Gao Xingjian: Obhajoba literatury

Nedokážu zjistit, zda mne na toto pódium dotlačil osud, ale jelikož k tomuto okamžiku došlo díky řadě šťastných shod okolností, mohu to klidně osudem nazvat. Pomineme-li totiž diskusi o bytí či nebytí Boha, chtěl bych říci, že navzdory svému ateismu jsem nepoznatelnému vždy projevoval hlubokou úctu.

Člověk nemůže být Bohem, zcela jistě nemůže zaujmout Boží místo a vládnout světu jako Nadčlověk; může nanejvýš vytvořit na světě ještě více chaosu a nepořádku. Sto let po Nietzschem zanechaly katastrofy způsobené člověkem nejčernější stopu v dějinách lidstva. Nadlidé všeho druhu, zvaní vůdci lidu, hlavy národa či velitelé rasy, se ve svém zločinném konání nezastavili před žádným druhem násilí, na hony vzdáleného od blouznění egotického filozofa. Nerad bych však tuto řeč věnovanou literatuře promarnil přílišným zabřednutím do politiky a historie; rád bych při této příležitosti promluvil jako spisovatel hlasem jedince.

Spisovatel je obyčejný člověk, možná trochu citlivější, ale velmi citliví lidé často bývají křehčí. Spisovatel není mluvčím ani vtělením spravedlnosti. Jeho hlas je nutné slabý, ale právě tento hlas jedince je ten opravdový.

Rád bych zde promluvil o tom, že literatura může být pouze hlasem jedince a že tak tomu bylo vždycky. Pokaždé, když se literatura stane hymnou národa, praporem rasy, hlásnou troubou politické strany či hlasem třídy nebo skupiny, může být využita jako mocný a všepohlcující nástroj propagandy. Taková literatura však ztrácí to, co je jí vlastní, přestává být literaturou a stává se záminkou moci a zisku.

V právě uplynulém století přesně tomuto neštěstí literatura čelila a byla více než kdy jindy zastrašena politikou a mocí. Také spisovatel byl podroben nátlaku do té doby nevídanému.

Aby si literatura uchovala důvod vlastní existence a nestala se nástrojem politiky, musí se vrátit k hlasu jedince, neboť literatura se v zásadě z pocitů jedince rodí a je jejich vyústěním. Neznamená to však, že by literatura musela být od politiky oddělena, ani že by do ní měla být nutně zapojena. Kontroverze na téma literárních trendů či politických tendencí autorů literaturu v uplynulém století trýznily. Ideologie nadělala v literatuře spoušť, protože přeměnila diskuse o tradici a reformě ve spory o to, co je konzervativní a co revoluční, a tím změnila literární polemiky v potyčku o to, co je pokrokové a co reakcionářské. Spojí-li se ideologie s mocí a stane-li se z ní skutečná síla, čeká literaturu i jedince jen zkáza.

Čínskou literaturu dvacátého století vyprázdnil a téměř udusil právě politický diktát; jak literární revoluce, tak revoluční literatura vynesly nad literaturou i jedincem rozsudek smrti. Útok na tradiční čínskou kulturu ve jménu revoluce vyústil ve veřejné zákazy a pálení knih. Za posledních sto let bylo nesčetné množství spisovatelů zastřeleno, uvězněno, vyhoštěno nebo potrestáno těžkými pracemi. Jejich osud byl ještě krutější než za jakékoli císařské dynastie v dějinách Číny a literární tvorba v čínském jazyce se potýkala s nesmírnými překážkami, o diskusi o svobodě tvorby ani nemluvě.

Autorova touha po svobodě mysli tedy končila volbou mezi mlčením a útěkem. Spisovatel však spoléhá na jazyk a nepromluvit po delší dobu se rovná sebevraždě. Spisovatel, který se vyhýbá sebevraždě i mlčení a který se nadále snaží promluvit sám za sebe, nemá jinou volbu než odejít do exilu. Pohled do historie východní i západní literatury svědčí o tom, že tomu tak bylo vždy, od Qu Yuana přes Danta, Joyce, Thomase Manna, Solženicyna až po zástupy čínských intelektuálů, kteří se uchýlili do exilu po masakru na náměstí Tiananmen v roce 1989. Takový je nevyhnutelný osud básníka a spisovatele, který chce za každou cenu ubránit svůj hlas.

V dobách absolutní diktatury Mao Ze Donga nebyl řešením ani exil. Kláštery vysoko v horách, které v dobách feudálních poskytovaly vzdělancům útočiště, byly srovnány se zemí a i psaním do šuplíku člověk riskoval život. Jediný způsob, jak si uchovat intelektuální nezávislost, bylo mluvit sám se sebou, a i to v naprostém utajení. Měl bych říci, že právě v té době, kdy bylo toto literatuře upíráno, jsem pochopil zásadní význam tohoto problému: literatura člověku umožňuje zachovat si lidské svědomí. Dalo by se říci, že samomluva je počátkem literatury a že použití jazyka jako sdělovacího prostředku je až druhotné. Člověk si vylévá pocity a myšlenky do jazyka, který se, vepsán do slov, stává literaturou. V tom okamžiku nepřemýšlíme o užitku ani o případné publikaci, přesto máme nutkání psát, protože to poskytuje odměnu a útěchu pramenící z rozkoše psát. Horu duše jsem začal psát, abych zahnal vnitřní opuštěnost, která na mne přicházela pokaždé, když i přes moji důslednou autocenzuru bylo něco z mého díla zakázáno. Horu duše jsem psal pro sebe a bez naděje, že by byla vydána.

Ze své zkušenosti psaní jsem zjistil, že literatura je bytostně lidské potvrzování vlastní hodnoty a ta že se utvrzuje právě při psaní - literatura se rodí především z autorovy potřeby po sebenaplnění. To, zda má nebo nemá nějaký vliv na společnost, přichází až po dokončení díla a jistě není podmíněno přáním autora samého.

V dějinách literatury najdeme množství rozsáhlých a hodnotných prací, které za autorova života nebyly publikovány. Jak by bylo možné je dokončit, kdyby práce na nich nepřinášela autorovi sebenaplnění? Jako v případě Shakespearově ani dnes nemůžeme přesně určit detaily životů čtyř géniů, autorů čtyř největších čínských románů, Cesty na Západ, Za vodami, Jiň PingMei a Snu v červeném domě. Jediné, co nám zbylo, je autobiografický esej autora románu Za vodami Shi Nai Ana. A kdyby nenašel podle vlastních slov v psaní útěchu, jak by jinak mohl zasvětit celý život tomuto obrovskému dílu, za které za svého života odměnu nezískal?

A není to snad též případ Kafkova průkopnického díla v moderní próze nebo případ Fernanda Pessoy, nejhlubšího básníka dvacátého století? Neuchylovali se k jazyku, aby přetvořili svět, a ačkoli si byli hluboce vědomi bezútěšnosti lidského osudu, nepřestávali promlouvat, protože v tom spočívá kouzlo jazyka.

Jazyk je základní krystalizací lidské civilizace. Je složitý, pronikavý, neuchopitelný, a přitom všudypřítomný, proniká lidské vnímání a spojuje člověka, vnímající subjekt, s jeho vlastním chápáním světa. Psané slovo má své kouzlo také v tom, že umožňuje komunikaci mezi oddělenými jedinci, byť jsou odlišné rasy či z jiné doby. Tímto způsobem je také současnost, sdílená prostřednictvím psaní a čtení, provázána se svou věčnou duchovní hodnotou.

Podle mého názoru je dosti problematické, když se spisovatel pokouší za každou cenu zdůrazňovat národní kulturu. Vzhledem k tomu, kde jsem se narodil a jaký jazyk užívám, ve mně přirozeně sídlí čínské kulturní tradice. Kultura je s jazykem vždy intimně spjata, a tímto způsobem se formují charakteristiky a poměrně ustálené způsoby vnímání, myšlenek a projevu. Spisovatelova kreativita však začíná tím, co už právě v jeho jazyce bylo vysloveno, a směřuje k tomu, co ještě v jeho jazyce náležitě vysloveno nebylo. Jako umělec jazyka se spisovatel nepotřebuje označovat viditelnou národní nálepkou, podle které by byl snadno rozpoznatelný.

Literatura přesahuje hranice národů - díky překladům přesahuje také jazyky, tudíž i specifické společenské zvyklosti a mezilidské vztahy vytvořené geografií a historií - a poukazuje tak na všeobecnost lidské povahy. Dnešní autor navíc přijímá multikulturní vlivy z různých kultur odlišných od té, ke které rasově náleží, takže, není-li to kvůli rozvoji turistiky, je zdůrazňování kulturních specifik národa nutně nedůvěryhodné.

Literatura přesahuje ideologii, hranice národů i rasové povědomí stejné zásadně, jako existence jedince přesahuje ten či onen ismus. Je to proto, že podmínky lidské existence jsou nadřazeny všem teoriím nebo spekulacím o životě. Literatura je všeobecné pozorování dilemat lidského bytí a nic pro ni není tabu. Omezení jsou literatuře vždy vnucována zvnějšku; politika, společnost, morálka a zvyklosti si z literatury vystříhávají dekorace pro své rozmanité kulisy.

Literatura však není ani ozdobou autorit ani společensky módní produkt, má své vlastní kritérium zásluh: estetickou kvalitu. Jediným nepostradatelným kritériem literárního díla je smysl pro krásu složitě provázaný s lidskými emocemi. Samozřejmě že takové soudy se liší od člověka k člověku, vždyť emoce jsou vždy individuální. Subjektivní estetické posudky se však stavějí na všeobecně uznaných základech. Schopnost kriticky posuzovat, vytříbená literaturou, umožňuje čtenáři prožít poetický pocit a krásu, vznešenost i trapnost, žal a absurditu, humor a ironii, kterými autor své dílo prodchl.

Básnické pocity nejsou jen vyjádřením emocí, i když v raných fázích tvorby se drzé ješitnosti, jakési dětinskosti, lze vyvarovat jen těžko. Existuje rovněž velké množství emočních projevů a dobrat se těch vyšších vyžaduje střízlivý nadhled. Poezie se skrývá v pohledu z dálky. Pozoruje-li navíc tento pohled i osobu autorovu a podaří-li se mu překlenout nejen osoby příběhu, ale i autora tak, aby se stal autorovým třetím, co možná nejnestrannějším okem, budou i katastrofy nebo zavržení lidského světa stát za prozkoumání. V takové chvíli jsou pocity bolesti, nenávisti nebo odporu stejně živé jako pocity souznění nebo lásky k životu.

Estetika založená na lidských pocitech nevyjde z módy ani přes neustálé změny trendů v literatuře a umění. Literární kritiky, které se s módou mění, však vycházejí z toho, co je nové; jinak řečeno: co je nové, to je dobré. Je to mechanismus vlastní pohybům trhu, knižní trh nevyjímaje; pokud však se autorovo estetické hodnocení bude řídit pohybem trhu, je to pro literaturu sebevražda. Zejména pro dnešní takzvanou konzumní společnost podle mého názoru platí, že návrat ke střízlivé literatuře je nezbytný.

Před deseti lety, po dokončení Hory duše, kterou jsem psal přes sedm let, jsem v jednom kratším eseji napsal, co si o podobném druhu literatury myslím:

Literatura se nezabývá politikou, je pouze záležitostí jedince. Je odměnou intelektu spojenou s pozorováním, přehlídkou prožitků, vzpomínek, pocitů a portrétem stavu mysli. Takzvaný spisovatel není nikdo jiný než člověk, který hovoří nebo píše, a to, zdali je poslouchán nebo čten, je věcí ostatních. Spisovatel není hrdina, který jedná na příkaz lidu, ani si nezaslouží modloslužebnou úctu, a už vůbec není zločincem nebo nepřítelem lidu. Čas od času se jen pro potřeby druhých stane spolu se svým dílem obětí. Když si mocní potřebují vyrobit nepřítele, aby oklamali pozornost lidí, stávají se spisovatelé obětinami, a někdy dokonce, což je ještě horší, si spisovatelé, kteří se nechali zmást, skutečně myslí, že nechat se obětovat je neskonalou ctí. Ve skutečnosti se vztah mezi autorem a čtenářem odehrává vždy na úrovni duchovní výměny, a není zapotřebí, aby se stýkali nebo na sebe nějak sociálně působili, jde prostě o komunikaci dílem.

Literatura zůstává nepostradatelnou formou lidské činnosti, do které se jak čtenář, tak spisovatel zapojují na základě vlastního rozhodnutí. Proto literatura není povinností vůči masám. Literatura, která opět nabyla svého původního charakteru, může být nazvána střízlivou literaturou. Existuje jednoduše proto, že lidstvo hledá čistě duchovní činnost, přesahující jakékoliv uspokojování hmotných tužeb. Taková literatura pochopitelně nevznikla až dnes. Zatímco však v minulosti měla hlavně čelit tlaku politických sil a sociálních přežitků, dnes bojuje s podvratnými tržními hodnotami konzumní společnosti. Existence literatury závisí na vůli vytrvat v osamocení. Pokud se spisovatel takovéto tvorbě zasvětí, je dost možné, že nebude mít z čeho žít. Je to tedy svým způsobem přepych, určitá forma čistě duchovního naplnění. Má-li taková literatura to štěstí, zeje publikována a rozšiřována, je to jen díky úsilí autora samého či jeho přátel; vzpomeňme na autora Snu v červeném domě Cao Xue Qina nebo na Kafku. Za jejich života zůstalo jejich dílo nepublikováno, nemohli se tedy stát ani zakladateli literárních proudů, ani celebritami. Tito spisovatelé žili na okraji společnosti a věnovali se této duchovní činnosti, za kterou nemohli očekávat žádnou odměnu. Nehledali chválu společnosti, jejich jediné potěšení plynulo ze psaní.

Střízlivá literatura je literatura, která prchá, aby přežila, literatura, která při hledání duchovní spásy odmítá chomout společnosti. Nedokáže-li národ žít s podobnou neutilitární literaturou, není to ani tak neštěstí pro spisovatele, jako spíše tragédie onoho národa.

To, že mohu za svého života přijmout takovou poctu z rukou Švédské akademie, je pro mne osudovým štěstím. Je to výsledek úsilí mnoha přátel z celého světa, kteří, aniž by pomyslili na odměnu a bez obav z těžkostí, překládali, publikovali, inscenovali a hodnotili mé dílo. Nemohu jim však poděkovat jednotlivě, byl by to velice dlouhý seznam.

Musím také poděkovat Francii za její přijetí. Ve Francii, kde se literatuře a umění dostává hluboké úcty, jsem získal nejen podmínky ke psaní ve svobodě, ale také čtenáře a posluchačstvo. Nejsem tedy naštěstí sám, i když psaní, kterému jsem se zasvětil, je činnost samotářská.

Rád bych zde též řekl, že život není jen svátek a že ve zbytku světa není zdaleka takový klid jako ve Švédsku, kde se již sto osmdesát let neválčilo. Toto nové století nebude vůči katastrofám imunní jen proto, že v tom předchozím jich byla přehršel; vzpomínky se totiž nepředávají jako geny. Lidé sice mají rozum, ale nejsou natolik inteligentní, aby se poučili z minulosti, a pokaždé, když se lidský rozum zatmí, je lidstvo jako takové ohroženo.

Lidský druh se nutně nevyvíjí ve stadiích, od pokroku k pokroku, a zde se odvolám na historii lidské civilizace. Historie a civilizace nepostupují pospolu. Od stagnace středověké Evropy až po nedávný úpadek a chaos na asijském kontinentě nebo po katastrofy obou světových válek dvacátého století dosáhly metody zabíjení člověka neskutečné dokonalosti. Vědecký a technický pokrok ještě neznamená, že lidstvo bude tím pádem civilizovanější.

Použití jakéhosi vědeckého -ismu k vysvětlení historie nebo k její interpretaci z historického hlediska založeného na pseudodialektice lidské chování osvětlit nedokázalo. Poté, co se utopický zápal a nekonečná revoluce minulého století rozpadly v prach, nevyhnou se ti, kdo přežili, jistému pocitu hořkosti.

Popření nutně neznamená potvrzení. Revoluce nepřináší nové věci jen proto, že nový utopický svět byl naplánován na ruinách starého. Tato teorie společenské revoluce byla stejně aplikována na literaturu a změnila říši tvorby v bojiště, kde byli lidé z dob minulých svrženi a kulturní tradice pošlapány. Vše mělo začít od nuly, modernizace byla dobrá a historie literatury se též vykládala jako jedno velké povstání.

Spisovatel není s to naplnit roli Stvořitele, není tedy zapotřebí, aby si posiloval ego představou, že je Bohem. Nejenže to přinese psychologické poruchy a učiní z něj šílence, ale také promění svět v halucinaci, ve které je vše mimo jeho tělo očistcem, v němž on přirozeně dál žít nemůže. Ostatní jsou peklo; takto se pravděpodobně ztrácí vláda nad sebou samým. Je zbytečné říkat, že později sám sebe promění v oběť budoucnosti a bude rovněž vyžadovat, aby ostatní jeho příkladu následovali.

Nespěchejme na zakončení dějin dvacátého století. Padne-li svět opět za oběť nějaké ideologii, byla by naše historie sepsána zbytečně a naši následovníci by ji museli znovu revidovat.

Spisovatel není ani prorokem. Důležité je jen žít dnes, nenechat se ošálit, bránit se iluzím, pozorně sledovat právě probíhající okamžik a zároveň sebe sama. I vlastní já je úplně chaotické a při tázání se světa a ostatních je stejně možné podívat se zpátky na sebe. Pohromy a útlak se obvykle sice rodí mimo nás, ale lidská zbabělost a úzkost mohou často zesílit utrpení, a navíc neštěstí přinést ještě do života jiných.

Taková je nevysvětlitelná přirozenost lidského chování a poznání sebe sama lze uchopit ještě obtížněji. Literatura, to je člověk upínající zrak na sebe sama a v této chvíli začíná růst záblesk vědomí, které toto já osvětluje.

Cílem literatury není podkopávat, její cena spočívá v objevování a zjevování toho, co je známo zřídka, málo, a sice myšlenky, která, neznámá, by přitom známa býtměla, myšlenky opravdovosti lidského světa. Zdá se, že tato pravda je tou nejjistější a nejzákladnější kvalitou literatury.

Nové století je tu. Nebudu vás nudit sporem o tom, jestli je, či není skutečně nové, ale zdá se, že revoluce v literatuře a revoluční literatura, a dokonce i ideologie došly svého konce. Iluze sociální utopie, která zahalila celé jedno století, vyprchala, a když se literatura zbavuje toho či onohoismu, znamená to pokaždé návrat k dilematům lidské existence. Tato dilemata se přitom příliš nemění a zůstanou věčným literárním námětem.

Je to věk bez proroctví, bez slibů a myslím, že je to věc dobrá. Spisovatelova hra na proroka a soudce by také měla skončit, vždyť všechna proroctví minulého století se ukázala falešná. Nepotřebujeme vymýšlet další pověry o budoucnosti, je lepší si počkat a vidět. Pro spisovatele by bylo vůbec nejlepší vrátit se do role svědka a snažit se předkládat pravdu.

Tím však nemyslím, že by se literatura měla ztotožnit s dokumentem. Nakonec i v dokumentárních svědectvích je faktů málo a motivy různých událostí zůstávají často ukryty. Ostatně, když se literatura zabývá pravdou, může být odkryt bez výjimky celý proces, vnitřní myslí člověka počínaje a událostí konče. Tato síla je literatuře vlastní jen tehdy, usiluje-li autor o portrét pravdivého stavu lidské existence a netvoří-li jen tak do prázdna.

Kvalitu díla určuje autorův pohled při uchopování pravdy a slovní hříčky ani technika psaní jej nemohou nahradit. Definic pravdy je velké množství a způsob, jak se k ní přistupuje, se u každého liší, ale to, zda autor lidskou skutečnost přikrašluje, nebo zda se snaží o její úplný a poctivý portrét, je vidět na první pohled. Literární kritika inspirovaná ideologií činí z pravdy či nepravdy sémantickou analýzu, ale takové principy a zásady nemají s literární tvorbou nic společného.

To, zda se autor vyrovnává s pravdou, nezáleží jen na kreativní metodě; je to úzce spojeno s jeho postojem ke psaní. Pravda při uchopení pera předpokládá, že člověk zůstane upřímný i poté, co ho odloží. Zde pravda není jen hodnocením literatury, má také etické zabarvení. Spisovatelovou povinností není hlásat morálku; při portrétování různých lidí na světě rovněž bez váhání odkrývá sebe sama, ta nejzazší tajemství své mysli. Pro spisovatele je v literatuře pravda rovna morálce, je její nejvyšší etikou. Dokonce i literární výplody jsou autorem, který se k psaní staví s náležitou vážností, stavěny na portrétu pravdy lidského žití, a je to právě tato živoucí síla, která chrání literaturu od dávných věků až dodnes. Proto třeba řecké tragédie nebo Shakespeare nikdy nezestárnou.

Literatura není pouhou replikou skutečnosti, nýbrž proniká vrchními vrstvami až do toho nejintimnějšího života reality, odnímá falešné iluze, shlíží z výšek na obyčejné události, kterým širokou perspektivou dodává jejich úplnost.

Literatura se pochopitelně opírá také o imaginaci, ale tato cesta myslí není jen amalgám nesmyslů. Imaginace odloučená od pravdivých prožitků a výmysly vzdálené od základních životních zkušeností ztrácejí jiskru a sílu a díla, která nepřesvědčí ani autora samého, se čtenáře dotknout nemohou. Literatura se nespoléhá jen na zkušenost každodenního života či pouze na osobní autorův prožitek. Je v ní dokonce možné, aby se skutečnosti slyšené a uchopené jazykem nebo zachycené v dílech předchozí autorů staly našimi vlastními prožitky. I to je magická moc literárního jazyka.

Podobně jako prokletí nebo požehnání má jazyk vlastni silu dotknout se těla a mysli. Umění jazyka spočívá v tom, do jaké míry je ten, kdo promlouvá s to předat své prožitky druhým; není to jen systém symbolů nebo sémantická struktura, opatřená pouze gramatickými pravidly. Zapomene-li se na živou osobu, která se za jazykem skrývá, mohou se sémantické výklady snadno stát intelektuálními hříčkami.

Jazyk nejsou jen koncepce nebo nositel koncepcí, jazyk uvádí zároveň do činnosti naše city a smysly, což je důvod, proč symboly nebo znamení nemohou nahradit jazyk živého národa. Na vyjádření vůle, motivací, tónu a emocí skrytých v naší promluvě jen sémantika a rétorika nestačí. Aby se tak stalo, musí všechny nuance literárního jazyka, zaznít, být proneseny živým člověkem. Literatura je tedy nejen nositelem myšlenky, ale měla by se též dotýkat smyslů posluchače. Člověk potřebuje jazyk nejen pro přenos své myšlenky, ale zároveň k tomu, aby mohl naslouchat svému partneru a zdůraznit tak jeho bytí.

O spisovateli by se dalo s Descartem říci: hovořím, tedy jsem. Avšak spisovatelovo Já může být jím samým, může se ztotožňovat s vypravěčem nebo být tím či oním hrdinou jeho díla. Vypravěč-hrdina příběhu může být také On nebo Ty, je trojrozměrný Ustálení klíčového zájmena pro mluvčího je počátkem popisu pocitů, ze kterých se rodí různé modely příběhu. Právě při hledání vyprávěcí metody autor konkrétně ztělesňuje své vjemy.

Ve svých románech používám osobní zájmeno místo tradičního jména hrdiny a také užívám zájmena já, ty a on, abych se k protagonistovi přiblížil nebo se na něj zaměřil. Portrét postavy, k němuž se užije několika odlišných zájmen, vytváří pocit oddálení, a protože tímto způsobem lze přivést herce k rozšíření psychologického prostoru na jevišti, zavedl jsem také změnu zájmen do svých her.

Prozaická ani dramatická tvorba nekončí a nikdy neskončí a já nevidím důvod k oněm razantním tvrzením o smrti jistých žánrů v literatuře nebo umění.

Jazyk, který se jako život zrodil na samém počátku lidské civilizace, je plný divů a jeho vyjadřovací bohatost je bez konce. Cíl spisovatelovy snahy je tento potenciál odhalovat a rozvíjet. Autor není Stvořitel a není s to svět zničit, ani když už je možná příliš starý. Není ani s to založit nový ideální svět, a to ani přesto, že ten náš je možná absurdní a uniká jakémukoliv chápání. Na druhou stranu však je v jeho silách obohatit slovo těch, kteří promluvili před námi, anebo začít tam, kde se jeho předchůdci zastavili.

Podkopat literaturu bylo heslem Kulturní revoluce. Literatura však nezemřela a spisovatelé nebyli zničeni. Každý autor má v knihovně své místo a žije tak dlouho, dokud má čtenáře. Není mu větší útěchou než moci v rozsáhlé pokladnici literatury lidstva zanechat svou knihu, která bude i nadále čtena.

Literatura je tvořena pro současnost a její důležitost spočívá v okamžiku, kdy ji autor píše a kdy ji čtenář čte. Psát pro věky budoucí je záminka a klamání sebe i druhých. Literatura je pro živé, a tím spíše podtrhuje jejich současnost. Právě tento věčný dnešek a toto potvrzení života jednotlivce jsou důvodem, proč je literatura literaturou, našel-li by se někdo, kdo by ještě potřeboval zdůvodnit existenci něčeho samo o sobě tak velikého.

Není-li pro autora psaní živobytím nebo je-li při psaní naplněn natolik, že zapomíná, proč a pro koho píše, stává se tvorba nutností a psaní nevyhnutelnou silou přivádí na svět literaturu. Pro literaturu je základní právě tento její neužitkový aspekt. To, že se literární tvorba stala profesí, je jen nešťastný výsledek dělby práce v moderní společnosti a kámen ve spisovatelově botě.

To platí tím spíše v dnešní všudypřítomné tržní ekonomice, kdy se i kniha stala spotřebním zbožím. Skupiny a hnutí literárních škol patří minulosti, nejsou už ani jednotliví spisovatelé, všude vládne jen obrovský nerozlišující trh. Nepoddá-li se autor jeho tlaku a odmítne-li se ponižovat psaním literárního zboží podle módy a trendů, pak se musí živit ještě jinak. Literatura není bestseller či kniha na žebříčku a autoři propagující se v televizi jsou spíše reklamní agenti než spisovatelé. Svoboda tvorby nesmí být spoutána a neměla by být prodávána, vždyť vychází z vnitřní potřeby samotného spisovatele.

Neměli bychom říkat, že v srdci je Buddha, jako spíš, že v srdci je svoboda a že záleží jen na tom, zdali s ní naložíme, jak třeba. Smění-li někdo svobodu za něco jiného, pak pták, kterým svoboda je, odlétne; to je její cena.

Spisovatel píše, co se mu zamane, aniž by se staral o odměnu, nejen proto, aby potvrdil sebe sama, ale také, aby hodil společnosti rukavici. Tato výzva není záminkou a autor si nepotřebuje posilovat ego rolí hrdiny nebo bojovníka. Hrdinové a bojovníci bojují, aby splnili obrovský úkol nebo vykonali záslužný čin, a to je zcela mimo rámec literárního díla. Chce-li se spisovatel společnosti postavit, musí tak učinit jazykem, opírat se jen o postavy a zápletku svého díla, jinak literatuře jen ublíží. Literatura není vzteklé řvaní a navíc nesmí vést k tomu, aby osobní pohoršení vyústilo v obviňování. Jen zůstanou-li v díle přítomny pocity autora coby jedince, odolají zubu času a budou žít ještě dlouho.

Není to tedy ani tak výzva autora, jako spíš jeho díla. Trvalé dílo je samozřejmě mocnou odpovědí době a společnosti, ve které autor žije. Spisovatelův křik a jeho činy se možná vytratí, ale dokud je čten, hlas jeho díla se bude šířit dál.

Tato výzva společnost opravdu nezmění. Je to jen touha jednotlivce překročit hranice vymezené sociální ekologií a snaha o neokázalý přístup. Takový přístup však v žádném případě není obyčejný, je hrdý na to, že je lidský. Bylo by smutné, kdyby se dějiny lidstva řídily jen neproniknutelnými zákony a slepě šly s davem, ve kterém by zanikly rozmanité hlasy jednotlivců. Právě v tomto smyslu je možné říci, že literatura zaplňuje bílá místa historie. Pokud se nebude velkých historických zákonů zneužívat k vysvětlování lidstva, může po lidech zůstat stopa jejich vlastního hlasu. Lidstvo nevlastní jen dějiny, je zde také literární dědictví. V literatuře je sice člověk výtvorem, ale zachovává si zásadní víru v hodnotu sebe samého.

Ctihodní členové Akademie, děkuji vám za to, že udělujete touto Nobelovu cenu literatuře, literatuře, která je ve své nezávislosti neochvějná, která neuhýbá ani před lidským utrpením, ani před politickým útlakem, a která navíc neposluhuje politice. Děkuji vám všem za to, že touto nejprestižnější cenou odměňujete díla, která nebyla psána pro trh, díla, která upoutala málo pozornosti, ale skutečně stojí za přečtení. Zároveň děkuji Švédské akademii za to, že mi umožnila vystoupit dnes na toto pódium a promluvit před zraky světa. Slabý, křehký hlas člověka, který nestojí za pozornost a který by normálně v médiích nikdo nezaslechl, mohl promluvit ke světu. Myslím však, že právě v tom je význam Nobelovy ceny, a děkuji všem za možnost takto promluvit.

Přeložil Denis Molčanov.

copyright © The Nobel Foundation, 2000

Další projevy při převzetí Nobelovy ceny

Herta Müller                      FSP 2010 | Nobelova cena 2009

Nadine Gordimer             FSP 2004 | Nobelova cena 1991

Harold Pinter                    FSP 1999 | Nobelova cena 2005

Albert Camus                   Nobelova cena 1957