A. B. Jehošua v rozhovoru s Geršonem Šakedou

G.S.: V rozhovoru s GeorgemSteinerem v Jeruzalému Steiner konstatoval, že země, která se zmítáv ustavičném vojenském a politickém konfliktu, nemůže vyprodukovatdobrou literaturu – že totiž dobrá literatura vyžaduje jistou dávkukulturní čistoty a ne konflikt. Na důkaz toho poukázal na celou řaduNobelových cen, které byly uděleny izraelským spisovatelům.   

Jehošua: Zdá se mi zvláštní,že by George Steiner, vynikající erudovaný vědec, pronesl tak přímýpovrchní výrok, který je okamžitě vyvrácen realitou. Jsem zpravidlavelmi opatrný ve vymezování vnějších podmínek pro dobrou literaturunebo umění. Realita prokazuje, že skvělá a důležitá díla byla vytvořenave válečných dobách a uprostřed krutých společenských útrap, právě takjako v dobách míru a společenského klidu. V našem případě, v případěŽidů, protože klidných časů je tak málo a jsou tak daleko od sebe,můžeme říci, že většina dobrých děl byla vytvořena v časech krize,války a nebezpečí. Když vezmeme v úvahu autora, kterého my oba máme mocrádi – Agnona – většina jeho skvělých děl byla napsána v obdobích útrapa neštěstí. V porovnání  s nimi se období, ve kterém dnes žijeme, jevíjako idylicky poklidné. Jeho vlastní dům byl dvakrát vypálen, prožilVelké arabské povstání v roce 1936, druhou světovou válku a válku zanezávislost. Bránila mu kterákoli z těchto událostí v tom, aby napsaldíla, která se zabývají minulostí jak vzdálenou, tak poměrně nedávnou?A mohu najít mnohem více příkladů, které vyvracejí Steinerovo tvrzení.

Také Thomas Mann napsal svou knihu Kouzelný vrch během a po prvnísvětové válce, která dovedla Německo do krize, ve srovnání s níž jsouvšechny izraelské války nepatrné. Steinerův nárok na získání Nobelovyceny je konec konců velmi zvláštní. Polovina těch, kteří ve dvacátémstoletí získali Nobelovu cenu, je zapomenuta, zatímco mnozí z těch,kteří ji neobdrželi, stále září na literárním nebi (Kafka, Joyce,Musil, Woolfová a mnoho dalších). Když děla hřmí, múzy se ozývají ještěhlasitěji a některé z úspěchů a pozornosti, kterých se v dnešní doběhebrejské literatuře v zahraničí dostává, pramení z kombinacesofistikovaného moderního psaní a skutečných existenciálních problémů.Nemusíme si vymýšlet dopravní nehodu či rakovinu, abychom zabili svéhrdiny. Můžeme je s klidem poslat do války, či spáchat sebevražednýatentát, kde zahynou hrdinskou smrtí ... Reálné společenské konfliktyopravdu někdy mohou poskytnout autorovi povrchní dramatická řešení aodvést pozornost až příliš daleko od vnitřního k vnějšímu. Mojisoučasníci a já jsme nepochybně zaplatili uměleckou cenu, abychomzůstali poblíž dění.

Steiner je klasicista,a proto jsem se ho zeptal, jestli někdy slyšel o Aischylovi aSofoklovi, kteří psali o Perských a Peloponéských válkách, a jak by tovysvětlil. S tvrzením, že konflikt může – jak to říkáte teď vy –posílit i omezit umělecké dílo, zcela souhlasím.

Když vaši otázkuještě trošku rozvineme, našimi národními a sociálními konflikty – a,samozřejmě holokaustem – jsme dospěli a do naší literatury tak bylazavedena skutečná tragedie. Na druhé straně – a to je asi škoda – námto možná zabránilo, abychom se zabývali těmi detaily, kterými člověkvyjadřuje touhu; zabývání se detaily se jaksi vytratilo a ustoupilokonfliktům. Má to svoje klady i zápory a tady já vidím sílu třeba S.Yizhara, který byl všímavý i k těm nejmenším odstínům a který dokázalsvým jazykem úžasně popsat pozoruhodné detaily krajiny se všemijemnostmi. David Grossman v tomto směru odvádí také znamenitou práci.

Každý připouští, žekulturní zkušenost a identita jsou formovány konfliktem s okolnímsvětem a my jsme vždy měli s okolním světem konflikt, od samého počátkuexistence židovského národa, od Bible přes Palmach až k Joně Wallach. Aotázka zní: jaký je rozdíl mezi konfliktem Židů s okolním světem akonfliktem Izraelců s okolním světem, který je zároveň podobný iodlišný.

Konflikt Izraelcůje hmatatelnější, protože je to spor o území, o národní převahu, je toten druh národního konfliktu, o který jde i někde jinde na světě. Totovše je ale spojeno s klasickým konfliktem židovského s nežidovským, cožje doprovázeno nejasnou identitou [Izraelců], která vede k takďábelským projekcím. A uvnitř tohoto komplikovaného sporu o židovskouidentitu s tím, co je nežidovské i mimo ně, ani sám Žid nerozumí sámsobě. Vy sám jste, Geršone, nedávno o tomto tématu napsal knihuIdentita, která se zabývá všemi jemnými detaily tohoto problému. Alekonflikt s Palestinci je čistě národním konfliktem, jinými slovy,nejsme zabíjeni pro jakousi představu, kterou si o nás kdosivyfantazíroval, ale proto, že jsme zabrali území, o kterém jsou onipřesvědčeni, že je jejich. Navzdory tomu všemu nejsou tyto válkypodobné těm, které vedly Francie a Německo o Alsasko-Lotrinsko. Francienikdy neřekla: Neexistuje nic takového, jako Německo; a proto to nemáprávo na existenci. A Německo nikdy neřeklo, že na Francii nezáleží.Tady se navíc  k našim národním konfliktům přidávají židovské dimenzeholokaustu. My zde v Izraeli platíme za hříchy Židů po celá pokolení.Za hříchy Židů, kteří opustili svou zemi a nevrátili se do ní dokonceani tehdy, když mohli. A kvůli těmto Židům, kteří sem nepřišli vedvacátých letech dvacátého století například po Balfourské deklaraci,kdy mohli založit stát ještě před holokaustem a vyřešit izraelskopalestinský konflikt dříve, než vůbec začal, jsme oběťmi našehožidovského údělu.

Pojďme si trochupopovídat o psaní: koneckonců si s Vámi povídám ne jako s filosofemnebo historikem, ale jako spisovatelem. Tímto tématem jste se, podlemého názoru, zabýval dokonce i v knize Smrt starého muže, v níž jeskryté, zatímco v knize Tváří k hvozdům a později v Milenec a Osvobozená nevěsta, a dalších, je zjevnější. Jednou z ohromujících věcív knize Pan Mani je, že jste vytvořil spory mezi členy jediné rodiny arůznými dalšími: anglickou, arabskou, německou – a popsal všechny možnéúhly pohledu na to, jak židovská rodina zápasí s jinými identitami.V knize Pan Mani je to o dost spletitější, než v knize Tváří kehvozdům, kde je to evidentní, a v Osvobozené nevěstě je to zase jiné.Můžete vysvětlit, proč jste se rozhodl vytvořit panoramatický obraz, vekterém se de facto zabýváte Židy – protože židovské postavy v PanuManim jsou spíše izraelští Židé než židovští Izraelité. A zatímco čelímnoha ostatním, jedna každá skýtá nový rozměr rodině a dalším, kteříčelí jim.

Podívejte, v knizePan Mani každý člen rodiny de facto vyjadřuje různé vnímání identity.Pan Mani po třetí scéně prohlašuje, že by měl být Izrael rozdělen,hranice by měly být vymezeny a nutí Palestince, aby si rychle přijmoutnárodní identitu, abychom mohli oddělit území mezi námi a zabránit taknekonečné krevní mstě. Na druhé straně, jeho otec Moše Mani (v roce1899 v Jeruzalému), je ve skutečnosti nakloněn tomu druhu státu, kterýje otevřen všem občanům. Mezitím jeho (oficiální, leč ne skutečný) otecJosef Mani (v roce 1848) ve svém zvláštním fantazírování sní ointegraci Arabů do židovské národnosti. Arabové jsou pro něho veskutečnosti „Židé, kteří zapomněli, že jsou Židé“. A pan Mani z Krétyv roce 1944 hovoří o zrušení židovské identity vůbec. Jeden každýpředstavuje odlišný pohled na historické křižovatky zaznamenanév análech sionismu za posledních dvě stě let, možnost, kterou sionismusnakonec nepřijal. Jsem zaujatý holokaustem. Jelikož má rodina Mizrahi(oproti rodině mé ženy) nebyla holokaustem postižena, můžu a dovolím siprožít ho intelektuálně a ne jen citově. A já považuji holokaust nejenza skutečné selhání částí evropské civilizace, ale také za největšíselhání židovského národa. Proč selhání? Selhání pramení z faktu, že pocelou historii existují četné červené praporky upozorňující nás napatologické vztahy mezi Židy a jejich hostitelskými zeměmi v diaspoře amy jsme je ignorovali. Ignorovali jsme nebezpečí, která naše cizíidentita v koberci životů jiných národů stvořila, až jsme docílili tohonejhoršího možného scénáře, kdy jsme byli vyhlazeni podobně jako tolikjiných cizorodých organismů. Ne kvůli území, ne kvůli ideologii, nekvůli náboženství, ne kvůli penězům či majetku.

V jom kipurské válce nás Sadat překvapil; jen deset kilometrů násdělilo v Suezském kanálu a pak jsme přinutili egyptskou armádu k ústupua válka pro nás skončila velkým vítězstvím na obou frontách. A stejněje dodnes naše zpravodajská služba a nedostatek vojenských silpředmětem diskusí. Četné knihy opakovaně analyzují otázku, proč jsmebyli překvapeni. Považujeme holokaust za nařízení z nebe, které jsmenemohli předvídat, a přece někteří lidé věděli o propasti, do které sežidovský národ řítí, a pokusili se jeho osud změnit.

Ale Pan Mani není jen politickou knihou nebo knihou o identitě. Jeto kniha o rodině a o tom, jak je podvědomí po generace předáváno dál.Jinými slovy, známe meze, ve kterých vedeme neustálý dialog s našimirodiči, ale existuje také stále pokračující dialog s našimi prarodiči as našimi pra praprarodiči, které nemůžeme vysledovat zpět, protoženěkteré z generací, které jim předcházely, se ztratily v zapomenutí. OPanu Manim byla napsána řada doktorských disertací a pojednání, alenedávno jsem četl práci Dr. Eli Šaie, který zkoumal rodinné archivymých předků – mého otce Ya´akova Jehošuy, orientalisty a vědeckéhopracovníka židovské ješivy v Jeruzalému, a dalších členů mé rodiny. Ažteď vidím, jak moc mne podvědomé elementy sahající několik generací dominulosti ovlivňovaly při psaní této knihy.

Ve vašem románu, kterývidím coby křižovatku ve vaší literární tvorbě, stejně jako v hebrejskéliteratuře dvacátého století, je něco, co mne mate. Všechny hlavnípostavy vedou jakýsi dialog. A není tam jen „vůle“ různých Máníů, nebozpůsob, jakým jsou ovlivněni tlakem ze strany ostatních. Ostatní jsoutaké ovlivněni Manim. Jsou zde války, které nemají přímý vlivna židovský lid, války mezi lidmi jiného vyznání než židovského.

Nedávno jsem četlknihu Drora Mišaniho Etnické nevědomí: Vznik ´Mizrahiyut´ v hebrejskéliteratuře a on přesně analyzuje Molchovu (hlavní postava Jehošuovyknihy Patero ročních období) mizrahijskou identitu skrze jeho vztahs jeho mrtvou ženou a jeho životní podmínky. Končí zvláštním způsobemkonstatováním: „Po knize Patero ročních období se Jehošuapřestal zabývat problémem mizrahijských Židů,“ a přechází k analyzovánínedostatku identity hlavní postavy v knize Mise pracovníka oddělenílidských zdrojů. Ptal jsem se sám sebe, jak inteligentní vzdělanec jakoDror Mišani může tak naprosto ignorovat Pana Máního a Cestu ke koncimilénia. A Mišani zná mou práci dobře. Poté jsem pochopil, že hlavnízájem jeho i ostatních o mizrahijský problém, stejně tak jako opalestinský problém, pramení z touhy změnit je v hole, kterými bytloukli do sionismu tím, že by je popsali jako oběti, slabé autlačované. Z toho důvodu je míra Molchovy pasivity (říkám „míra“,protože hluboko uvnitř je také silný) občas spíše taktická, nežsoučástí jeho podstaty. Neintelektuální pasivita tohoto druhu poukazujena jisté potlačení jeho vnitřní identity, což přitahuje postmoderní apost-sionistickou kritičnost. Nicméně, aktivní, silní, tvořivíMizrahiové, kteří jsou někdy až hyperaktivní – jako v knihách Pan Mania Cesta ke konci milénia – nejsou šití na míru teorii o mizrahijskémútlaku, o identitě, která byla zadupána „sionistickými botami“.Mimochodem, někdy zapomínáme, že před holokaustem bylo 95% židovskéhonároda Aškenázi a jen 5% Mizrahi. Chtěl jsem dát svým mizrahijskýmpostavám vnitřní sílu a originální způsob myšlení, nebezpodmínečně mizrahijský, ale spíše povšechně židovský (jako je můjzpůsob myšlení); [chtěl jsem jim také vtisknout] odlišný pohled nasionistickou alternativu, jako na existenciální korekturu klasickéhožidovského problému. Tímto jsem měl na mysli, že v mizrahijskémpřístupu je síla - ve způsobu nazírání nových a odlišných řešenížidovské otázky – zvláště pro Mizrahijce, jako jsem já, potomkagenerací rodilých Izraelitů, který k místním Arabům chová city veskrzepřátelské a zároveň je ostře kritický k chování Židů v diaspoře. [Jájsem] Mizrahi, který nepatří k post-sionistickému, nýbržk před-sionistickému  a který neustále neoplakává ztracenou Evropu.Cítím, že máme uvnitř sebe jakýsi původní systém hodnot, který můžesionismus uzdravit. A to je možná ideologický a psychologický základPana Maniho.

Konflikt v Panu Manimje velmi zajímavý, protože mi připomíná, že když jsem v roce 1944přišel do Izraele, bylo mi řečeno, že skutečně bohatí lidé v Jeruzalémujsou [Sefardi] rodin Valerů a Hadayů...kteří jsou židovskouekonomickou aristokracií v Eretz-Izrael. Chudí Mizrahiové, kteří přišlijako přistěhovalci, se s touto aristokracií nemísili, a ta si jich naoplátku příliš nevšímala a obrátila jejich ekonomický zápas v etnickýproblém. Vaši Maniové jsou aristokraté...

Nebyli jsme vůbecmajetní a naše city k aristokracii byly velmi chabé. Před čtyřicetišesti lety, když mě náš společný přítel představil Ice, mé ženě, a řekljí, že patřím k sefardské aristokracii, připadalo mi to hodně podivné,protože jediný pocit ohledně aristokracie, se kterým jsem se spojoval,byla skutečnost, že jsem patřil k rodině, která žila v Izraeli po mnohogenerací. A každý můj životopis, který píši, vždy začíná slovy:„Narozen v Izraeli v roce 1936 v páté generaci.“ Možná je tohle takéten důvod, proč kniha Pan Mani obsahuje pět rozhovorů a ne šest čičtyři. Dokonce i má žena Ika, která pochází z jedné z tradičníchsionistických rodin, jež přišly do Izraele z Litevska ve dvacátýchletech minulého století – říkáme „na sionistické lodi Mayflower“ –cítila náznak aristokracie, když přišla k nám domů. Byla ohromenamasivností, barvitostí a marockou květnatostí mého domova. Av porovnání se strohostí a fádností svého vlastního sionistickéhodomova v této bohatosti viděla aristokracii.

Začali jsmežidovsko-arabským konfliktem a pokračovali vnitřními konfliktyžidovského národa. V současnosti se naše literatura potýká s vnitřnímetnickým konfliktem stejně jako s tím vnějším, politickým, a problémje, že používání vnitřního konfliktu, aby sloužil tomu vnějšímu, je,podle mého názoru, jedna z nejhorších věcí v této zemi. Takový přistupvede k vnitřní destrukci a není to ani správné...

To je pravda, najedné straně to není správné, ale na té druhé nastala zde situace, kdysionismus vznikl z útrap, které zakusili východoevropští Židé, ačkoli[je také pravda,že] útrapy mizrahijských Židů by se s totalitními aislámskými vývojovými trendy v arabských zemích stupňovaly. Dnes je násv Izraeli polovina Mizrahijců a polovina Aškenázy a není to jen proto,že holokaust vyhladil tak obrovské procento evropských Židů, ale taképrotože mnoho evropských Židů se rozhodlo nepřijít do Izraele, kdežtomizrahijští Židé ano. Pokud jde o mizrahijskou otázku, vždy se mědotkne, když se mne lidé ptají: „Proč utíkáte od své mizrahijskéidentity?“ Jako kdyby existoval pouze jeden druh mizrahijské identity.Napsal jsem mnoho knih s hlavními postavami, které byly Mizrahijci, aodmítám, aby nějaký laik vymezoval mou identitu podle svých potřeb aideologických kritérií. Představte si, jak se někdo ptá Kafky: „Pročnepíšete o Židech? Proč nemají Vaše postavy typické židovské rysy?Pište o svém rodném domově.“

Moje mizrahijská identita je velmi odlišná od identity SamihoMichaelse nebo Šimona Ballase, zrovna tak, jako aškenázská identita S.Yizhara je velmi odlišná od identity Aharona Appelfelda. Každý má svouvlastní osobitost. A všechny ty řeči o tom, že se musíte držet svévlastní identity je jako říci v Americe černošskému autorovi: „Musítepsát pouze o černoších.“ Podstatou lidských práv je právo jednotlivcevymezit svou vlastní identitu ve všech jejích podobách. Pokud chce Židasimilovat, je to jeho právo tak učinit, a rasisté, jako jsou nacisté aostatní, ho nemohou v jeho identitě, jak to oni označují, uvěznit.Vlastně se někdy můžete s tímto poněkud rasistickým tonem setkat takév postmoderních a post-sionistických postojích a názorech.

Které literární práce,kromě vašeho díla, se podle vašeho názoru zabývají židovsko-arabskýmkonfliktem způsobem, jenž se dotýká jádra problému?

Jen dvě povídky S.Yizhara – „Vězeň“ a „Příběh Hirbet Hiz´ah“. Je udivující, že např.v největším eposu Dny Ziklagu napsaném o Válce za nezávislost není anistopy po palestinském problému, který byl v jejím samém jádru. A v celéknize je jediný kontakt s Araby, anonymně, přes hledáček pušky, as egyptskými vojáky. Nic z toho mi ale nebrání považovat Dny Ziklagu zajeden z nejhlubokomyslnějších válečných románů světové literatury ...

Vzpomínáte si na knihuObjev Elijahu? Povídal jsem si o ní s Yizharem. „Chtěl jste psát o tomidylickém a o [své víře], že nakonec přijde mír, ale [namísto toho]jste psal o hrdinství,“ řekl jsem. Je to vskutku velmi hrdinský příběh.Yizhar vědomě touží po míru, přesto je zaujat hrdinstvím vojáků. Co sio tom myslíte vy?

Jehošua: Myslím si, že mátepravdu, občas je na jeho velitelích něco až milostného – např. brigádnígenerál Kalman Magen, který později umírá na infarkt. Na druhé straně,tak to prostě je. Vzpomínám si, že během těch prvních temných dní jomkipurské války jsem se zeptal Luby Eliave, jak to všechno dopadne, a onmi řekl: „Neboj se, přijdou obchodníci, přijdou pošťáci, přijdouučitelé, přijdou úředníci, a zastaví egyptskou armádu.“ A v knize ObjevElijahu Yizhar nádherně popsal hrdinství těchto obyčejných lidí.

Kromě Yizhara také velmi obdivuji knihu Útočiště Samiho Michaela,která se skutečně dotýká základního problému izraelských Arabů. Skvěléjsou také některé romány Eliho Amira. Já jsem se nikdy neodvážil psát oPalestincích. Mé knihy líčí izraelské Araby - od Araba v knize Tváří kehvozdům k Naimovi v knize Milenec, Rašídovi Samaherovi a Fuadoviv knize Osvobozená nevěsta. Arabové v knize Pan Mani nejsou vlastnětypičtí hrdinové, ale v Osvobozené nevěstě je hodně literárníhomateriálu. Specialisté na arabskou kulturu mi dali příležitostnahlédnout do hlubin arabské existence. Kniha Davida Grossmana Beránčíúsměv se také dotýká Arabů, a Grossman také úžasně zachytilproblematiku izraelských Arabů ve své sbírce esejů Spát na drátě.Pomohlo mi to s některými základními prvky, když jsem psal Osvobozenounevěstu, což jsem mu také řekl.

Co si myslíte o knize Antona Šammase Arabesky?

Tato kniha sevymyká jakékoli klasifikaci. Je dost neuvěřitelné, že je stáleŠammasovým jediným románem. Byla napsána před dvaceti lety, a protožeji napsal v nádherné hebrejštině izraelských Arabů, je skutečnouvýjimkou, na kterou se stále poukazuje. Je to dobrá a originální kniha.Myslím si ale, že Šammas už ze svého milostného vztahu k hebrejštiněcoby řeči pro psaní svých děl vyrostl. V každém případě se konfliktupovrchově jinou formou dotýkají různé romány.   

Zajímavé je, že se tento námět neobjevuje v práci autora, jakým je Jehošua Kenaz, ačkoli se zabývá mizrahijským konfliktem, a to samé můžeme říci o Amosi Ozovi.

Z hlediskazkušenosti můžeme říci, že není snadné proniknout do arabské duše.Znalost arabštiny Sami Michaelovi a Šimonu Ballovi nepochybně velmipomohla.

Problém je, že Vyznáte arabské lidi abstraktním způsobem, ale nemůžete jecharakterizovat přímo, protože jste mezi nimi nežil, jako Michael aBallas. A tady je také háček – tak mě napadá, že Michael a Ballasvlastně nežili mezi Židy či Araby nižších ekonomických vrstev. Patřilike komunistické intelektuálské elitě Iráku, která nepředstavuje žádnýnárod.

Člověk je vždyvystaven nižším ekonomickým vrstvám. A je pravdou, že Michael a Ballas– podobně jako Eli Amir – hovoří dobře arabsky. Na druhé straně, ačkolineumím arabsky, pohlížím na Araby jako na vzdálené příbuzné, a díkymému otci byli přítomni u nás doma – jeho přátelé a jeho arabština.Mohl jsem cítit empatii dokonce i ve způsobu, jakým arabsky hovořil...A tak k nim cítím vřelost. Nehledě na to, že oni teď hovoří hebrejsky ajsou obeznámeni s našimi vnitřními kódy – nepoukazuji zde pouze naizraelské Araby, ale také na některé Palestince. Například Rašíd –v knize Osvobozená nevěsta  – je skutečně dobrá postava a já jsemdo něho skutečně vcítil... Víte, že jsem včera šel do zelinářstvív Ramat Aviv Gimmel a Arab, který tam pracuje, si se mnou najednouzačal povídat o Osvobozené nevěstě, bylo to úžasné a já cítil skutečnézadostiučinění a on mi ironicky povídá: „Přinutil jste mě přečíst čtyřista stran...“ Skutečnost, že mohl pochopit moje vcítění je pro mnemimořádně důležitá.

Řekl jste něco velmidůležitého, a totiž že je možné dostat se do konfliktu s druhým, anižbyste si byli navzájem blízcí. Mnohé z arabských postav a takékonfliktů, napsaných aškenázskými autory, jsou imaginární. Jsou spíšeideové, než skutečné. Ve vašem případě, pokud jde o Naima, v knizeMilenec, je to muž, který vyrostl z vašeho vnitřního já, je vašívlastní projekcí.  

A ve vašem případě– například ve vašem románu Synové – popisujete lidi nežidovskéhovyznání ve Vídni. Nelíčíte je z pohledu vaší vlastní zkušenosti,protože jste byl ještě dítě, ale byl jste schopen vnitřně uchopit avylíčit všechny věci, které se přihodily, skrze své rodiče.

Jinými slovy, kdyžhovoříme o konfliktech, mám tuto tezi: pokud něco není součástí vašízkušenosti, popisovaný konflikt bude ideologický a z toho důvoduponěkud povrchní. Toto platí také o Američanech vůči Afroameričanům.

Můžete patřitk jedné komunitě nebo k druhé a přitom si uchovat jistou míru empatievůči té opačné, ale [musíte k tomu dospět] prostřednictvím svýchvlastních životních zkušeností. Uvědomil jsem si, že na jisté úrovnijsou pro mne Arabové důležitější než celá mizrahijská otázka, třebažemne v mém životě v určitých bodech mizrahijský problém zaujal. Aleprotože nebyl středem nesporného konfliktu, zůstával stále sekundární.Myslím si, že mne Arabové provázejí až do dneška, a i když se jimi můjromán nezabývá, musí zde být okamžik spojení. Podobně jako v knizePatero ročních období, když arabský řidič veze Molcha dopřistěhovaleckého města. Tato scéna byla pro mne důležitá. Potřebujitento dotykový bod a vřelost.

Myslíte tím, že tentokonflikt vám ve skutečnosti dává možnost charakterizovat svou vlastníidentitu a to, kde si stojíte mezi vaším aškenázským izraelstvím, Vašímhluboce zakořeněným mizrahinstvím a arabstvím, které je součástnímizrahinství?

Ne tak úplně.Neakceptuji Vaši definici aškenázského izraelství... Odmítám přijmoutaškenázský monopol nad izraelstvím. Izraelství je mozaika. Ale pokudmáte na mysli část mne, která je západní, pak ano. Arabové a náš vztahk nim jsou klíčem k naší budoucnosti. Ať už existujeme nebo ne, odteďza sto let bude svět určován arabským problémem. Pokud nenajdeme modusvivendi, pak nebudeme, oproti Palestincům a izraelským Arabům, sekterými nemáme hranice či ploty, existovat. Mám na mysli dlouhodobéhledisko. To je to, čím se zabývám nyní.

Vaše odpověď na mouotázku ohledně Steinera, což je tam, kde jsme začali, je: Konfliktyneničí tvořivost; jsou jejím samotným zdrojem.

Ano, konflikty jsouzdrojem tvořivosti a sytí ji mnoha různými hormony. Musíte být opatrný,aby hormony nepřekryly delikátní části. Mám tím na mysli toto: Čtu nyníknihu George Pereca Život: Návod k použití, a jsem jí ohromen. Perecbyl skvělý spisovatel a měl úžasnou schopnost zachytit rozmanitéidentity v úžasných detailech. [V této knize] prochází budovou, jednímbytem za druhým, a prohlíží si, co se tam děje. Od toho nejmenšíhofyzického detailu nábytku až po kořeny a vzpomínky každé z postav. Jeto hrozná škoda, že zemřel v tak mladém věku. [Když jsem četl tutoknihu], najednou jsem si řekl – mohl bych teď, ve věku sedmdesáti let,nechat za sebou všechny konflikty, kterými se zaobírám a soustředit sena ty nejniternější detaily skutečného života? Přesně tohle Yizhar dělás krajinou – podívejte se na jeho popis bodláčí, západů slunce, sevšemi omezeními, která to zahrnuje. Yizhar nikdy nepopisuje rodinnýkonflikt. S Yizharem nikdy nejdete do kuchyně. Někdy sním: kdybych takmohl zapomenout na všechny konflikty a všechny identity; kdybych se takmohl ponořit do těchto detailů a extrahovat z nich význam. Ale myslím,že už je příliš pozdě, neovládám na to ten správný jazyk, a nemám anitu trpělivost. Dokonce i spisovatel, navzdory své svobodě imaginace, jepevně připoután ke své literární identitě.

Stručně řečeno: každý z nás žije svůj vlastní konflikt. 

přeložila Michaela Červenková        
Haifa, 2006