Archivy | Autoři | Jorge Semprún

publikovala Mladá fronta Dnes v červnu roku 2006

„Děje se něco, příteli?“, zeptal jsem se chlapíka ze Semuru. Hned mi neodpovídá a vlak se rozjíždí s náhlým škubnutím a hlasitým skřípěním nápravy. Chlápkem ze Semuru to praštilo a já ho zvedal. Jeho paže se zachytily mých ramen a paprsek reflektoru prolétávající vozem ozářil na vteřinu jeho tvář. Usadil se v ní nehybný úsměv a výraz napjatého překvapení.

Je děsivé si myslet, že mučení je problém praktický a schopnost postavit se mu musí být prakticky zvážena. Ve skutečnosti jsme si to nevybrali, přesto to musíme brát v úvahu. Člověk by měl zůstat člověkem, dokonce i když není schopen čelit mučení, přesto, když skutečnost je taková, člověk přestává být tím čím byl nebo být mohl v okamžiku, kdy se tyranii poddá a udá své druhy. Skutečnost taková je, možnost být člověkem je svázána s možností mučení i možností se mučení poddat.

V krytém voze je změť těl. Cítím bolest pulzující v pravém koleni. Dny a noci. Přemůžu se a pokusím se spočítat dny, spočítat noci. A možná mi to pomůže vidět jasně. Čtyři dny, pět nocí. To jsem se ale musel přepočítat, jinak by se některé ze dní musely proměnit v noci. Mám nadbytek nocí, více nocí, než se mi hodí. Jedno ráno – tolik je jisté – že tato cesta započala ráno. Celý den. A pak noc.

Zase měl pravdu. Když se vydáte na cestu, jako je tato, musíte vědět, jak se chovat a proč. A to není pouze otázka důstojnosti, je to také praktické. Když víte, jak se chovat a proč, máte lepší šanci vytrvat. Bez diskusí máte větší šanci obstát. Později jsem měl příležitost si ověřit, jak moc měl můj přítel ze Semuru pravdu. Když mi to v Německu na té vlakové stanici říkal, myslel jsem si, že má pravdu.