymu, když ten hlas vyvolal její jméno; to, jak se zasmál a řekl, posluž si. To ticho v autě, když spolu jeli zpátky do teritoria. Dávné taneční večírky, když ještě sedávala vedle Arthura a dívala se, jak Johnny tancuje. Ty chvíle, kdy o něm před Arthurem mluvila s nedůvěrou. Začínalo jí připadat, že za všemi těmito výjevy bylo jakési spiknutí. Proni­kala jimi pomalu vina, skvrna prosakující hluboko zevnitř. Sužo­val ji pocit, že se nikdy nedobere poznání — a pak si opět dávala rozhřešení — existovalo mezi ní a Johnnym něco odjakživa? Bylo to tam, číhalo to v temnotách jako žhnoucí oko dlouho předtím, než Arthur utonul ? Nemohla dělat nic jiného, než probírat znovu a znovu každý útržek důkazů z minulosti, znovu a znovu, a četla v nich jednou ano, a podruhé ne.

Začala přemýšlet o Arthurově utonutí; měla šílený pocit, že ona i Johnny věděli, že Arthur se topí. Seděli na tribuně stadiónu, a přitom věděli, že se Arthur topí. Přitom věděli, že tam, tamhle, přímo před hotelem, kam se dívala oknem kanceláře (nemusela ani vstávat od stolu, stačilo otočit hlavu) se přes vodu blíží člun s osmi psacími stroji a černě lakovanou manželskou postelí... Člun se převrací... Mužské paže (kdo to byl, kdo si dal záležet na tom, aby ji neušetřil toho detailu?) se vztahovaly skrz mří­žoví čela; postel s sebou vzala muže dolů — voda náhle a navždy zavřela Arthurovi ústa.

Neřekla o tom všem Johnnymu jediné slovo. Nevěděla by, jak to vyjádřit slovy, ani sama sobě. Nemělo to žádnou existenci vně té děsivé svobody vlastní mysli, na kterou omylem narazila a která zcela zastínila skutečný svět kolem ní. Ale přesto se navenek změnila, aby ochránila a skryla to, o čem věděla jen ona sama — tu zahanbující rozkoš lásky. V té době začala mluvit o Johnnym jako o „něm", aniž ho jmenovala, tím humorným, napůl kritic­kým, napůl hašteřivým tónem ženy, která bere svého manžela jako fakt, bez iluzí a prakticky. „Neviděli jste někdo toho mého ?" ptávala se, anebo „Kde je ten můj manžel ?"

Při zimních tanečních večírcích stále ještě ohromoval hosty tím, jak najednou vystoupil ze své zachmuřenosti a vrhal se do víru rokenrolu. Hospodyně už nevyprávěla žádné dlouhé historky o jeho krátkých výletech do postelí, v nichž spaly manželky jiných mužů, a tak Rita samozřejmě předpokládala, že žádné neexistují. Co se týkalo jí, naučila se žít s provinilostí z lásky jako s nějakou neurčitou, chronickou chorobou. Nemělo smysl s tím zápolit; začínala chápat — z důvodu, který nechápala — že skutečnost, prostá skutečnost, že nikdy za celé jejich manželství se vůči Arthurovi neprovinila tou sebemenší neloajálností, neposkytuje žádnou léčbu pravdou. Nikdy se s Johnnym nehádali, a pokud se hotel a obchody dále nerozrůstaly (Arthur si potrpěl na plánování a vydělávání peněz), alespoň pokračovaly jako předtím. Letní horko a zimní chladna přicházely a zase mizely znovu a znovu v té uklidňující jednotvárnosti, kterou si lidé pletou s bezpečím.

Muka představivosti ji téměř úplně opustila. Ztratila schop­nost znovu vytvářet minulost. Jenom ten člun zůstal a občas v její mysli stoupal z řeky uprostřed všedních událostí života v kan­celáři, tak jako mezi ni a bezprostřední realitu kdysi vstupovaly noci strávené s Johnnym.

Jednoho rána čtvrté zimy jejich manželství seděli společně u stolu v hotelové jídelně a dopřávali si klidnou a obzvláště boha­tou nedělní snídani. Jídelna byla malá a vlídná; dala se tam vést konverzace od jednoho stolu k druhému. Meteorolog s pošt-mistrem seděli spolu u malého stolku u okna, který se vyznačoval zvláštními lahvemi s omáčkami, skleničkami s vitamínovými pilulkami a balíčkem sucharů, jaké odlišují stoly stálých hostů od stolů příležitostných návštěvníků. Veterinář odjel na víkend na lov. U dvou stolů seděli příležitostní hosté; u prvního se skláněly v tiché diskusi nad kávou hlavy tří pochmurných lovců lvů, u druhého seděla veselá skupinka, která přijela až z Kapského Města, vedená dvojicí, která už v teritoriu byla a dvakrát nebo třikrát v hotelu pobývala. Předešlý den obdrželi poštou z jihu

balík novin a ted1 si jimi nahrazovali nedělní vydání. Johnny měl v oblibě nedělní přílohy časopisů; rád čítával vzpomínky slavných sportovců nebo bývalých špiónů, které se tam vždycky vyskyto­valy, a rád luštil křížovky. Vypůjčil si od jednoho hosta ze sku­pinky přílohu johannesburských novin a luštil křížovku, pojí­daje přitom slaninu, smažená játra a vejce. Pak, když vypil druhý nebo třetí šálek kávy, našel psychologický kviz a znovu vytáhl tužku.

„Vypadá jako školák nad úkoly," řekla Rita, která pokuřovala nad kávou a líně se opírala o židli, se silnýma nohama rozkroče­nýma a nahrbenými rameny. Promluvila přes rameno k lidem, kteří zapůjčili ty noviny, a pak se usmála a ukázala hlavou na svého manžela.

„Ten má dneska napilno," souhlasila jedna žena.

„Skoro se ani nestačil najíst, jak se do toho pustil," řekl muž, který už navštívil hotel dříve. A všichni v jídelně kromě lovců lvů se rozesmáli.

„Tak moment," řekl Johnny a zvedl ukazovák, ale od kvizu nevzhlédl. „Tak moment — musím tady zodpovědět spoustu otázek. Ty k tomu taky patříš, Rito. Na tohle musíš odpovídat taky."

„Já ne. Přece víš, že na to nemám hlavu. K něčemu takovému mě v neděli ráno nepřinutíš."

„Na to hlavu nepotřebuješ," řekl a ukousl konec věty jako kus nitě. „Jste dobrým manželem?' — tady to máš —"

„To přece musí vědět i bez kvizu," řekla směrem ke skupince z Kapského Města, která se začala smát skepticko-komickému výrazu její tváře. „Na to odpovím já, kamaráde." A znova se všichni rozesmáli.

„Tady je jedna pro tebe," řekl a tápal přes složené noviny po šálku s kávou. „Jste dobrou manželkou?'"

„Ale ta je snadná," řekla, předstírajíc, že se předvádí. „Na tu odpovím také."

„Tak se do toho dej," řekl a pohlédl na ostatní se zvrácenou bradou a koutky úst staženými dolů. „Tady to máš — ,Kupujete svému manželovi toaletní potřeby, anebo si je vybírá sám?"'

„Co to je?" řekla. „Co se tím myslí, toaletní potřeby?"

„Mýdlo, břitva a tak," zavolal muž od druhého stolu. „A fial­kový olej na vlasy!"

Johnny si prohrábl rukou své neposedné kudrny a schoulil se v židli.

Dokonce i poněkud plachý poštmistr se pousmál.

„Ale ne, vážně," přehlušila Rita smích. „Ptám se tě, jak můžu muži vybírat břitvu!"

„Chtějí jenom vědět, jestli to děláš, nebo ne," řekl Johnny. „No tak."

Když je to břitva, tak ne," obrátila se Rita na celou místnost. Dobře! Tak ne. ,Ne,' " napsal.

„Moment, ale co mýdlo? Mýdlo kupuju. Kupuju mýdlo pro všechny muže v hotelu! To nedostanu žádné body za mýdlo —"

Od stolu s hosty z Kapského Města se ozvaly výkřiky: „Ano, to není fér, Johnny, když kupuje mýdlo." „Kupuje mýdlo pro nás pro všechny."

Johnny odložil noviny. „Tak komu má vlastně být dobrou manželkou ?"

Tímto způsobem probral všech deset otázek pro manželku za neustálého přerušování, návrhů a smíchu celé jídelny. A pak Johnny požádal o ticho a odpověděl na svých deset otázek. Nalé­hali na něj, aby je přečetl, ale on řekl, že ne, že dokáže zatrhnout svá ano a ne rovnou; jinak by všichni seděli u snídaně až do oběda.

Když skončil, sečetl body své ženy a pak svoje vlastní a obrátil na další stránku, aby se podíval na rozluštění.

„No tak, ven s tím," zavolal muž od stolu s hosty z Kapského Města. „To napětí je nesnesitelné."

Johnny už procházel sloupec s výsledky. „Opravdu to chcete slyšet?" řekl. „Dobrá, já vás varoval..."

„Pospěš si s tím," řekla Rita tím majetnickým a podrážděným ale přesto spokojeným tónem manželky a seškrábla si kapičku uschlého bílku na prsou z plátěných šatů.

„Tak tady to je," řekl tónem člověka, který se chystá přednést pointu vtipu. „,Na vašem manželství je zcela jasně něco ve váž­ném nepořádku. Měli byste se obrátit na doktora, anebo raději na psychiatra,'" odmlčel se kvůli účinku a smíchu, „,a co nej­dříve vyhledat pomoc.'"

Muž z Kapského Města se smál, až mu stékaly slzy do vrásek v koutcích očí. I všichni ostatní se smáli a mluvili jeden přes druhého: „Tak to je teda konec!" „Tahle psychologie!" „Už jsi někdy něco takového —!" „Na co všechno v těch novinách dneska nemyslí!"

„Tak tady to máš, miláčku," řekl Johnny a s předstíranou váž­ností složil noviny a nasadil pohřební a zároveň bezstarostný obličej.

Smála se s nimi. Smála se a hleděla na své otřásající se tělo a na velkou rýhu, která jí probíhala mezi ňadry a končila nad výstřihem šatů. Smála se a slyšela, jen ona sama slyšela, to za­drhávání a zajíkání ve svém hrdle jako šílené výkřiky nějakého zvířete, které upalují zaživa. Krev ruměnce jí s mučivou poma­lostí spalovala celé tělo. Když smích umlkl, vstala, a aniž se podí­vala na Johnnyho — neboť věděla, jak se tváří, znala ten nevzru­šený pohled — řekla něco případného a dokonce legračního a s velkým úsilím vyšla klidně, pohodlným tempem z jídelny. Cítila, že ji Johnny následuje jako obvykle, ale nezpomalila, aby ji mohl dohnat, a jako obvykle po snídani uslyšela, jak odchází, po­hvizduje si, chodbou k baru, kde bylo třeba uklidit po sobotním večeru.

Došla do kanceláře. Konečně došla do kanceláře a posadila se do své židle u stolu se stahovací roletou. Strašlivý nával krve neopadal; jako by v ní něco prasklo a prosakovalo ve skvrně ven všemi vrstvami svalů, tkáně a kůže. Opět si jako kdysi uvědomila se strašlivou jasnosti svá velká prsa a neohrabané nohy. Sevřela rukou ostrý konec bodce, na který napichovala účty, a cítila, jak se jí zarývá do dlaně. Slzy ji pálily do tváří a do rukou jako tekutá láva hanby ze stejného zdroje jako ruměnec. Konečně vykřikla Arthure!, přiškrceným, plačtivým šepotem, Arthure! cedila jeho jméno mezi zuby a zoufale se obrátila k vodě, k prostředku řeky, kde rostly lekníny. Celou bytostí se pokoušela znovu vykouzlit něco z vody; nějakého ducha útěchy, podpory. Ale člun, tichý a nezvaný, který tak často vídávala, se už neobjevil.

přeložil Michael Žantovský