Osvobozující nevěsta
29. listopadu 2007 16:44
A. B. Jehošua
12
V sobotu ráno už čekal ruský strážný u malého úřadu obvodního soudu,aby otevřel soudkyni a jejímu muži železnou bránu. Vychází ale najevo,že strážný nemá v úmyslu ponechat jim klíč, ale požaduje navrácení,uzamčení brány a že klíč zůstane u něj, v hlavní budově, která je naprotější straně ulice, dokud ho nezavolají. Jenže Rivlin je zásadněproti tomuto uspořádání. Co když třeba usnete, pane? Co když se vámnebo nám rozbije telefon? Anebo vás odvolají někam jinam? Chcete,abychom strávili sobotu uvěznění v budově soudu? Tak nezbylo ruskémustrážnému než porušit běžný postup a předat jim klíč pod podmínkou, žeza sebou zamknou a nakonec mu ho vlastnoručně vrátí.
Stoupají po sešlapaných bílých kamenných schodech staré budovy,která byla v době mandátu velitelstvím tajné policie v Haifě, asoudkyně se už plaší před zanícením, které vyzařuje z jejího muže, nežzaútočí, aby do nich vnesl jakýs takýs pořádek. Zastavuje se anavrhuje, aby „akci“ odložili na příští sobotu. Jenže Rivlin pokračujedál.
- Co sis tak najednou vzpomněla?
Už přes dva roky neměl příležitost dostat se do soudní budovy, aačkoli není až tak moc věcí, které by se v organizaci soudu mohlyzměnit, je zvědavý, jak fungují tlačítka u vchodu a nouzové bzučáky,které nedávno připevnili na dveře a pod stoly pro zvýšení bezpečnostisoudců. Rád uvádí pomocí kódu, který mu dala jeho žena, do chodumechanismus otevírající dveře její kanceláře a slavnostně oznamuje, žepokud by takovéhle zařízení bránilo ve vstupu do jeho pracovny: jemožné, že už by měl můj „stagnující“ výzkum pevnější obrysy.
- Nebuď si tak jistý…
Její kancelář je chladná a tmavá a je v ní co objevovat: stůl ažidle byly zvýšeny pomocí malinkatého podia. A ačkoli u něj tato novotaprobudila ostrý dusivý protest, zdá se, že soudkyně je se svou novězískanou výškou spokojená, trochu povytahuje těžký závěs, aby vpustiladovnitř světlo a ukázala mu, kolik obrazů bylo zachráněno z bývaléhobytu, a teď jsou pověšeny všude kolem. A on opravdu zjišťuje, kolikobrazů mu vypadlo z paměti, že si vůbec nevšiml, že doma chybí, anavrhuje přidat ještě Granotův obraz, aby motivoval zbytek jejíchkolegů k pomoci ochromenému nejvyššímu soudci. Ale i přes loajalitu,kterou Chagit ke svému ochránci pociťuje – jak barvy, tak obsah obrazuse nehodí k ponurému duchu kanceláře, a tak namísto, aby zůstal jen takpohozený doma, navrhuje, aby ho pověsili v pracovně toho, kdo si jejtak oblíbil.
A zatímco zalévá malé květináče, které stojí na parapetu okna, onstoupá po malém schůdku na nové podium a sedá si k jejímu stolu, aby siudělal zběžnou představu o hloubce a šíři nepořádku, který čekal najeho úsudek i pevnou ruku. Je to jak odhadoval, všechny šuplíky jsoupřecpané, přetékají papíry a dokumenty, které byly zbytečné už v doběsvého vzniku.
- Není možné, že bys nebyla schopná vyhodit ani jedno lejstro, které se k tobě dostane.
- Je to možné, to tedy je, říká s novým smutným úsměvem, a doplňujevarování, přišel jsi udělat pořádek, nejenom vyhazovat a likvidovat…
- Bez odvážné likvidace není skutečného pořádku, dává na srozuměnoupodstatu své filosofie a oznamuje, že jestli má v úmyslu se teďhandrkovat o každý hloupý papír, bylo by lepší zvednout ruce a rovnouvšechno vzdát.
- Ale jen pod podmínkou, že mi ukážeš všechno, co chceš zahodit…
Mumlá nejasnou odpověď, že vlastně ani nezamýšlí tuto prosbuodsouhlasit, ať si tedy v práci pokračuje, i když už mu došly síly. Aprotože sám sebe vnímá nejen jako chápavého a zkušeného historika, cose dokumentů a dokladů týče, ale také jako milujícího manžela – kterýse tak i chová –, spoléhá se na své hluboké pochopení věci, aby se sámrozhodl, které z těch papírů, jež se tu nashromáždily, jsou zbytečné.
A tak opatrně dává z jejího stolu pryč složky obžalovaných a rovnáje na samostatnou polici, pak vytahuje první šuplík, který bez váháníjedním trhnutím převrací a vyprazdňuje celý obsah na uvolněné místo aorientalista láskyplně bubnuje na zadní část, aby z něj vyklepal zbytkyprachu a moly, pak ho vrací prázdný a hrkající na místo. Trochuodtahuje křeslo od stolu, žádá svou ženu, aby se posadila, kradmo jívtiskne lehký povzbuzující polibek na šíji a postaví se mezi ní a horupapírů, v níž už poznává starý protokol z bezvýznamného zasedání, adává jí ho do ruky, aby ho překontrolovala a rozhodla, co se s ním mástát. A zatímco si sundává brýle, aby se pustila do čtení, on opatrněsbírá reklamní letáky, pozvánky na dávno proběhlé konference, zprávyodborné asociace soudců, staré oběžníky s předpisy o dani z příjmu,každotýdenní průzkumy, zbytečné policejní vyhlášky – mačká je a hnedvšechno ztopí v koši schovaným pod jejím stolem.
- Cos to vyhodil? Ukaž mi to?
- Bezvýznamné věci, naprosto zbytečné, které jsi nikdy nečetla a ani číst nebudeš.
- Ale i tak mi je ukaž…
A on si povzdechne a vytahuje z koše leták propagující jakousitiskárnu a pohrdavě se ptá, řekni, i tohle je tady potřeba skladovat?Kupuješ tiskárnu? Ona udiveně bere barevný leták, převrací ho ze stranyna stranu a beze slova mu ho upouští do ruky.
Za hodinku se jeho srdce naplňuje uspokojením a skutečnou radostínad tím, že se mu podařilo zlikvidovat většinu papírů, které se tunakupily, a pouze málo z nich se vrátilo zpátky do šuplíku. A Chagit,která s přirozeným odporem k jakékoli byrokracii jakž takžspolupracuje, se s potěšením halí do jeho lásky a soucitu, což u nějrozněcuje starou vášeň. Její obnažené oči, bez brýlí, bloudí zmateně podokumentech, které jí podává, jen aby mohla říci, co si myslí o jehometodické likvidaci, kterou jí provozuje přímo před nosem, mupřipomínají vzdálené dny jeho zamilovanosti do studentky sloužícív armádě, která byla jeruzalémskému veleorientalistovi představena jakoposila při práci na doktorátu. A tak ještě než se vrhne na dalšíšuplík, neovládne se, pokleká na kolena a obrací křeslo směrem k oknu,aby mohl pohladit a políbit její šíji i krk, opatrně olíznout lalůčekjejího ouška a roztouženě něco zašeptat. Možnost, že by ji svedl, abyse mu oddala zrovna na místě, kde se členové soudu třesou před tím, covypustí z úst, ho teď značně vzrušuje.
Jeho polibky se stávají obratnější a přesnější, její oči se zavírajía rozdychtěnému muži oplácí slabé, ale vroucí obětí, které hopovzbuzuje, aby si dovolil trochu víc a rozepnul pár knoflíčků jejíblůzy a dostal se dovnitř, ale v ten moment je bez varování silněodstrčen a jako by použila jeho vlastní slova:
- Teď? Blázníš?
- Proč ne? rozčiluje se, budova je zamčená a klíče mám u sebe. Jensi pomysli, jak ti zítra bude příjemně, až si uprostřed pracovníhoshonu a lidí okolo vzpomeneš, jak sis tu v sobotu užila…
13
Ale potěšení, která se rodí ze smíšení odlišných světů a překročeníhranic, jeho ženu nepřitahují, navíc ještě od té krátké soudní kampaně,během níž se stala „menšinou“, se omezily i její přirozené úsměvy aochabla bezstarostnost jejího sebevědomí. A tak není jiná možnost nežvytáhnout druhý šuplík, který se také převrací jediným trhnutím avyklápí na stůl hlavně soudní brožury a oficiální vyhlášky. A tady užnestojí za to začít detailní zápas o jednotlivé dokumenty, alepřesvědčit jemnými slovy prostého moudra, že každý z letáků, které jsouteď rozházené po stole, má duplikát a všechny jsou srovnané azkatalogizované v soudní knihovně na protější straně ulice. A protonamísto, aby ke stávajícímu zmatku přidal materiály, které už prošlyspolehlivým protříděním, navrhuje přesunout pod jejím jménem všechno,co se tady povaluje, do knihovny právnické fakulty na univerzitě, abybyli studenti práv ještě vzdělanější. Chvilku to zvažuje, pak přijímájeho nabídku a dokonce nachází velkou igelitovou tašku, do které by sedalo všechno schovat.
Na řadu přichází třetí šuplík, který ze svého přeplněného vnitřku ihned a naprosto nevinně vydává pozvánku na Granotovu výstavu.
- A co se stane po mé smrti? vzdychá a s potěšením trhá pozvánku na kousíčky.
- Co by mělo být?
- Kdo ti pomůže zvládat ten nepořádek, který rozséváš všude okolo sebe?
K jeho údivu tentokrát nevyjadřuje zhnusení nad jeho hrátkami s vlastní smrtí.
- Neměj péči, najdeme si jiného muže.
- Ale co se stane, když nebude tak talentovaný a výkonný jako já…
- I jeho vycvičíme. Neboj.
Usmívá se, překvapený její rozhodnou odpovědí, přesto však dál bojuje za to, že i po smrti bude mít nějakou cenu.
- A pokud ten nový manžel bude tvrdohlavě, a právem, trvat na tom,že tohle nepatří k jeho povinnostem, co uděláš? Konečně poprosíš opomoc svou písařku?
- Řekla jsem ti, že to není její práce.
- Takže co se stane? Budeš prostě ztracená.
- Proč? odmítá se přizpůsobit hořkému osudu, který jí předpovídá.Možná i já se změním. Co si myslíš, že si nejsem schopná věci srovnatsama? I teď ti umožňuju přijít a uklízet tu, jen abys měl potěšeníz myšlenky, že mě takhle můžeš ovládat.
- Ovládat tě? Skutečně? uraženě se směje, co bych z toho měl? A jak bych vůbec mohl?
Jeho nadšení trochu ochablo následkem napůl směšného a napůl vážnéhorozhovoru a ještě předtím, než si začne i on zoufat z přehršle lejster,které se nahromadily na stole, vydává se k soudní hale přilehlé k jejíkanceláři, aby našel nový odpadkový koš.
Je obzvlášť příjemné projít malými zdobenými dveřmi v rohu kanceláředo temného prostoru blízké soudní haly, jež nemá okna a vždycky, ačkolinení veliká, vyzařuje důstojnost a vážnost. Orientalista nehledávypínač, ale rovnou vystupuje k soudcovské stolici oplývající naprostouctihodností uprostřed studené temnoty. Sedá si na křeslo nejvyššíhosoudce, aby z výšky prozkoumal lavici obžalovaných, stanoviště svědků astůl obhájců dřív, než se rozhodne, jaký rozsudek vynese do tichasobotního dne. A pak hledá pod stolem tlačítko nouzového bzučáku, kterésem připevnili nedávno. Skutečně tam je, nablýskaný, připravenýk použití. A on ho hladí, předtím než si přitáhne starý a prázdný košna papír schovaný pod stolem.
- Líbí se ti tam sedět?
Stojí vedle stanoviště svědků, vlasy má rozcuchané a z výšky, kde sedí, vypadá trošičku jako dívenka.
- Rozhodně je občas příjemné dívat se na lidi seshora.
- Ale pouze pod podmínkou, že je posloucháme s naprostou trpělivostí. Toho ty nejsi schopný.
- Záleží na tom, čemu se naslouchá.
- Všemu. Každičkému slovu.
- Jsem připravený poslouchat s naprostou trpělivostí, když vím, žese nakonec dobereme k úplnému odhalení, nalezení celé pravdy anespokojíme se jen s tím, co se hodí nebo nehodí suchopárnému zákonu.K pátrání po pravdě mám trpělivost nezměrnou. Proto nesnáším, nejen vevýzkumu, ale i v životě, když jsem na něčem závislý a zůstanu trčetuprostřed cesty…
- Jako třeba v Oferově případě …
- Co sem najednou pleteš Ofera?
- Jen tak, jako příklad. Plní bolesti jsme zůstali stát uprostřed cesty … aniž bychom vlastně něčemu rozuměli…
- O nás tady nejde. Hlavně že on tomu rozumí.
- Ale ani on tomu nerozumí, tohle odmítáš pochopit. Vyhovuje tipodvádět sama sebe. Kdyby Ofer opravdu chápal, proč mu zkrachovalomanželství, nebyl by se tak zaseknul. To mě zneklidňuje. Záleží tu snadna mně? Na něm záleží. Ale kdo ví, možná se teď něco vyvine a vytáhneho z…
Hned se odmlčel, protože pochopil, že mu uniklo něco, co nemělo.
- Proč teď? kráčí od stanoviště svědků směrem k manželovi, který sedí na soudcovské stolici.
- Tak…
- Žádné „tak“. Proč jsi řekl „teď“?
- Řekl jsem to jen tak. Není to důležité.
- Všechno je důležité. Cos tím myslel? Co se ti honí hlavou? Protože jí teď zemřel otec?
- Řekněme. I to.
- Ale odkud by Ofer vůbec mohl vědět, že jí zemřel otec?
- Odkud? To není tak těžké. Nakonec všechno vyjde nějak najevo.
- Řekni pravdu, tys mu o tom vyprávěl?
- To není důležité… ale možná… něco mi omylem vylítlo…
- Nic nevylítne jen tak. Prostě to řekni, beze strachu. Nemusíš mítžádné obavy. Vyprávěl jsi mu o smrti jejího otce? Ano, nebo ne?
- Vypadá to, že ano…
- I přesto, že jsme se domluvili, že nic neřekneme?
- Ty ses domluvila. Já si od začátku myslel něco jiného. Tvoje sestra je svědek. Mám právo na jiný názor.
- Samozřejmě, že máš. Ale máš také povinnost mi oznámit, žes mu to řekl.
- To už ne.
- Proč ne? Jestli jsi se bál mi to říct, tak ti to rozhodně vydrželoaž do konce. Dej si pozor, Jochaji, řekni mi teď pravdu, vždyť můžuzavolat Oferovi a on mi to poví. Co se budeš ponižovat.
- Jak ponižovat?
- No tak co jsi řekl?
- Možná jsem tě nechtěl naštvat, protože jsem se bál. A možná dozrálčas na to, abychom si jednou provždy vyjasnili, proč se tě musím bát.
- Musíš se bát? Kdo má z tvého strachu užitek? Namísto abys miloval,tak se bojíš. Co mám z tvého strachu? Bojíš se, protože jsi takový, jsisrab. A proto i lžeš.
- Nemluv takhle. Varuju tě. Tohle neříkej.
- Ale co mám dělat, když to ve mně všechno kvůli tobě vře.
Temnota v soudní hale jako by se trochu projasnila. Dívá se na svou ženu, která najednou přiostřuje hádku.
- Nepřeháněj. O čem je tady vůbec řeč?
- Já vím, o čem, o pravdě. A tak ji chci znát. Přestaň se vykrucovata uhýbat a vysvětli, proč jsi řekl, že teď, když její otec zemřel,Ofer možná lépe pochopí, proč se s ním rozešla. Jak to souvisí s tousmrtí?
- Nijak zvlášť… ale myslel jsem, že jestli jí poslal nějakou kondolenci, možná se vytvoří nějaký nový kontakt…
- Kdo ti řekl, že jí poslal kondolenci?
- Nikdo a přestaň mě tak vyslýchat. Já prostě předpokládám, že jí napsal. Je to jen přirozené a lidské, že to udělá.
- Tys mu řekl, aby napsal!
- Nic jsem mu neřekl. A co na tom sejde, co mu říkám? On tak jakotak udělá, co bude chtít. Jestli jí napsal kondolenci, tak je zřejmé,že to chtěl udělat. Má na to právo. Nechybí mu srdce jako tobě.
- Neříkej takové věci.
- Budu říkat, co budu chtít. To tys začala mluvit takovýmhle tónem. Co jsem ti udělal?
- Mluv pravdu, to je jediné, co se po tobě chce. A celou pravdu. Není to tak těžké.
- Nestojím u tebe před soudem.
- Jak tohle souvisí se soudem? Jsem tvoje žena. Já ti nikdy nic netajím, vůbec nic, zatímco ty ano a ještě jsi srab.
- Já to nechápu, ty si teď dovoluješ přít se kvůli Oferovi, ženapsal Galje kondolenci, protože je k ní pořád připoutaný takovounějakou nezdravou láskou, což víš i ty.
- Neodbočuj od tématu. Nejde o Ofera, ale o tebe. Já se tě jednoduše ptám, co jsi řekl a co víš a co ses to pokoušel upéct?
- Podpořit ho, aby napsal kondolenci bývalé ženě, tomu ty říkáš„něco upéct“? To se výborně hodí na někoho, kdo není schopný udělatomeletu, aniž by ji spálil…
- Neuhýbej. Šel jsi do penzionu proti mojí vůli i radě využít smutku, aby ses pokusil od ní zjistit, co se mezi nimi stalo.
- Tak to není. Šel jsem tam v dobré víře. A pokud mi něco ulítlo orozchodu, je to jen přirozené, protože kdo jiný než ty by mohl vědět,jak mi od jejich rozvodu krvácí srdce. Tak co, pokud mi něco ujelo? Mámna to plné právo.
- Znovu „ujelo mi“. Pořád to tvé „ujelo mi“. Jenže tobě nic neujelo,protože ty jsi člověk, který má věci mnohem promyšlenější, než tovypadá. A ta tvá naivita je jen maska, je jenom zdánlivá.
- Proč bych měl být naivní…
- Nemáš být naivní, ale upřímný. A především ke mně. Teď mi řekni, co víš. Napsal jí dopis a co ona? Odpověděla mu?
- Nevím. Zeptej se Ofera…
- Zeptám se ho. Ale prozatím od tebe chci odpověď. Odpověděla Galja na jeho kondolenci? Co víš?
- Vypadá to, že ano.
- Co znamená „vypadá to“, co to je za odpověď? Mluv pravdu, člověče.A otevřeně. Jsem tvoje žena. Co bych ti tak mohla udělat? A dokonce ikdyby ses nesmyslně pokusil o nějaký nový kontakt, kromě toho, že by topřineslo jen další bolest a žádný užitek – nebyla by to chyba. Chybouje nezapojit člověka, který s tebou bezvýhradně spolupracuje. Takžeprosím, nenuť mě, abych z tebe dolovala pravdu kousek po kousku. Tyvíš, že jsem toho schopná. Buď upřímný a otevřený, prostě mi vyprávěj,co se tu stalo. Co jsi udělal? Co jsi řekl?
- Dobře. Dobře. Ale přestaň mluvit takovým výhružným tónem, jako bych podvedl… nebo zabil…
- Podvedl. I zabil. Důvěru jsi zabil…
- Nepřeháněj. Pravda je tu všeho všudy mnohem ubožejší, než si představuješ.
- Tak pojď, slez dolů a mluv. Proč jsi se tam vůbec zasekl? Copak si zrovna obžalovaný může hrát na soudce?
14
Ponížený a uražený sestupuje ze soudcovské stolice, ale odmítá sevrátit do její kanceláře, na území, které patří jenom jí. Co je? Co ješpatného na tom, aby si promluvili tady? Zastavil se u stolu obhájců,drží si odstup od manželky, nedívá se přímo, stojí v temnotě, kterávypadá příjemně a vhodně na vyznání hříchů, přičemž pořád není jasné,jak se k němu dostane. A pak jí úsečně, úsporným jazykem, odhaluje idruhou návštěvu v penzionu. Ale dává si pozor, aby nevypustil ani slovoo těch chorobných halucinacích.
Její tvář je vážná, pobledlá vzteky.
- Takže jsi lhal, že jsi šel do Agnonova domu.
- Nelhal. Kdysi jsem chtěl, abychom tam šli, ale tys odmítla,protože ses rozhodla potrestat celou čtvrť Talpiot. Takže co, musímpromýšlet každičký den svého života a dívat se na něj prizmatem tvéchorobné pýchy a dětinskosti? Ale Agnonův dům je opravdu v sobotuzavřený, a tak jsem se rozhodl znovu zajít do penzionu.
- Co znamená „a tak“? Zase „a tak“. Nepřekrucuj věci. Žádné „a tak“tě nenutilo, aby ses tam vrátil. Šel jsi tam záměrně, za mými zády, aco je ještě horší, za Oferovými zády, bez jakékoli sebeúcty, prosit tuholku, aby ti řekla to, co ti nikdo nechce říct, a ty ani nejsi hoden,abys něco slyšel. Je neuvěřitelné, jak uboze jsi tvrdohlavý.
- Pokud budeme předpokládat, že jsem při hledání pravdy občastvrdohlavý, a jsem proto i dokonce ochoten k existenciálnímu aintelektuálnímu sebeponížení, co na tom? Je na tom něco špatného? Možnáprávě tohle mi pomáhá dosáhnout mých vlastních kvalit.
- Ale my nejsme Arabové, se kterými se patláš ve svých trapnýchvýzkumech. Tady jde o Ofera, o syna, kterému jsi povinen úctou. Nic těnemůže zastavit, když chceš něco ovládnout.
- Poslechni, pokud to odteď bude v tomhle stylu, tak toho necháme a půjdeme domů.
- Ty si nejdřív poslechni, co chci říct…
- Klidně si mluv do zdi, ne na mě. Já přerušuji veškerý kontakt. Tyses podle všeho pomátla. Možná proto, že ti zvýšili stůl a židliv kanceláři, všude ti připevnili bzučáky, tak jsi pochytila takovéhlearogantní způsoby. Takže mě prosím vynech. Chovej se povýšeně k těmsvým vrahům a násilníkům. Kvůli tomu teď všechno skončilo. Prostězmlkni. Už ti nikdy nic uklízet nebudu. Jsem blázen, že s tebou ztrácímčas. Vrátíme se v naprosté tichosti domů. Slyšíš? Odteď už bude jennaprosté ticho. Ani slovo.
A ona k němu přistupuje, chytá ho silou za ruku a pořádně se muzadívá do očí, v neočekávaném návalu zlosti ho najednou udeří doobličeje.
Překvapený a rozčílený z té rány chňapne po ruce, která ho zasáhla, násilím ji kroutí a nepovoluje.
- Uklidni se… ale…
- Nech mě být…Slyšíš?
- Nenechám, dokud se neuklidníš a pěkně nepoprosíš za odpuštění.
- Nikdy.
Pokouší se narovnat, ale jeho železný stisk ji drží ohnutou.
- Dej si pozor, Jochaji. Nechápeš, do jakého problému se tudostáváš. Mlátit soudkyni v soudní budově. Jestli jen stisknu jedenz bzučáků, okamžitě dorazí policie, a než ze sebe stihneš vypravitjediné slovo, šoupnou tě do kriminálu a teprve za týden ti dovolíotevřít tu tvou prolhanou pusu…
- Mě šoupnou do kriminálu? divoce se směje. Tebe tam strčí. Já praštil tebe, anebo ty mě?
- Tak nebo tak, nikdo ti neuvěří jediné slovo.
- Pokud je to tedy takhle, možná byste měli skutečně mít nějakýdůvod, abyste mě zavřeli – tak tady ti vracím facku, kterou jsi mi dala.
Narovnává ji, aby ji udeřil do tváře, i kdyby jen symbolicky. Aleprotože se snažil, aby ji to nebolelo, podařilo se jí, s divokoupohotovostí, jež jí naprosto nebyla vlastní, strhnout mu brýle z nosu autéct s nimi.
- Varuju tě, křičí, víš, že nemám jiné.
- Tak zůstaň tiše stát a nehýbej se.
- Jsi arogantní. Kdo myslíš, že jsi? Dávám ti vážnou výstrahu,předtím než se tu stane neštěstí. Okamžitě mi vrať ty brýle. Jsoujediné, které mám.
- Vrátím ti je, jen pod podmínkou, že budeš tiše stát.
- Proč bych měl tiše stát? Tys na mě vztáhla ruku.
- Protože ti to patří. Jsi lhář a srab, to je věc, která mě na světě nejvíc znechucuje.
- Dávej pozor na brýle. Už je ohýbáš. Nemám jiné. Jestli se jimněco stane, dojde tu ke strašnému neštěstí a nepříjemnostem. Rozbiju tipočítač, takže tě propustí anebo tě alespoň degradují.
- Všechno rozbij. Každopádně tě posadí do chládku.
- Chagit, brýle!
- Stůj tiše a uklidni se.
- Taková arogantní ženská. Vrať mi ty brýle.
Blíží se k ní, aby jí sebral brýle z ruky, ale ona ustupuje dozadu, najednou divoká a pohotová, drží brýle oběma rukama.
A on si vzpomíná na příběh, který mu vyprávěla její sestra, jak sejednou vzbouřila proti milovanému otci a zničila mu pracovní nářadí.
- Pokud mi hned nevrátíš brýle, půjdu do tvé kanceláře a zničím celou kartotéku.
- Znič si, co chceš, každá složka má kopii.
- To se nestydíš, takhle všechno rozmetat?
- Všechno se ve mně vaří z těch tvých lží. Nejradši bych se s tebounadosmrti rozešla. Přistupuje k ní, vidění rozostřené, natahuje ruku achytá ji za vlasy, a jí uniká výkřik, bojuje, aby se osvobodila, azatím drtí jeho brýle na beztvarou kaši a tříští je o svědeckou lavici.On běží, aby je zachránil, a ona už prchá dvířky do kanceláře a zamykáza sebou.
překlad Tereza Černá