Mýtus Dada II
03. prosince 2007 03:15
ZÁKON NÁHODY
Humor, smích a výsměch jsou podle všeho výsledkem a následkem věci. Nikoli jejím východiskem. Tím může být absurdita situace, ze které humor pramení, ale ne naopak. Budeme-li pátrat právě po příčinách a předpokladech, ukazuje se v souvislosti s dada mocným hybatelem náhoda. Avšak i ona, jak už to ostatně v souvislosti s dada platí téměř bezvýhrad, je ve svém slova smyslu jaksi posunutá, hyperbolizovaná. Je to náhoda nejen bezvýhradně přijímaná, ale také neustále a neúprosně provokovaná a pobízená. Poprvé se tak v dějinách umění setkáváme se zcela neobvyklou situací. Autor sám se zcela nezakrytě vzdává nároku na vlastnění ideje uměleckého předmětu. Přestává být tvůrcem v pravém slova smyslu a stává se v podstatě nástrojem. Jistě, že to, které dílo je závislé na tom kterém umělci, je obrazem jeho osobitého vnímání a představivosti, svůj život počíná skrze něho, přesto se zdá, že ani on sám nemá do poslední chvíle konkrétní a jasnou představu o tom, co se mu rodí pod rukama. Na pomoc si znovu vezměme komentář Ludvíka Kundery z knihy DADA, který nám ozřejmí princip náhody, jak s ní pracovali jednotliví umělci:
„Ačkoliv se dadaismu tak často předhazuje literárnost, vzešel tento princip podle všech svědectví z výtvarného umění. Kubistické „roztrhané papíry“ /papiers déchirés/ se u Arpa staly součástmi abstraktních kompozic „podle zákona náhody“. Obdobně tomu bylo i u Man Raye. Pro poezii existuje „Tzarův recept“ vystřihovaných slov a jejich tahání z pytlíku. Matematický duch Duchamp provokoval náhodu nejdůmyslněji. Vycházel ze zásady: „Jestliže horizontální nit spadne z metrové výše na horizontální plochu, libovolně pozmění svou podobu a výsledkem je nový názor na jednotku délky. “Duchamp provedl tento pokus třikrát a získal tak „na vědecké bázi“ tři průměrné míry. Tvar linií překreslil vedle sebe na tři skla a dále na tři dřevěná pravítka. „Konzervoval“ tak tedy náhodou a aniž hnul brvou, realizoval zákon „nové fyziky“, který je výsměchem vší zděděné logice.“
Jistě, odpor k myšlenkovému dědictví, jeho zpochybnění a odmítnutí je dalším mocným impulsem. Doba sama přece svou nelogičností bila do očí. Marně hledat logiku a zákonitost tam, kde je postavena na hlavu lidská přirozenost a důstojnost. Těžko důvěřovat světonázoru, který očividně vede lidstvo ke zkáze. Teze náhody může být dobrou cestou, tím spíše, že vždy vede ke zcela nové a nepředpokládatelné zkušenosti. To souvisí nejen s dosud nevyzkoušenými tvůrčími postupy, ale také s materiály, které byly k tvorbě užity.
„Dadaističtí výtvarníci byli výzkumem náhody přiváděni k naprosté nepředpojatosti vůči jakýmkoli novým materiálům a jejich nikdy nevídaným kombinacím, experimentovali se vším, co bylo kolem nich, a především se vším, co chrlila civilizační mašinerije. Plnili tím jeden z mála trvale se opakujících „bodů“ svého hnutí, svého neexistujícího „programu.“
Při vyslovení spojení civilizační mašinerije znovu vyplouvá napovrch neopomenutelný fakt. Že přes všechnu originalitu a svéráz v sobě dadaistického hnutí nese otisk doby. Chtělo by se dokonce říct, že dada bylo prvním uměním, které takto opravdově a definitivně odráželo životní zkušenost. A to i ve srovnání s takovými směry, jako byl realismus. Ten totiž dokázal vždy zprostředkovat jen jakýsi vhled do té či oné životní praxe, aniž by vypovídal o zcela obecném, jako to činilo dada. Možná v tom hraje roli téměř absolutní absence příběhu. Zatímco realismus jej použil jako základního stavebního kamene, v dada příběh vyplouvá v pouhém náznaku, aby mohl ustoupit fantazii a interpretaci. Přesto vnější i vnitřní výraz dada je natolik silný a sugestivní, že je schopen, při jeho prožívání, zřetelné kontury příběhu vyvolat. Působivost dada je právě v jeho hmatatelné přítomnosti. V neklidu, který probouzí.
Pokračujme ale dál ve zkoumání náhody slovy Ludvíka Kundery:
„Pokud se v auto-interpretacích dadaistů objevují zmínky o „absolutní moci náhody“ a pokud se malíř, sochař, autor sám distancuje od své práce vzniklé některým z procesů využívajících náhodu, jako by byl jen nestranný divák a jako by jiné síly dávaly tvar a podobu jeho kreacím - - - pak je to sebeklam. Nebo snad nemístná skromnost? Spíš – a v linii hnutí – prostě gesto. Neboť roztrhané papíry se poskládaly do krásných skupenství – třeba podle zákona o zlatém řezu – právě umělci Arpovi. A umělec Duchamp „náhodně“ volil užitkové, průmyslně vyráběné předměty a „pasoval“ je na umění! A umělec Schwitters lepil na sebe lístečky a ústřižky tak dlouho až vznikla barevná kompozice nové krásy anebo vyhmátl z hory tiskárenské makulatury „ten pravý“ pokažený tisk a vystřihl z něho nůžkami „náhodnou“ i-kresbu.“
Ani moc náhody tedy není absolutní. Protože absolutní není nic. Ani přijetí náhody jako obecného principu. Zvláště hovoříme-li o něčem tolik mnohoznačném jako dada. I uvnitř dadaistického hnutí se časem musely objevit tendence náhodu popírající nebo alespoň vytěsňující mimoautorský zájem. Kundera hovoří o znásobeném vědomí. Do tvůrčího procesu tak znovu vstupuje faktor rozumu. Umělec záměrně pracuje s postupy, které jsou známé, a pokouší se pro ně najít nový význam, nebo naopak zjednodušuje obsah i formu až na snesitelnou úroveň a utíká se k abstrakci.
„Denní obcování s nevědomím, s iracionálními živly v člověku, které vyhřezly po náhodných „operacích“, vedlo ovšem podle zákonů o pohybu myšlenky nutně k vytvoření opačného pólu, druhého ohniska, které by se opíralo o znásobené vědomí, které by přizvalo k dílu opět rozum a vedlo k systému, k řádu, k přísnosti . Ozývají se abstraktní tendence, přítomné ostatně v malířském dadaismu skrze Picabiu ještě v „prehistorii“. Objevují se i analogie s hudbou, ale jiného druhu nežli v Kupkově orfismu: Engeling a s ním zvláště Richter, ale i Janco, pokoušejí se roubovat zákonitosti hudebního kontrapunktu, na souhru bílé s černou a na proměnu tvarů v čase. Od obrovitých svitků, tedy hyperbolizovaného „východního postupu“, přechází k svitkům jiného druhu, už „evropštějším“, k abstraktnímu filmu."
Co lze dodat? Náhoda se ukázala být silným impulsem dadaistické tvorby. Vyzdvihnout je ale třeba především absolutní dadaistické prvenství. Skutečnost, že nikdo před dadaisty se neodvážil učinit náhodu plnohodnotným uměleckým aktem. Pojmenovat vyčerpanost umění a doby a nabídnout východisko mimo racionální chápání a výklad světa. Skutečnost, že dadaisté objevili náhodu dávno před tím, než se princip „objektivní náhody“ stal vlastním dalšímu z moderních směrů –surrealismu.
Václav Kovář
citace: Ludvík Kundera - DADA, odpovědný redaktor Karel Srp, vydala Jazzová sekce jako přílohu bulletinu Jazz /8445/69/, edice „Jazzpetit“ č. 13, 1983