Mýtus Dada I

Slovo DADA vyvolává množství asociací a podvědomých spojení. Ač mnohé z nich nemají téměř žádný vztah k reálné historii hnutí a jeho projevům, existují i takové, o jejichž opodstatnění není třeba pochybovat. Přesto, oprostíme-li se zcela od všech dříve vyřčených předsudků, dada se nepřestává jevit jako velký mýtus.

Uchopit a pochopit jej v jeho absolutní bezbřehosti prostě není možné. Je ale možné vytyčit několik jmenovatelů, které budou pro jeho jednotlivé projevy jednotné a jednotící. Příliš často bývá dada vykládáno jako jakýsi nezměrný žert. To je ale nepřípustné zjednodušení, proti kterému se ohrazuje většina autorů, kteří se k dada s odstupem vyjadřují. Příznačné je, že tento mýtus vznikl už ve dvacátých letech, kdy dada vybuchovalo největší silou. Přesto humor je jedním ze znaků, které dada dobře charakterizují. Ludvík Kundera se ktomu v knize DADA vyjadřuje následovně:

„Dadaistický duch, dadaistický esprit, stojí a padá s humorem. Humor je jeho bází, bez humoru by tento esprit byl asi stěží shledán dadaistickým. Humor je ovšem širá oblast. Jeho rejstřík poznáme už jen při letmé přehlídce dada výtvarníků: sarkastickou břitkost i čerň má u Duchampa, hravou neposednost u Man Raye, groteskně lyrický, ale i bezedný je u Arpa, kdežto u Taeuber-Arpové je toliko lyrický s náznakem jemné ironie; Picabia odhalil jeho cynické ostří, aniž mu ubral zábavnosti, agresivní je u Hausmanna, společensko-agresivní, politický, bezohledně satirický u Grosze, živelně bezbřehý u Schwitterse, lyricko-pichlavý u Höchové ... Aniž bychom se příliš obírali vágností slova „groteskní“, připomeňme tu jen, že už Baudelaire viděl v grotesknu opravdovou hloubku a  elementárnost, tedy něco bližšího prapůvodnímu životu a bezúčelné radosti nežli smíchu, jenž je podnícen pouhou satirou či karikaturou.
Z groteskního humoru pramení smích, který je někdy nakažlivě čistý, jindy říznější, posléze černý – vždy však ponouká, rozhýbává, vede k asociování, k prudší činnosti fantazie. Tedy žádné jen lechtání bránice, ale vždy i hlubší ponoření, podrýpnutí, exploze. Je to koneckonců odpověď na věčnou otázku z praktické filozofie: Co zbývá?“

Ano, co zbývá. Z Kunderova vyčerpávajícího výčtu je patrný jeden fakt. V době, která dadaistické hnutí rodila, vzkypěla ve světě vlna násilí doposud nepoznané síly. Děsivá až k nesmyslnosti. Nebyl nikdo, koho by se bezprostředně nedotkla. Normální a normálně smýšlející člověk, který navíc měl šanci se před válkou ukrýt do relativního bezpečí umělecké komunity, musel tyto skutečnosti nevyhnutelně reflektovat. Smích, výsměch až do křeče, je možná přirozenou obranou, a poslední možností, jak překročit nepochopitelnou skutečnost, spíše alegestem, které ukazuje a obnažuje absurditu reality.

Václav Kovář

citace: Ludvík Kundera - DADA, odpovědný redaktor Karel Srp, vydala Jazzová sekce jako přílohu bulletinu Jazz /8445/69/, edice „Jazzpetit“ č. 13, 1983