Elias Khoury: Jalo

Jalo nebyl schopen napsat ani slovo. Byl na samotce a papír před ním byl potřísněný černým světlem ozařujícím okolí. Zavřel oči a rozhodl se spát.
„Piš, ty pse!“ křikl na něj muž.
Uchopil pero a spatřil kruhy stínu, probodené stříbrnými mžitkami z hlubin svých očí, psát ale nemohl. Odhodil pero na malý stolek, který mu dali do cely, a znovu uslyšel, jak na něj hlas křičí. Rozezvučel se mu v hlavě, jako by se usídlil v ušním labyrintu, kde zněl nekonečnou ozvěnou.
Jalo řekl.
Jalo řekne, až dopíše, že onoho dlouhého roku inkoustu byly jeho všudypřítomnými společníky jen ty ozvěny.
Přinesli mu plnicí pero, plastovou lahvičku s inkoustem a nařídili mu psát.
Psal, protože miloval život a čekal na konec dlouhého tunelu mučení, kdy opustí vězení a pomstí se.
Mimo nesnesitelnou bolest po hodinách mučení cítil Jalo také zvláštní potěšení. To potěšení nacházel ve svých představách. Když ho bili, mrskali nebo věšeli za paže, představoval si sám sebe na místě mučitele a představoval si svoje oběti: Širin, Emila, doktora Saida a madam Randovou, advokáta Michela Sallouma, Tony Atiqa a všechny ostatní.
Vlastně ne, představoval si to všechno až po konci „seance,“ jak hodinám mučení říkali. Během seance si představoval celu a v ní svoji vlastní seanci. Když jej pak vrhli do cely naprosto vyčerpaného, zjišťoval, že představy a záměna rolí jsou jediným způsobem, jak obnovit tělo a jeho vitalitu. Odpoutával svoji mysl a představoval si věci takové, jaké je chtěl mít. To mu částečně vracelo sílu, a pár jisker v jeho oku starého jestřába  drželo strach na uzdě. Vyrval bolest ze svých končetin a uvrhl ji do jiných těl a pozoroval, jak opouští jeho ruce a nohy a vstupuje do jeho obětí.
V tu chvíli usnul.
Po seancích mučení byl spánek Jalova pomsta. V dřímotě si dělal, co se mu zachtělo. Chystal ve svých představách mučicí nástroje, ujišťoval se, že nic nezapomněl, pak dovolil očím, aby se zavřely v rytmu chřestění řetězů nebo vrzání elektrických kabelů, a sledoval, jak jeho oběti podléhají trápení, které se stalo jejich trápením.
Dokonce i poslední mučení, které, když je prožíval, v něm vyvolávalo pocit, že jeho duch volá po smrti a tělo touží po hrobu, dokonce i to rozdělil mezi ostatní a usínal doprovázen jejich chroptivým sténáním a prosbami o milost.
Tak vypadala velká seance.
V této seanci, které říkal velká a pro kterou později vynašel i jiná jména, přepadal Jala takový děs, že už ani nedokázal otevřít ústa, proto zvedal paže do výšky, aby naznačil, že se vzdává, z očí se mu řinuly slzy a skučel tak zoufale, až oficír nařídil, aby podezřelému z dolní půle těla plátěný pytel sundali.
Také při tomto mučení se Jalo uchyloval do světa představ. Rozhodl se přidělit toto mučení doktoru Saidovi za to, že nechal Širin v lese a sám vyrazil autem pryč, až pneumatiky kvílely a na všechny strany odletoval štěrk.
Nejdřív chtěl Jalo na pytel zapomenout, vymazat ho ze svých představ, ale scénu s pytlem viděl pokaždé, když zavřel slzami zaplavené oči. Slyšel mňoukání, viděl bambusovou rákosku a cítil, jak se do něj zatínají drápy.
V takové chvíli přivádělo mučení Jala do stavu, kdy byl ochoten doznat cokoli.
Proč po něm teď chtějí, aby o svém životě napsal? Proč oficír nevěří jeho doznání?
Toho dne, který vešel do Jalovy paměti jako den pytle, ho za svítání vytáhli z cely a odvedli do jakéhosi kumbálu. Se zavázanýma očima a spoutanýma rukama tápal bosýma nohama dlouhou chodbou a snažil se neupadnout. Když došli ke kumbálu, jakási ruka ho strčila kupředu a srazila k zemi. Uslyšel hlas nařizující, aby si svlékl kalhoty. Pokusil se vstát, ale nohy mu nesloužily a svalil se zpátky na zem. Slyšel hlasitý smích a cítil ruku, jež ho zvedá. Postavil se a ucítil, jak mu kdosi rozepíná kalhoty. Sáhl po knoflících a na zátylek mu dopadla tvrdá rána, jež jím otřásla, pak mu sundali pásku z očí. Nejdřív neviděl nic než tmu. Pár vteřin poté spatřil vysokého ramenatého muže v khaki uniformě, který mu přikázal, aby si svlékl spodky.
Jalo se unavenýma očima rozhlédl a vedle oficíra uviděl tři vypracované svalovce v tílkách, zpod nichž jim vylézaly leskle černé chlupy na prsou a na ramenou. Byl si jist, že ho čeká znásilnění. Svět ztratil pevné obrysy a Jalo ve stoje ztuhl.
„Sundej spodky, pse!“
Opřel se o zeď a pokusil se do ní vstoupit. Vzpomínal na dědečkův příběh o arcibiskupovi, který ustupoval a ustupoval, až se stěna otevřela a pohltila jej.
Byla to legenda o Cařihradu. „Když Cařihrad padl do rukou Mohameda dobyvatele, arcibiskup vstoupil do zdi a dodnes se neobjevil,“ vyprávěl s úsměvem dědeček. „Oni ti Byzantinci nebyli moc chytří, jako by vůbec neměli tušení, že právě oni jsou příčinou neštěstí.“
„Je pravda, že se zeď otevřela?“ ptal se Jalo. „Říká se to,“ odpověděl dědeček. „A co bylo to neštěstí?“ „Že vstoupili do zdi a zůstali uvnitř.“ Jalo cítil, jak se ruka, která mu rozepnula kalhoty, dotýká jeho spodků a stahuje je. Ohnul se, spodky spadly na zem a on stál před svými mučiteli od pasu dolů nahý, ponížený, a čekal na rozkaz předklonit se, aby mohli začít se znásilňováním.
Vysoký důstojník se zasmál zpoza cigaretového kouře, který naplňoval místnůstku a vyvolával v Jalovi děs a nevolnost.
„Do toho, hoši,“ řekl oficír. Jalo v hrůze ucouvl, záda přitisknutá ke zdi, třásl se strachem a zimou. Blížili se k němu dva muži s plátěným pytlem. Jeden držel pytel zavřený na horním konci, druhý ho nesl za spodek.
„Jen pojď blíž, neboj se,“ řekl oficír. Jalo ztuhl na místě, zády co nejtěsněji u zdi.
„Řekl jsem ti, abys šel blíž!“ rozkázal oficír. „Vezmi si ten pytel a oblékni si ho!“
„Jak si ho mám obléknout?“ zeptal se Jalo tiše. „Obleč si ho jako kalhoty,“ poručil oficír.
„Kalhoty?“ vydechl Jalo. Nechápal, co se po něm chce,  stál v pozoru a nevěděl, co má dělat.
Opřel hlavu o zeď a zavřel oči. Tři svalovci se na něj vrhli, chytili ho za ramena a dotáhli doprostřed místnosti, jeden si pak stoupl za něj  a pevně jej sevřel rukama kolem hrudníku. Druzí dva k Jalovi přistoupili s pytlem a sklonili se, zatímco třetí ho zvedl a donutil strčit nohy do pytle. Pak se první z mužů narovnal a pevně utáhl provaz protažený okrajem pytle Jalovi kolem pasu.
Všichni tři odstoupili a nechali Jala samotného uprostřed místnosti. Ucítil, jak se mezi jeho holýma nohama hýbe něco divného, ale neporozuměl této hře, dokud oficír nezvedl ruku třímající bambusovou rákosku.
„Chceš se přiznat, nebo mám začít?“ zeptal se.
„Přísahám, přísahám při bohu, přiznal jsem všechno a udělám všechno, co chcete. Všechno jsem už řekl, ale řeknu vám, co budete chtít!“
„Už zase nám lžeš,“ prohlásil oficír.
„Řekl jsem vám pravdu, přísahám, přísahám při bohu, přísahám při bohu, že nelžu!“
Oficírova rákoska dopadla na plátěný pytel u Jalových nohou a cesta k mukám začala. Rákoska pobídla cosi uvnitř pytle a nastalo mňoukání a drápání, a Jalo měl pocit, jako by padal do propasti. Další pobídka a kočka se odrazila ode dna pytle a zaútočila na Jalovy dolní partie. Chvěla se zuřivostí, skákala a dorážela, drápala se nahoru, hryzala a drásala Jalův úd. A měla vousky. Jalo vousky vidět nemohl, ale přesto je viděl, leskly se ve tmě. Kočičí oči svítily ve tmě a vousky se leskly a Jalo klesl na zem. Nejprve jeho mozek nechápal, co se děje, slyšel drápání a mňoukání, ale nerozuměl, dokud oficír s prutem znovu nezačal kočku pobízet ke skákání. Teprve pak pochopil, že je vydán na milost divoké kočce.
„Čiči, čiči – vyskoč! Hop!“ volal oficír.
Jalo se svalil na podlahu. Kroutil se a krčil, ale zvíře útočilo tím divočeji. Vyráželo, aby se dostalo na varlata, a v tom okamžiku Jalo viděl zvíře a jeho vousky a cítil, jak jeho varlata explodují a z údu mu prýští krev. Postavil se ve snaze najít úlevu, ale oficír nepřestával prutem popohánět pytel a volat „Čiči, čiči!“ Kočka se zběsile svíjela a skákala, a Jalo omdlel.
S pytlem Jalo objevil, jak strach dovede vymazat bolest a jak se v jeho břiše otevírá údolí, které pokračuje až do břicha země.
Oficír se švihající rákoskou v ruce a Jalo s pytlem skákajícím mezi nohama, pytel s kočkou, která kouše, škrábe, mňouká a zmítá se. Kočičí mňoukání bylo jako pláč tisíce dětí a Jalo byl jako opuštěné dítě, které ztratilo schopnost naříkat.
Zdvihl ruce do výšky, po tvářích mu kanuly slzy a doznával se ke všemu.
„Hned se přiznám,“ chtělo se mu říci, ale mlčel. Jeho hlas se změnil v hrdelní mňoukání a Jalo se zhroutil, viděl se v džungli plné divokých koček sápajících se na jeho tělo. Připadal si jako plavec, řekl by, že plave v kočkách, a pytel nazýval jezerem koček. Viděl se, jak plave v krvi, nářku a mňoukání.
A viděl slzy.
Tři dny a tři noci slzy tekly, omývaly jeho oči a tvář. Ani je neotíral, nechával je téci jejich cestou a korytem, dopadat na krk a zaplavovat celé tělo.
A tak ho jezero koček pokřtilo slzami.
„Opravdový křest, můj hochu, je křest slzami,“ říkával dědeček. „Teď jsem tedy pokřtěn.“

z angličtiny přeložil Petr Mayer